II. ÚS 1835/12
II.ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012

N 152/66 SbNU 289
K rozhodování o střídavé výchově "přes půl světa" a dokazování v odvolacím řízení

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012 č. j. 21 Co 522/2011-607, kterým byl mimo jiné změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Mgr. L. K., 2. nezletilé K. K. a 3. nezletilého T. K., obou zastoupených opatrovníkem - ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako vedlejších účastníků řízení.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012 č. j. 21 Co 522/2011-607 se ruší.
Odůvodnění

I.

Včas podaným návrhem vykazujícím veškeré náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 9. 2011 č. j. 30 P 238/2010-478 týkající se výchovy nezletilých dětí stěžovatele.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 Nc 13/2009 ze dne 14. 4. 2010 svěřil soud nezletilé děti do střídavé péče rodičů tak, že v sudém týdnu byly děti svěřeny do péče matky a v lichém týdnu do péče otce. Soud otci uložil platit výživné 7 000 Kč měsíčně a matce 1 000 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí nepodal ani jeden z rodičů odvolání, byť se každý z nich původně domáhal svěření dětí právě do svojí péče. Toto rozhodnutí soudu korespondovalo i s faktickou péčí rodičů o obě nezletilé děti, kteří se od svého rozchodu v péči o děti střídali vždy po týdnu.

Dne 26. 4. 2011 podala matka nezletilých návrh na změnu výchovy, v němž se domáhala změny původního rozsudku tak, aby obě děti byly svěřeny výlučně do její péče, otci byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu částkou 7 000 Kč na každé z dětí a současně navrhla upravit styk otce s nezletilými. Návrh matka odůvodnila tím, že si našla nového partnera, který se však vzápětí odstěhoval na Nový Zéland. O tomto návrhu matky rozhodl Okresní soud Praha-východ rozsudkem č. j. 30 P 238/2010-478 ze dne 19. 9. 2011 tak, že (I) zamítl návrh matky na změnu výchovy svěřením nezletilých dětí do její péče, (II) nezletilou K. a nezletilého T. svěřil do výchovy otce, (III) uložil matce povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých dětí částkou 1 600 Kč měsíčně splatných do každého 15. dne v měsíci k rukám otce. Rozhodnutí odůvodnil Okresní soud Praha-východ tím, že děti by měly vyrůstat v prostředí, kde jsou zvyklé, a mít jeden domov. Rozhodnutí matky odjet na Nový Zéland hodnotil soud prvního stupně jako zcela proti zájmům nezletilých dětí, kdy matka dala přednost svým zájmům před zájmy dětí.

Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání pouze matka. Domáhala se zrušení rozsudku soudu prvního stupně a jeho změny tak, že děti mají být svěřeny do střídavé péče rodičů. Matka v odvolacím řízení nově navrhla, aby děti absolvovaly jeden rok školní docházku na Novém Zélandu a druhý rok v České republice se střídáním péče k 20. 7. toho kterého roku, se zvláštní úpravou styku v období vánočních svátků. Současně matka v odvolání nově navrhla jako druhou alternativu, aby se rodiče v péči o děti pravidelně střídali v období od 1. 7. do 18. 12., případně v období od 1. 7. do 25. 1. Krajský soud v Praze odvolání matky s odkazem na svůj jiný právní názor vyhověl a napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilé děti svěřil do střídavé péče obou rodičů s tím, že: (I) matka nezletilých převezme oba nezletilé z péče otce v místě jeho bydliště 20. 6. 2012 v 9:00 hodin a do péče otce oba nezletilé předá tamtéž dne 20. 12. 2012 v 9:00 hodin, otec nezletilých předá děti matce v místě svého bydliště dne 20. 6. 2013 v 9:00 hodin, kde matka nezletilé převezeme, matka oba nezletilé předá otci 20. 12. 2012 v 9:00 hodin v místě bydliště otce; střídavá výchova takto upravená bude probíhat v rozsahu půl roku v každém kalendářním roce a v tomto rozsahu bude probíhat i styk obou rodičů s nezletilými dětmi; přičemž výrokem II tímto s účinností od 20. 6. 2012 odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 4. 2010. Ve výroku III odvolací soud rozhodl tak, že výživné se pro nezletilé děti nestanoví, ve výroku IV odvolací soud rozhodl tak, že matka i otec jsou povinni umožnit v období, kdy jsou děti v péči druhého rodiče, kontakt prostřednictvím telefonního spojení či připojení přes "SKYPE", případně zajistit jinou hlasovou či obrazovou komunikaci každé úterý od 19:00 do 19:30 hodin a neděli od 9:00 do 10:00 hodin časového pásma dle pobytu nezletilých dětí, a ve výroku V o nákladech řízení odvolací soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Ústavní stížnost směřuje do všech výroků napadeného rozhodnutí. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a vrátil věc tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.

