II. ÚS 184/05
II.ÚS 184/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelky Ing. V. M., zastoupené JUDr. Ludmilou Hudcovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Gen. Sochora 705, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 5. 2. 2004, čj. 7 C 26/2001-356, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2004, čj. 8 Co 544/2004-409, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a E. M., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, Palác YMCA, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, a Krajského soudu v Ostravě, a to s odkazem na údajné porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení jejího zákonného práva na výživné od manžela ve smyslu § 91 odst. 1 a 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění (dále jen "zák. o rodině").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, sp. zn. 17 C 26/2001, z něhož zjistil následující:

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ze dne 5. 2. 2004, čj. 7 C 26/2001-356, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se domáhala uložení povinnosti žalovanému E. M. platit jí výživné v částce 5.000,- Kč měsíčně vždy do 10. dne v měsíci ode dne 8. 2. 2001. Dále bylo rozhodnuto o zaplacení soudního poplatku a nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že účastníci uzavřeli manželství dne 19. 5. 1995, z něhož se narodil dne 6. 11. 1995 syn E. Od 1. 2. 2001 účastníci nevedli společnou domácnost a manželství pak bylo rozvedeno dne 26. 8. 2003 rozsudkem téhož soudu, čj. 17 C 89/2001-34, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2003. Žalobu stěžovatelky, vztahující se k době po rozvodu, soud zamítl s ohledem na to, že podmínky pro přiznání výživného manželky ve smyslu § 91 odst. 1 zák. o rodině po právní moci rozsudku o rozvodu manželství nebyly naplněny. Pokud jde o dobu od 8. 2. 2001 (podání žaloby) do 11. 10. 2003, soud shledal, že podmínky pro přiznání výživného manželky stěžovatelce nebyly naplněny, neboť kulturní a hmotná úroveň obou účastníků byla v podstatě stejná a naopak, pokud by soud zavázal žalovaného k placení požadovaného výživného, došlo by ke vzniku nerovnosti v poměrech obou účastníků.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, čj. 8 Co 544/2004-409, rozsudek ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení. Se skutkovými a právními závěry soudu prvého stupně se odvolací soud zcela ztotožnil a považoval je za správné. Dodal, že soud prvého stupně provedl veškeré důkazy, navrhované účastníky, a stěžovatelku nadto opakovaně poučoval ve smyslu § 118a odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o.s.ř."), k prokázání jejích tvrzení, týkajících se majetkových a výdělečných poměrů žalovaného. Ta se jí však nepodařilo prokázat.

Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že v projednávaném případě nesprávně aplikovaly ustanovení zák. o rodině, zejména jeho ustanovení § 91 odst. 2. Hmotná a kulturní úroveň obou účastníků nebyla stejná, jak tvrdí soud, ale naopak její hmotná a kulturní úroveň po odchodu žalovaného ze společné domácnosti poklesla. K tomu mimo jiné uvádí, že na ni přešla péče o syna a domácnost, nemohla se bez dalšího vzdělávat a účastnit doplňkových kurzů pro soudní tlumočníky atp. Soud též nepřihlédl k vyšším výdajům na její straně (odborná literatura, náklady na reprezentaci). Na straně žalovaného pak soudy chybně zohlednily pouze jeho "oficiální" příjmy, nikoli již jeho další příjmy (bezplatné stravování a ubytování na šachových turnajích, startovné, jízdné, diety). Žalovaný neuvedl v účetních dokladech veškeré své příjmy ze hry v šachy. Daňová přiznání a peněžní deník nemohou být jediným důkazem při rozhodování. Soud chybně zohlednil nikoli veškeré příjmy, ale pouze příjmy uvedené ke zdanění. Stěžovatelka tvrdí, že nebylo provedeno dokazování k tvrzení, že žalovaný je šachovým velmistrem a je zván k hojné účasti na šachových turnajích. Soudy měly přihlédnout k okolnostem objektivního rázu, např. i možnosti výběru pracovních příležitostí žalovaného. V řízení též nebyly vyjasněny rozpory ve vztahu k bytu v Praze, který byl původně dle tvrzení stěžovatelky ve společném nájmu obou účastníků, a následně se stal "jako byt družstevní výlučným vlastnictvím žalovaného". Nebyl též vyjasněn rozpor ve vztahu k vlastnictví zahradní chaty v Praze. Stěžovatelka dodává, že se jako samoživitelka s dítětem dostala do "silné nespravedlnosti", když se ocitla bez prostředků poté, kdy žalovaný utekl ze společné domácnosti bez jakékoli finanční či hmotné podpory manželky, kterou zanechal samotnou, a postavil ji tak do pozice náhlé změny životního stylu. Stěžovatelka konečně též vznáší námitky proti celkové délce soudního řízení, které trvalo téměř 4 roky, což je nepřiměřené vzhledem k jejímu zájmu na urychleném rozhodnutí z důvodu zajištění rovné kulturní a hmotné úrovně mezi účastníky.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud ve Vsetíně, pobočku Valašské Meziříčí, a Krajský soud v Ostravě, a vedlejšího účastníka řízení, E. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziříčí, ve svém vyjádření tlumočil své přesvědčení, že v řízení předcházejícím napadená rozhodnutí nedošlo k porušení práv a svobod garantovaných předpisy, jež tvoří ústavní pořádek ČR. Dále pak uvádí, že se podle § 287 odst. 2 zák. o Ústavním soudu (správně zjevně § 28 odst. 2) vzdává vedlejšího účastenství v řízení před Ústavním soudem. Podle § 76 zák. o Ústavním soudu jsou účastníky řízení o ústavní stížnosti stěžovatel a státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje (odst. 1); vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo (odst. 2, věta prvá, téhož ustanovení). Z uvedeného plyne, že okresní soud, jehož rozhodnutí bylo projednávanou ústavní stížností napadeno, je ze zákona účastníkem řízení o ní. Ustanovení § 28 odst. 2 téhož zákona pak umožňuje pouze vzdání se postavení vedlejšího účastníka, nikoli účastníka. Ke shora uvedenému prohlášení okresního soudu stran vzdání se vedlejšího účastenství proto Ústavní soud nepřihlédl.

Krajský soud v Ostravě považuje ústavní stížnost, dle svého vyjádření, za nedůvodnou. K tvrzenému porušení základních práv a svobod v daném řízení nedošlo, naopak soudy postupovaly v souladu se zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (o.s.ř.), a výklad hmotněprávních ustanovení byl zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Dále odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl projednávaný návrh zamítnout.

Vedlejší účastník, řádně zastoupený, navrhl ve svém vyjádření, aby Ústavní soud návrh zamítl. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Průtahy v řízení byly způsobeny návrhy stěžovatelky na provedení dalších důkazů, které potvrzovaly stanoviska vedlejšího účastníka, a její nedůvodnou námitkou podjatosti soudkyně.

Ústavní stížnost není důvodná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a z nich učiněnými právními závěry vyslovenými v napadených rozsudcích v projednávané věci, dle nichž mají oba účastníci zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň, a není tedy důvod určit žalovanému vyživovací povinnost.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům, to vše ovšem za předpokladu, že jimi není porušeno ústavně zaručené právo. Proto i otázka, zda jsou dány důvody pro stanovení výživného rozvedené manželky, je zásadně věcí obecných soudů a není na Ústavním soudu, aby do věci v tomto směru zasahoval, pokud se však obecné soudy nedopustí excesu. Jestliže obecné soudy respektují záruky určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. K provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou Ústavou ČR pověřeny právě soudy (čl. 90 Ústavy ČR) a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.). Na základě tohoto principu soud v každé fázi řízení váží, které důkazy, s ohledem na navrhovaný petit, je třeba provést, příp. jak doplnit dokazování. Provedené důkazy hodnotí podle své úvahy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.

