II. ÚS 1840/15
II.ÚS 1840/15 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sládka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015 č. j. 21 Cdo 1052/2015-320, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2014 č. j. 8 Co 695/2013-263 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. června 2013 č. j. 13 C 50/2011-129, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Iva Mantheeho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 13 C 50/2011 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 6. 2013 č. j. 13 C 50/2011-129 byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12. 5. 2008, uzavřená mezi dárci René Mantheem a Mgr. Janou Mantheeovou a obdarovaným vedlejším účastníkem jako žalovaným (dále též "žalovaný") je vůči stěžovateli právně neúčinná (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu na nákladech řízení částku 17 394 Kč (výrok II.); dále okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku, o jejíž výši bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok III.).

3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. 8 Co 695/2013-263 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Ve výrocích II. a III. byl rozsudek okresního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).

4. Podle krajského soudu je správným závěr okresního soudu, že dlužník (René Manthee) má majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, a žalobu proto bylo nutno zamítnout. Krajský soud současně zdůraznil, že rozhodná byla výše pohledávky k datu účinnosti odporované darovací smlouvy, čili k datu 16. 5. 2009 (správně ke dni, kdy nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí; darovací smlouva byla uzavřena dne 12. 5. 2008, právní účinky vkladu vlastnického práva na základě této darovací smlouvy nastaly ke dni 16. 5. 2009). Krajský soud proto neshledal důvodnou námitku žalobce, že měly být zohledněny i další pohledávky žalobce vůči dlužníkovi, a to narůstající úrok z prodlení za další období, náklady nalézacího řízení a náklady exekučního vymáhání, které si žalobce vyčíslil k datu podání odvolání.

5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 21 Cdo 1052/2015-320 bylo podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobce (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Podle názoru Nejvyššího soudu není dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že při posuzování výše vymahatelné pohledávky se za vymahatelnou pohledávku považuje jistina pohledávky a příslušenství této pohledávky, jež přirostlo k jistině do dne účinnosti odporovaného právního úkonu dlužníka, přičemž ke zbývající části příslušenství této pohledávky přirostlé k jistině po účinnosti tohoto právního úkonu se pro účely posuzování výše vymahatelné pohledávky nepřihlíží. To je nejen v rozporu s § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ale taktéž s judikaturou Nejvyššího soudu.

7. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 2975/2011 (na který odkazuje ve svém usnesení také dovolací soud), podle kterého se vymahatelnou pohledávkou rozumí jistina a celé příslušenství této pohledávky. Nejvyšší soud při řešení otázky, zda úroky z prodlení, které vznikly poté, co nastaly účinky vkladu vlastnického práva dle odporovaného právního úkonu do katastru nemovitostí, lze považovat za vymahatelnou pohledávku, dospěl k závěru, že je (rozumí se) vymahatelnou pohledávkou celá nepřiznaná částka, tedy jistina včetně úroků z prodlení jako jejího zákonného příslušenství (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku). Přitom "věřitel se může, v důsledku účinků pravomocným soudním rozhodnutím určené odporovatelnosti, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku) vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, jen k uspokojení své pohledávky (přiznané exekučním titulem) nejvýše v rozsahu, v jakém byla vymahatelnou v okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě". Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 č. j. 21 Cdo 856/2011, podle kterého "předpokladem odporovatelnosti není zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele; postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka (i budoucí) jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku)".

8. Jestliže tedy obecné soudy svá rozhodnutí o meritu věci založily na právním názoru, že při posuzování podmínek odporovatelnosti právního úkonu se přihlíží pouze k pohledávkám a jejich příslušenství, které zde byly v době uskutečnění, resp. účinnosti zkracujícího právního úkonu dlužníka, a na budoucí pohledávky a jejich příslušenství se pro tyto účely nepřihlíží, je podle stěžovatele tento právní názor obecných soudů v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.

9. Obecné soudy podle názoru stěžovatele rozhodly v rozporu s textem i se smyslem a účelem zákona. Jestliže zákon výslovně hovoří o "vymahatelné pohledávce", aniž by stanovil, že se § 42a občanského zákoníku týká pouze části vymahatelné pohledávky, je zřejmé, že se při posuzování výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo odporovaným právním úkonem zkráceno, přihlíží k celé pohledávce včetně jejího celého příslušenství, tedy i ke smluvním úrokům, úrokům z prodlení, smluvním pokutám i nákladům spojeným s vymáháním této pohledávky, přirostlým k pohledávce poté, co nabyl účinnosti zkracující právní úkon dlužníka. Rozhodnutí obecných soudů jsou rovněž v rozporu s principy spravedlnosti.