Stěžovatel namítá, že v řízení před odvolacím soudem, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byla porušena ústavní práva otce i obou nezletilých dětí zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo dle stěžovatele porušeno ústavní právo otce i práva obou nezletilých dětí zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že vydal překvapivé rozhodnutí, aniž by účastníky řízení předem upozornil, že má na věc zásadně jiný právní názor než soud prvního stupně.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při rozhodování ve věci vycházel sice ze zjištění soudu prvního stupně, avšak z jiného právního názoru. Z právního hlediska odvolacího soudu je při úpravě poměrů nezletilých dětí prioritní jejich zájem. Na rozdíl od právního hlediska vyjádřeného soudem prvního stupně se odvolací soud domnívá, že potřeba dětí mít v tomto věku pravidelný kontakt s matkou i otcem převyšuje skutečnost, zda se některý z rodičů odstěhoval z jakýchkoliv důvodů. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně postavil potřebu pravidelné péče a kontaktu s matkou žijící v zahraničí nad právo dětí na život v dosavadním prostředí a život v domovské zemi. Na základě tohoto právního názoru odvolací soud rozsudek okresního soudu podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu změnil tak, že obě děti budou půl roku žít s otcem v České republice a druhého půl roku s matkou na Novém Zélandu.

Odvolací soud podle přesvědčení stěžovatele však postupoval nesprávně, pokud svůj právní názor, zásadně odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, před prvním rozhodnutím ve věci účastníkům nesdělil (ani při jediném jednání ve věci konaném dne 14. 2. 2012 ani před tímto jednáním) a neumožnil jim, aby se k tomuto názoru vyjádřili a navrhli příslušné důkazy. Otec nezletilých tak za daného stavu legitimně předpokládal, že právní názor odvolacího soudu je s právním názorem soudu prvního stupně shodný a nebyla mu dána příležitost se k takto zásadní změně právního názoru v odvolacím řízení vyjádřit ani odvolací soud upozornit na důkazy, které soud prvního stupně v řízení neprováděl, avšak jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci samé a byly prováděny jako důkazy již v prvním výše uvedeném řízení ve věci úpravy výchovy k nezletilým dětem. Stejně tak odvolací soud neseznámil otce nezletilých před jednáním ani s nově uplatněným návrhem kolizního opatrovníka, jemuž i konečné rozhodnutí ve věci plně odpovídá. Tento návrh odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku i cituje. Přestože otec prostřednictvím svého zástupce upozornil odvolací soud při tomto jednání na skutečnost, že kolizní opatrovník uplatňuje v podstatě zcela nový návrh, než prezentoval v řízení před Okresním soudem Praha-východ, ani tato námitka nevedla odvolací soud k poučení otce o existenci jiného právního názoru na věc, v podstatě zcela totožného s uvedeným názorem kolizního opatrovníka. To vše za situace, kdy sám kolizní opatrovník proti původnímu rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání nepodal. Pokud odvolací soud rozhodl na základě a v souladu se zcela novým návrhem kolizního opatrovníka, jednalo se i zde o porušení zásady dvojinstančnosti řízení, která je součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces.

