II. ÚS 1846/09
II.ÚS 1846/09 ze dne 24. 11. 2009

N 244/55 SbNU 355
Projednání věci v nepřítomnosti účastníka a netransparentnost odůvodnění rozsudku

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1846/09 ve věci ústavní stížnosti P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 26 Co 103/2009-183 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 12. 2008 č. j. 4 P 205/2008-162, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na snížení jím placeného výživného a bylo vyhověno návrhu matky nezletilého na zvýšení stěžovatelem placeného výživného.
Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009 č. j. 26 Co 103/2009-183 se ruší.

II. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 12. 2008 č. j. 4 P 205/2008-162 se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl zamítnut návrh otce (stěžovatele) na snížení výživného a vyhověno návrhu matky na zvýšení výživného (bylo určeno, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 8. 2008 platit na výživu nezletilého P. K. částku 1 600 Kč měsíčně, rovněž byla stanovena povinnost doplatit nedoplatek na výživném vzniklý jeho zvýšením za stanovenou dobu).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nevycházely při stanovení výživného na nezletilého P. z jeho průměrného výdělku, kterého dosahuje u svého zaměstnavatele, a to ve výši 8 860 Kč. Stěžovatel je rozvedený, žije sám v podnájmu, kde za bydlení hradí měsíčně částku 2 700 Kč, má další vyživovací povinnost ke zletilé A. a k nezletilé K. Soudy vycházely z jeho pravděpodobného výdělku, kterého by mohl dosahovat, přijal-li by některé z vhodných zaměstnání nabízených na současném trhu práce s přihlédnutím k jeho možnostem a dovednostem (tato zaměstnání okresní soud konstatoval na straně 3 a 4 rozsudku). U zaměstnavatelů uvedených v napadeném rozsudku stěžovatel zjistil, že nabízejí pracovní poměr na dobu určitou, případně poloviční úvazek. Stěžovatel má za to, že soud jej nemůže nutit k podání výpovědi u současného zaměstnavatele, u kterého pracuje již po dobu čtyř let. Soud rovněž nevzal ohled na věk a zdravotní stav stěžovatele, což stěžovatel podrobně uvedl do svého odvolání. Při stanovení výživného je nutno hodnotit odůvodněné potřeby nezletilého, ale i výdělkové a majetkové poměry rodičů, jakož i jejich životní úroveň. V daném případě při stanovení výživného ve výši 1 600 Kč a doplatku dlužného výživného za dobu od 1. 8. 2008 do 31. 3. 2009 ve výši 4 800 Kč, při placení výživného na další dvě děti, by byl porušen čl. 10 odst. 1 Listiny, a to právo na lidskou důstojnost.

Dále stěžovatel namítá, že postupem Krajského soudu v Praze došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť soud jednal dne 15. 4. 2009 bez jeho přítomnosti, ačkoliv stěžovatel doporučeným dopisem ze dne 9. 4. 2009 požádal o odročení jednání z důvodu nemoci s tím, že se jednání chce zúčastnit.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem ke značnému počtu vyřizovaných věcí si nedokáže na konkrétní okolnosti věci vzpomenout, přičemž určitým nedostatkem rozsudku je, že v něm není zmínka o tom, proč byla věc projednána v nepřítomnosti stěžovatele (navzdory jeho žádosti o odročení).
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o Ústavním soudu)], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že odvolací soud shledal jako správné závěry soudu prvního stupně, dle nichž došlo od posledního rozhodnutí o výživném k podstatné změně poměrů, která je důvodem ke zvýšení výživného na nezletilého syna. Za správné považuje odvolací soud rovněž hodnocení výdělkových poměrů otce provedené okresním soudem, vycházející ze zpráv o platových nabídkách vhodných pro kuchaře a osoby se základním vzděláním. Za opodstatněné považoval i to, že soud nepřihlédl k tvrzeným zdravotním potížím, neboť stěžovatel neudělil souhlas, aby si soud vyžádal lékařskou zprávu.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Benešově Ústavní soud rovněž ověřil, že přípisem ze dne 9. 4. 2009 požádal stěžovatel soud o odročení jednání, neboť onemocněl a není schopen se k jednání dostavit (doložil potvrzení o pracovní neschopnosti, z něhož vyplývá, že je ode dne 9. 4. 2009 práce neschopen). Z protokolu o jednání u odvolacího soudu, založeného na č. l. 180 spisu, vyplývá, že ve věci bylo dne 15. 4. 2009 jednáno. O žádosti stěžovatele v protokolu není zmínka, je jenom uvedeno, že otec se nedostavil a předvolání je vykázáno. Při jednání byl pouze přečten rozsudek soudu prvního stupně a odvolání stěžovatele. Navrhovatelka nepředložila žádné důkazní návrhy a navrhla potvrzení prvostupňového rozsudku. Poté byl po poradě vyhlášen rozsudek, přičemž v odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, proč nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o odročení jednání.