10. Stěžovatel dále namítá, že toto pochybení soudů nižšího stupně však nenapravil ani soud dovolací, když dovolání stěžovatele odmítl a dovolacími námitkami stěžovatele se vůbec nezabýval. Stěžovatel poukazuje na to, že pokud § 237 o. s. ř. umožňuje podat dovolání mj. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, měl by dovolací soud ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání vysvětlit (alespoň stručně), proč "není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak". Jestliže dovolací soud bližší důvod, proč se odmítl dovoláním zabývat, do odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, je jeho rozhodnutí v tomto směru naprosto nepřezkoumatelné, neboť není možné zjistit, jak tuto věc posoudil, jakými úvahami se řídil, jak se vypořádal s jednotlivými dovolacími námitkami stěžovatele apod.

11. Jestliže pak dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl také z toho důvodu, že v části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění soudů týkající se tržní ceny nemovitostí uvedené v dodatku č. 1 znaleckého posudku znalce Ing. Martina Hanzelky, Ph.D., č. 4121-106/12 ze dne 30. 4. 2014), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, stěžovatel zdůrazňuje, že v této části dovolání namítal mj. porušení svých základních práv vyplývajících z ústavního pořádku, a proto byl dovolací soud povinen se tímto namítaným porušením ústavního pořádku České republiky zabývat i přesto, že podle názoru dovolacího soudu příslušné dovolací námitky nespadají pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s § 42a občanského zákoníku i v rozporu se stávající judikaturou a je toho názoru, že při posuzování výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo odporovaným právním úkonem zkráceno, se přihlíží k celé pohledávce včetně jejího celého příslušenství, tedy i ke smluvním úrokům, úrokům z prodlení, smluvním pokutám i nákladům spojeným s vymáháním této pohledávky, přirostlým k pohledávce poté, co nabyl účinnosti zkracující právní úkon dlužníka.

16. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

17. V § 42a odst. 1 občanského zákoníku se uvádělo, že věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.

18. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2975/2011 pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§ 42a občanského zákoníku), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.

19. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011, na který stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje, se uvádí, že zkracuje-li právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle § 42a občanského zákoníku jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje.

20. Z výše uvedeného vyplývá, že pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§ 42a občanského zákoníku), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil; rozhodné proto je, jaká byla výše pohledávky k datu, ke kterému nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí na základě odporovaného úkonu, přičemž vymahatelnou pohledávkou se rozumí jistina včetně úroků z prodlení.

21. S ohledem na uvedené Ústavní soud shledal ústavně konformním závěr obecných soudů, že v předmětné věci dlužník má majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Krajský soud pak správně zdůraznil, že rozhodné je, jaká výše byla pohledávky k datu, ke kterému nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí na základě odporované darovací smlouvy, čili k datu 16. 5. 2009 (výše pohledávky stěžovatele vůči René Mantheemu k tomuto datu činila 2 900 000 Kč, k ní náležely úroky z prodlení v zákonné výši, jež přirostly k jistině, a to v době od počátku prodlení, tj. od 2. 6. 2007 do 16. 5. 2009, kdy nastaly účinky odporovaného právního úkonu) a neshledal proto důvodnou námitku stěžovatele, že měly být zohledněny i další jeho pohledávky vůči dlužníkovi, a to narůstající úrok z prodlení za další období, náklady nalézacího řízení a náklady exekučního vymáhání, které stěžovatel vyčíslil.

22. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí rovněž proti usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné; stěžovatel namítá, že uvedené usnesení Nejvyššího soudu je nedostatečně odůvodněno.

23. Podle názoru Nejvyššího soudu není dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. 21 Cdo 2905/2012 a v nich vyslovený právní názor, že pro závěr, zda dlužníkův právní úkon zkracuje uspokojení pohledávky věřitele (§ 42a občanského zákoníku), je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon učinil, a že, je-li předmětem dlužníkova právního úkonu nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je rozhodnou dobou den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí; k tomuto dni je proto třeba posuzovat též výši pohledávky věřitele a hodnotu případného jiného majetku dlužníka, z něhož by mohla být pohledávka věřitele uspokojena] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

24. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečným a přesvědčivým způsobem reagoval na obě stěžovatelem nastíněné otázky, přípustnost dovolání posoudil v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani ta skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v části, ve které zpochybňoval skutková zjištění týkající se tržní ceny nemovitostí, posoudil jako dovolání, které trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

25. Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.