Stejně tak odvolací soud před změnou rozhodnutí soudu prvního stupně neoznačil důkazy, které považuje pro změnu rozhodnutí za podstatné, ani tyto důkazy v odvolacím řízení neprováděl. To platí zejména pro odvolacím soudem uváděnou zprávu kolizního opatrovníka o pohovoru s nezletilými dětmi provedeném dne 17. 6. 2011 (na č. l. 426-435 spisu), který nebyl v odvolacím řízení ani čten ani označen jako důkaz podstatný pro rozhodnutí ve věci samé, a dále pro znalecký posudek MUDr. J. a PhDr. J. P. ze dne 5. 3. 2010 (na č. l. 214), který však v odvolacím řízení jako důkaz, a dokonce ani před soudem prvního stupně vůbec čten nebyl a nebyl ani prováděn výslech těchto znalců. Oba znalecké posudky byly čteny pouze v původním soudním řízení, na jehož základě vydal Okresní soud Praha-východ rozsudek ve věci sp. zn. 30 Nc 13/2009 ze dne 14. 4. 2010.

Stěžovatel je toho názoru, že pokud by byly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o výchově, pak bylo procesní povinností odvolacího soudu opatřit si pro takové rozhodnutí dostatek podkladů. Mezi takové podklady by v projednávané věci měl s ohledem na zásadní charakter zásahu rozhodnutí odvolacího soudu do dosavadního života nezletilých dětí patřit zejména aktualizovaný posudek soudních znalců o tom, zda střídavá výchova v matkou a kolizním opatrovníkem navržené podobě je v souladu se zájmy nezletilých dětí. Pokud byly odvolacím soudem zmiňované znalecké posudky soudem vyhodnoceny jako nezbytné v původním řízení o střídavé péči rodičů o děti v České republice, tím spíše by vyjádření odborníků z oboru dětské psychologie a psychiatrie, případně pedagogiky, mělo tvořit podklad pro rozhodnutí soudu o střídavé péči do zahraničí. Soudem provedené důkazy jednotlivě ani ve svém souhrnu nemohou tvořit dostatečný podklad pro závěr odvolacího soudu o změně střídavé péče o nezletilé děti tak, jak odvolací soud rozhodl.

Za porušení zásady přímosti v souvislosti s výše uvedeným porušením zásady volného hodnocení důkazů, a tedy i práva otce a obou dětí na spravedlivý proces a jejich soudní ochranu, lze dle stěžovatele považovat i použití záznamu o neohlášeném pohovoru pracovnic orgánu péče o dítě v Základní škole ve V. P. dne 17. 6. 2011 jako důkazu odvolacím soudem.

Stěžovatel dále namítá, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces přidělením věci jinému senátu odvolacího soudu než senátu 32 Co, který měl věc rozhodovat podle rozvrhu práce odvolacího soudu platného a účinného v době doručení odvolání.

II.

Spolu s návrhem na zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost, a to s odůvodněním, že jeho výkon je schopen přivodit stěžovateli i nezletilým dětem vážnou újmu. Tomuto návrhu Ústavní soud usnesením ze dne 24. 5. 2012 vyhověl a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil s tím, že v souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Podmínky citovaného ustanovení byly dle názoru Ústavního soudu splněny již tím, že k předání dětí matce a k jejich případnému odjezdu z České republiky na Nový Zéland mělo dojít již dne 20. 6. 2012, tedy před rozhodnutím Ústavního soudu o věci samé. Současně tímto usnesením Ústavní soud ustanovil oběma nezletilým pro zastupování v řízení před Ústavním soudem opatrovníka - ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

III.

Ústavní soud zaslal účastníkům a vedlejším účastníkům řízení ústavní stížnost k vyjádření.