S ohledem na shora uvedené Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a neshledal v jejich postupu pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy byl postačující pro rozhodnutí o (zamítnutí návrhu na uložení) povinnosti žalovaného platit stěžovatelce výživné. Obecné soudy řádně odůvodnily závěr, dle něhož je hmotná a kulturní úroveň obou účastníků v podstatě shodná. Než dospěly k tomuto závěru, provedly celou řadu důkazů (účastnické výpovědi, výslech svědků, řada listinných důkazů) a všechny důkazy zhodnotily v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. S jednotlivými důkazy se dostatečně vypořádaly a své závěry řádně odůvodnily a současně také odůvodnily, proč neprovedly některé další důkazy, navrhované stěžovatelkou. Zda obecný soud provede či neprovede určitý důkaz a jakým způsobem jej zhodnotí, je v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ponecháno výlučně na jeho uvážení, s tou podmínkou, že v odůvodnění svého rozhodnutí se s veškerými provedenými důkazy vypořádá a vysvětlí také, z jakého důvodu další navrhované důkazy neprovedl. Tomuto požadavku postup obecných soudů v projednávaném případě vyhověl. Zejména z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že se zabýval návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování k prokázání majetkových poměrů žalovaného a vedl stěžovatelku k doplnění návrhů na dokazování podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Stěžovatelce nelze přisvědčit, ani pokud tvrdí, že soudy v průběhu řízení neodstranily některé rozpory v provedeném dokazování pokud jde o vlastnictví k nemovitostem v Praze. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jasně plyne, že soud prvého stupně provedeným dokazováním zjistil, že žalovaný není vlastníkem pozemku ani chaty, označené stěžovatelkou. Pokud jde o byt v Praze, bylo prokázáno, že jeho vlastníkem je bytové družstvo a žalovaný k němu získal nájemní právo na základě zákonného přechodu nájmu bytu po smrti svého otce. Tato skutková zjištění odvolací soud jako správná potvrdil. Skutečnost, že s těmito skutkovými závěry stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá bez dalšího odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud tedy neshledal v postupu krajského a okresního soudu žádná pochybení, která by svědčila o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, či porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Listiny, které nadto nejsou ustanoveními, garantujícími její práva, jen pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud ve věci neshledal ani stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento článek garantuje právo na zákonného soudce, právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů a za účasti účastníků, kteří musí mít možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ve věci námitek stěžovatelky týkajících se průtahů v řízení Ústavní soud připomíná, že jeho kompetence k přezkumu je dána pouze v případě, že zásah do některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stále trvá, tzn. v případě tvrzeného zásahu do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů obsaženého v čl. 38 odst. 2 Listiny pouze do okamžiku skončení řízení. I kdyby totiž Ústavní soud naznal, že v již ukončeném řízení došlo k průtahům, nedisponuje prostředky, kterými by takový neoprávněný zásah odstranil. Ústavní soud nemůže obnovit stav existující před takovým zásahem, a stejně tak nemůže přikázat orgánu veřejné moci, aby v zásahu, který již objektivně neexistuje, dále nepokračoval. Jelikož je řízení, na jehož průběh stěžovatelka poukazuje z hlediska porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů, již skončeno, Ústavní soud se dále touto otázkou nezabýval.

Pokud jde o rovnost práv účastníků řízení, jak ji stanoví čl. 37 odst. 3 Listiny, má Ústavní soud za to, že tato byla obecnými soudy v řízení před soudem prvního i druhého stupně respektována. Práva zaručená zmíněnými ustanoveními se týkají procesního postupu a nikoliv hmotně právního posouzení věci, jak zřejmě nesprávně dovozuje stěžovatelka. V řízení zjevně nedošlo ani k porušení čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Dle těchto ustanovení jsou rodičovství a rodina pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Z projednávané stížnosti není zřejmé, jak měly obecné soudy do práv zaručených citovanými ustanoveními zasáhnout, a ani Ústavní soud takové porušení neshledal.

Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.