II. ÚS 1848/12
II.ÚS 1848/12 ze dne 5. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. S. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Na Pankráci 11, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 5 C 143/2009-97 ze dne 13. 9. 2011 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 36 Co 431/2011-106 ze dne 13. 2. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, kterým soud opravil pravomocné usnesení č. j. 5C 143/2009-86 ze dne 15. 3. 2011 ve výroku II. o náhradě nákladů řízení a rovněž shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, který odvoláním napadené usnesení potvrdil.

Dle stěžovatele soud při vydání usnesení, označeného jako "opravné", překročil oprávnění vyplývající z ustanovení §164 o.s.ř., neboť jím nebyla provedena oprava zjevné nesprávnosti již pravomocného usnesení, nýbrž věcná změna a úprava již pravomocného usnesení, která dle podmínek občanského soudního řádu může být provedena pouze na základě řádně podaného odvolání v rámci běžného standardního odvolacího řízení nebo v rámci řízení o jiném zákonem stanoveném opravném prostředku.

Stěžovatel dále ve vztahu k odvolacímu soudu namítá, že důvodem opravného usnesení dle § 164 o.s.ř. může být pouze potřeba opravy "zjevné nesprávnosti" a nikoliv potřeba provést věcnou opravu rozhodnutí, u kterého došlo k věcnému pochybení způsobenému zjevně okamžitým selháním pozornosti soudce, jak uvádí soud.

Z obsahu připojeného spisu okresního soudu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15.3.2011 č.j. 5 C143/2009-86 bylo v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelem (žalobcem) zastaveno řízení proti žalované o vydání osobního automobilu a ve výroku II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobce vzal žalobu zpět dne 8. 3. 2011, přičemž netvrdil, že by tak učinil pro jednání žalované a náhradu nákladů řízení neuplatnil. K návrhu žalované byl ústavní stížností napadeným usnesením opraven výrok II. označeného usnesení soudu tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 11 880 Kč. K opravě výroku došlo dle ust § 164 o.s.ř., neboť v důsledku administrativní chyby při označení účastníků došlo k záměně účastníků řízení, tj. žalované za žalobce.

Krajský soud s odvoláním na judikaturu, dle níž na základě ust. § 164 lze opravit i chyby, k nimž došlo pouze v důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní či mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozhodnutí, a které jsou každému zřejmé, odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se s námitkami stěžovatele, v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti, náležitě vypořádal. V odůvodnění uvedl, že z původního usnesení ze dne 15.3.2011 vyplývá, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, "žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 11 880 Kč", přestože v řízení se nevyskytoval žalobce a žalovaný, tedy osoby mužského rodu, nýbrž žalobce a žalovaná. Tato zjevná nesprávnost v označení účastníků je zřejmá i vzhledem k odkazu na ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. v odůvodnění opravovaného usnesení i následné záměny postavení účastníků, opět v odůvodnění zmíněné (žalovaný zavinil, že řízení muselo být zastaveno). Z toho je zřejmé, že okresní soud měl na mysli zjevně mužský rod účastníka, který zavinil zastavení řízení, avšak omylem zaměnil jeho procesní postavení. Aplikace ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. ostatně odpovídá i tomu, že takové rozhodnutí má podklad ve zjištění skutkového stavu, neboť zastavení řízení jednoznačně nezavinila žalovaná, nýbrž žalobce.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, či perfekcionalisticky "předělávat řízení", ale posoudit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.

O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. V daném případě je zřejmé, že soud postupem dle § 164 o.s.ř. napravil své pochybení, spočívající v záměně účastníků. V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že při rozhodování o nákladech řízení soud v důsledku zpětvzetí návrhu stěžovatelem v postavení žalobce aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že soud vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda souhlasí se zpětvzetím návrhu a vyčíslila jí vzniklé náklady řízení. Přípisem ze dne 11. 3. 2011 žalovaná vyslovila souhlas se zpětvzetím a výslovně uvedla, že žádá o náhradu nákladů řízení, neboť zastavení řízení zavinil žalobce.

Ústavní soud v neposlední řadě rovněž zdůrazňuje, že musí mít na zřeteli především zájem na zachování spravedlivého občanského soudní řízení jako celku, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, a to ve vztahu ke všem účastníkům řízení. Dle názoru Ústavního soudu je s uvedeným principem výsledek soudního sporu souladný, přičemž procesní pochybení nedosahuje intenzity opodstatňující kasační zásah Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.