Matka nezletilých dětí ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména obsáhle popsala skutkový stav po rozhodnutí o střídavé péči a posléze po rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Popsala svůj vztah k nezletilým dětem, problémy týkající se finanční stránky věci (storno letenek), podrobně popsala podmínky vytvořené pro pobyt obou dětí na Novém Zélandu včetně možností školní docházky apod.

Opatrovník nezletilých ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti poukázal na to, že soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Zdůraznil, že skutkové okolnosti, jež je třeba osvědčit pro realizaci střídavé výchovy uskutečňované v půlročních intervalech v Česku a na Novém Zélandu, jsou zcela jiné než ty, jež je třeba osvědčit v případě svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů nebo do střídavé péče v České republice. Parametry fungování výchovy a styku s dětmi se v těchto případech diametrálně liší. Opatrovník se pozastavuje rovněž nad tím, že se odůvodnění napadeného rozsudku opírá o znalecký posudek z 5. 3. 2010, jenž byl v době vydání naříkaného rozhodnutí bezmála dva roky starý, což představuje čtvrtinu života dětí. V tomto časovém období mohlo dojít k podstatným změnám poměrů, jež bylo nutno reflektovat. Podle odůvodnění napadeného rozsudku se soud zabýval z pohledu dětí zejména objektivními okolnosti fungování jím zakládané střídavé výchovy (prospěšnost pobytu u moře, výhody jazykového vzdělání v cizím prostředí, přípustnost podle školského zákona, dysfunkce styku s matkou aj.). Napadené rozhodnutí zcela postrádá zjištění, jaký důsledek by měla zvolená varianta výchovy na prožívání dětí (bez ohledu na jejich deklarace prezentované při pohovoru s orgánem sociálně-právní ochrany) a jak jsou rodiče schopni při její realizaci kooperovat - zejména i s ohledem na soudem zmiňovanou špatnou schopnost jejich vzájemné komunikace a rozdílnost priorit. Skutkový stav, z něhož soud vycházel, nedává žádnou představu například o tom, jak bude zajištěn přechod mezi jednotlivými periodami, jak na ně budou děti připravovány druhým rodičem, jak rodiče konkrétně zajistí zvládání požadavků kladených specifickým průběhem vzdělávání ve dvou zemích.

Střídavá výchova může být podle přesvědčení opatrovníka úspěšná pouze za situace, kdy bude nastaven takový systém, který zajistí kooperaci (ideálně konsenzus) a podporování ze strany obou rodičů. Opačný přístup může vést k tomu, že se střídavá výchova pro děti stane pouze sérií traumatizujících přesunů mezi diametrálně odlišnými výchovnými prostředími, a děti se tak stanou pouze nástrojem řešení rodičovského konfliktu. Taková instrumentalizace dětí využívá bezohledně jejich nemožnosti se ve srovnání s dospělými účinně bránit. Opatrovnické řízení by mělo důkladným zjištěním skutkového stavu definovat všechna potenciální rizika a v případě jejich výskytu - pokud soud dospěje k přesvědčení o vhodnosti střídavé výchovy - je v obsahu výrokové části svého rozhodnutí přiměřeným způsobem eliminovat.

Podle názoru opatrovníka odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na jeho základě vydal - aniž to ve vztahu k účastníkům předem deklaroval - rozhodnutí, jež vychází z naprosto odlišného právního řešení výchovy (a výživy) nezletilých dětí. Z tohoto pohledu naplňuje napadené rozhodnutí kritéria překvapivého rozhodnutí, jak byla opakovaně Ústavním soudem definována. Proto opatrovník navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a podle čl. 38 odst. 2 Listiny a zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze.

Krajský soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, na němž dle svých slov trvá. Dle krajského soudu nedošlo k porušení rozvrhu práce, neboť se v projednávané věci nejednalo o péči o nezletilé s cizím prvkem, proto nebyla věc přidělena specializovanému senátu 32 Co.