Ústavní soud má za to, že v daném případě nebyly ze strany krajského soudu dodrženy zásady spravedlivého procesu tak, jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny a rozvedeny v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že odvolací soud se při jednání nevypořádal se stěžejní námitkou stěžovatele uvedenou v odvolání a postavenou na tvrzení, že dle jeho zjištění místa uvedená ve zprávě o platových nabídkách mu nezaručují vyšší výdělek a jedná se o zaměstnání na dobu určitou nebo poloviční úvazek. Stěžovateli navíc nebylo postupem soudu umožněno, aby tuto svoji argumentaci uplatnil u jednání soudu, ačkoliv v odvolání nesporně reagoval na tvrzení soudu prvního stupně. Odvolací soud se odvolacími námitkami nijak nezabýval a nezjišťoval, zda jsou důvodné, ale v odůvodnění rozsudku ani neuvedl, proč uvedené stanovisko zvolil, tj. proč považoval argumentaci stěžovatele za nepřípadnou apod. Uvedený postoj přitom odvolací soud zaujal za situace, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru o lepších výdělkových možnostech na základě aktuálního výčtu všech potenciálních míst evidovaných příslušným úřadem práce, přestože tento výčet sám o sobě ještě nezaručuje, že stěžovatel by byl některým ze zaměstnavatelů skutečně zaměstnán a byl by mu poskytnut vyšší výdělek. Dle názoru Ústavního soudu argumentaci stěžovatele nelze už s ohledem na konkrétní okolnosti případu (předchozí osobní bezproblémovou péči o syna a placení výživného) považovat za natolik triviální, aby byla soudem zcela pominuta. (Stěžovatel má 3 vyživovací povinnosti a považuje za riskantní vzdát se pracovního poměru na dobu neurčitou, který zastává již 4 roky, aby se pokusil získat pracovní poměr na dobu určitou, byť s neoficiálním příslibem vyššího výdělku. Současné zaměstnání navíc získal až po roční evidenci na úřadu práce jako nezaměstnaný) Dle ustanovení § 96 zákona o rodině soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Z uvedeného hlediska se soud věcí ovšem nezabýval, pouze rozhodl, že stěžovatel by se v podstatě do budoucna měl vzdát současného zaměstnání, pokud obecně existuje možnost zaměstnání jiného.

Ústavní soud rovněž konstatuje, že v projednávané věci došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť odvolací soud, přestože mu byla řádně a včas doručena omluva účastníka řízení s uvedením důvodu omluvy, spolu se žádostí o odročení jednání, navíc doložená řádným lékařským potvrzením, ve věci za přítomnosti protistrany jednal a vydal konečné rozhodnutí. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že doložené onemocnění stěžovatele, pro které se nemohl dostavit k jednání, je akceptovatelné jako omluva u jednání i důležitý důvod pro odročení jednání. Stěžovatel přitom soud s překážkou bránící mu v účasti na jednání neprodleně ihned po vystavení pracovní neschopnosti seznámil, a soud tak byl s předstihem 5 dnů před nařízeným jednáním informován o žádosti stěžovatele o odročení. I když uvedené pochybení mělo být napraveno především cestou žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 3 o. s. ř., nelze v kontextu případu odhlédnout od toho, že stěžovateli právo osobně se účastnit přezkumného jednání nepochybně upřeno bylo a ve svém důsledku s ohledem to, že odvolací soud se nezabýval námitkami stěžovatele v odvolání, vedlo i k porušení práva na spravedlivý proces.

Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje znaky libovůle (nejsou zřejmé důvody rozhodnutí), která dle ustálené judikatury Ústavního soudu může být příčinou zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu nelze vzhledem k výše uvedeným nedostatkům považovat za transparentní a přesvědčivé, protože není založené na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani dovozené právní závěry z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně nevyplývají; stejně tak nejsou zřejmé důvody, pro které se soud námitkami stěžovatele odmítl zabývat. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost.

Z čl. 36 odst. 1 Listiny (ve spojení s obecným procesním předpisem) jednoznačně vyplývá, že v řízení před obecným soudem musí být účastníkovi řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.

Vzhledem k tomu, že v postupu odvolacího soudu, který vedl k vydání ústavní stížností napadeného rozsudku, shledává Ústavní soud porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí okresního soudu Ústavní soud odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť odvolací soud se dosud přezkumem prvostupňového rozhodnutí řádně nezabýval, a pokud by jej Ústavní soud přezkoumal, nahrazoval by za dané procesní situace činnost obecného soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.