Vyjádření matky a opatrovníka byla zaslána stěžovateli na vědomí a k případné replice, vyjádření opatrovníka bylo zasláno rovněž matce. Stěžovatel se k jejich obsahu krátce vyjádřil, matka zaslala Ústavnímu soudu vyjádření - "čestné prohlášení" pana M. P., nového partnera matky nezletilých dětí.
IV.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno považovat za důvodnou.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

V souvislosti s námitkami stěžovatele, které se vztahují k napadenému rozhodnutí, je třeba připomenout, že s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska styku nezletilých s jejich rodiči a svěření nezletilých dětí do výchovy konkrétního rodiče posuzovaly v návaznosti na konkrétní skutková zjištění projednávané věci. Obecné soudy v těchto nesporných věcech postupují s ohledem na princip oficiality, tedy provádějí nejen důkazy navržené účastníky řízení, pokud jsou pro řádné zjištění skutkového stavu zásadní, ale i ty, které jsou v souvislosti s projednávanou věcí relevantní.

Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, které bylo obecnými soudy provedeno. Takový postup by mu příslušel pouze za situace, kdy by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva a svobody, k čemuž může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Základní námitkou stěžovatele ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu je, že odvolací soud "překvapivě" změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a to aniž by provedl jakékoli dokazování, ať již důkazy novými, nebo zopakováním důkazů provedených soudem prvního stupně.

Jak odvolací soud uvedl v napadeném rozhodnutí, vyšel při přezkumu rozsudku soudu prvního stupně ze skutkového stavu, jak byl tímto soudem zjištěn, avšak dospěl k závěru, že je třeba upravit poměry nezletilých dětí odlišně, než jak učinil soud prvního stupně, tedy dospěl k jinému právnímu názoru.

Podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.

Po formální stránce tak odvolací soud sice naplnil citované ustanovení, avšak po stránce obsahové je Ústavní soud názoru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně nebyla učiněna v rozsahu, který by mohl vést k závěru o vhodnosti střídavé péče o nezletilé děti v rozsahu založeném odvolacím soudem.

Na dokazování v odvolacím řízení se vztahuje ustanovení § 213 o. s. ř., které upravuje oprávnění odvolacích soudů přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu; zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. pak platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3. 8. 2011 (N 139/62 SbNU 175) Ústavní soud v obdobné věci konstatoval, že "Skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (srov. například již Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 9, ročník 1968, strana 527 - R 92/68), tak i doktrína (viz kupř. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1714 a násl.) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu (ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti a přímosti v občanském soudním řízení) interpretují ustanovení § 213 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Ostatně, právě uvedený závěr akcentovala rovněž novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterou byl změněn občanský soudní řád, konkrétně pak i jeho § 213 (srov. k tomu důvodovou zprávu k zákonu č. 59/2005 Sb. - sněmovní tisk č. 643/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2002-2006, důvodová zpráva - obecná část).".

Byť tedy Krajský soud v Praze v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí formálně sledoval dikci ustanovení § 220 o. s. ř. - vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného Okresním soudem Praha-východ, leč nesouhlasil s jeho závěry - porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z ustanovení § 213 o. s. ř.

Důkazní řízení zahrnuje provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti; dle ní dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení; rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu odvolacím soudem v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.

V této souvislosti lze rovněž poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), sp. zn. I. ÚS 220/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 129/34 SbNU 311), sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95) a další], podle které změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu; z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Jestliže odvolací soud vycházel při svém rozhodování pouze ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nota bene vedla k diametrálně odlišnému právnímu závěru ohledně výchovy nezletilých dětí, a neumožnil účastníkům se k možnému právnímu názoru odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně vyjádřit - vydal tzv. rozhodnutí překvapivé. I když Ústavní soud ve své judikatuře většinově považoval za tzv. překvapivé rozhodnutí takové rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, ovšem z jiného právního důvodu, lze i v dané věci, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, spatřovat rovněž prvky překvapivosti.

Nelze totiž pominout zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Proto v případě, že odvolací soud zaujme jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně, měl by v zásadě na tuto změnu účastníky upozornit a umožnit jim se k němu vyjádřit, případně i navrhnout důkazy, které ve vztahu k dosavadnímu právnímu názoru nebyly významné; ve vztahu k takto navrženým důkazům platí § 213 odst. 4 o. s. ř. Účelem takového postupu odvolacího soudu je především zabránění nepředvídatelným rozhodnutím, která mohou ve svém důsledku znamenat porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 14. 2. 2012 vyplývá, že strany přednesly a zopakovaly své návrhy, kolizní opatrovník odkázal na svůj návrh ze dne 8. 2. 2012, jímž navrhoval střídavou výchovu v rozsahu posléze přijatém odvolacím soudem. Z obsahu protokolu je dále zřejmé, že nebyly prováděny žádné další důkazy, např. znaleckým posudkem nebo výslechem znalce.

Ústavní soud v projednávané věci konstatuje, že Úmluva o právech dítěte vyhlášená sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb. ve svém čl. 3 odst. 1 stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Orgánům státu je pak určen i čl. 18 odst. 1, který předpokládá, že "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Rodiče, nebo v odpovídajících případech zákonní zástupci, mají prvotní odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."

Rovněž Listina ve svém čl. 32 odst. 1 ve spojení s odstavcem 4 stanoví, že rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona; péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.

Citovaná ustanovení ústavního pořádku jsou konkretizována podústavní úpravou, jež byla aplikována v nyní posuzované věci. Ustanovení § 26 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 91/1998 Sb., ukládá soudu, aby při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů sledoval především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů. Soud dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud má přihlédnout rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, k výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů. Dle ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině platí, že "Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby."

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl soud k závěru, že podmínky pro dlouhodobý pobyt dětí na Novém Zélandu jsou ze strany matky zajištěny tak, aby byla řádně zajištěna jejich výchova, výživa a vzdělávání. K těmto otázkám, jejichž zodpovězení je podle přesvědčení Ústavního soudu pro změnu rozsudku soudu prvního stupně nezbytné, odvolací soud pouze uvedl "Pokud jde o námitky otce ohledně možnosti zjištění poměrů na straně matky na Novém Zélandu, odvolací soud konstatuje, že jejich ověření je skutečně nemožné způsobem, který je běžný pro opatrovnické řízení vedené v České republice. Odvolací soud proto při svém rozhodování vyšel ze skutečností sdělených matkou a zejména ze zjištění v průběhu tohoto i předcházejícího opatrovnického řízení, že matka je kvalitní osobností schopnou postarat se o děti srovnatelně jako otec. V péči matky v průběhu tohoto řízení ani v řízení předcházejícím nebyly objektivně zjištěny žádné závady, které by zpochybňovaly způsobilost matky se postarat o děti". Uvedené konstatování odvolacího soudu k podmínkám dlouhodobého pobytu nezletilých dětí na Novém Zélandu je dle názoru Ústavního soudu s ohledem na závažnost věci nedostatečné, a to i z toho důvodu, že z rozsudku soudu prvního stupně rovněž nevyplývá, že by se podmínkami pro pobyt dětí v cizině podrobněji zabýval, a jehož skutková zjištění v této otázce by mohl odvolací soud použít. Soud prvního stupně pouze "neshledal důvodné návrhy na doplnění dokazování spočívající ve vypracování znaleckého posudku z oboru pedopsychologie proto, že v daném případě je nutné akceptovat vzniklý stav, kdy o děti za souhlasu obou rodičů pečuje otec, a s přihlédnutím k vyjádření zástupce matky o matkou plánovaném dlouhodobém pracovním pobytu na Novém Zélandu není dále technicky možné realizovat dosud existující právní úpravu střídavé péče a pro nesouhlas otce s vycestováním dětí s matkou na Nový Zéland ani realizaci matčiny péče. Proto soud takové návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl a děti rozhodnutím ve věci samé svěřil do péče otce, který péči o své děti zajišťuje bez závad, což matka nezpochybňovala". Jak tedy vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, podmínkami pro pobyt dětí na Novém Zélandu se podrobněji nezabýval, neboť pro něj bylo zamítnutí návrhu matky a svěření dětí do výchovy otce pouze potvrzením faktického stavu, který nastal po odjezdu matky dětí na Nový Zéland.

Odvolací soud se nikterak nezabýval vhodností střídavé výchovy navrhované matkou z hlediska psychologického a v této souvislosti rovněž neučinil žádná skutková zjištění. Přitom je skutečností, že přístup dětských psychologů ke střídavé výchově, navíc střídavé výchově s intervaly delšími než pár týdnů, je rezervovaný. Podle některých názorů by se za střídavou výchovu neměly považovat delší cykly než tři týdny, tj. měsíc, půl roku a rok, protože ztrácejí charakter střídavé výchovy. Je to střídavé svěřování dítěte do péče vždy jednoho rodiče, kde je třeba řešit poruchy přizpůsobení při přechodech.

Střídavá výchova by podle některých odborníků rovněž neměla znamenat střídání školního kolektivu, výchova či přesněji řečeno rozšířený styk by měl probíhat tak, že celá školní docházka proběhne v jedné zemi, letní a zimní prázdniny v druhé. Školáci jsou již mnohem více fixovaní na svůj kolektiv vrstevníků a je škodlivé tento kolektiv střídat v jakémkoli cyklu. Týdenní i půlroční střídání vytrhuje dítě z jeho dětského kolektivu a dělá z něho outsidera, protože s kamarády nesdílí společný osud. Střídání školního kolektivu v praxi může znamenat, že dítě kromě normální rodiny přijde i o normální vztahy v kolektivu, které se formují po celou dobu školní docházky.

Ke všem těmto hlediskům je třeba při rozhodování o střídavé výchově přihlížet a zkoumat, jak bude ten který typ výchovy ovlivňovat osobnost konkrétních nezletilých dětí. Žádný názor či předpoklad však nelze v otázkách výchovy nezletilých dětí zevšeobecňovat (PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. Střídavá výchova a styk s dítětem po rozchodu. 2009).

Odvolací soud, jenž rozhodl o střídavé výchově, aniž by zkoumal její dopady na osobnost obou nezletilých dětí, zvláště pokud se jedná o atypickou situaci půlročního cyklu s pobytem na jiném kontinentu s ohledem na pracovní a partnerské závazky matky, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v absenci takových skutkových zjištění, která by mohla vést ke změně rozsudku soudu prvního stupně.

Jakkoli Ústavní soud rozhodně nemá důvod mít pochybnosti o vztahu matky k nezletilým dětem, o jejích výchovných schopnostech ani o jejím zájmu, aby potřeby a zájmy dětí byly co možná nejlépe uspokojovány, nelze se v případě, kdy je vyžadován zásah státu (prostřednictvím soudu) do problematiky výchovy a výživy nezletilých dětí, spokojit pouze s informacemi, které strany poskytnou, ale je nutno je dostatečným způsobem objektivizovat, což v soudním řízení znamená provést v dostatečném rozsahu o jejich objektivitě dokazování.

Ústavní soud při svém rozhodování nemohl pominout ani stanovisko opatrovníka dětí, že skutkové okolnosti, jež je třeba osvědčit pro realizaci střídavé výchovy uskutečňované v půlročních intervalech v České republice a na Novém Zélandu, jsou zcela jiné než ty, jež je třeba osvědčit v případě svěření dětí do výchovy jednoho z rodičů nebo do střídavé péče v České republice. Ústavní soud shodně konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku se opírá o znalecký posudek, jenž byl v době vydání rozhodnutí dva roky starý, přičemž v tomto časovém období mohlo dojít k podstatné změně poměrů, jež bylo nutno, a to zejména s ohledem na výjimečnou situaci střídavé péče v půlročním intervalu a v různých zemích, reflektovat.

V odvolacím řízení nebyly tedy krajským soudem dostatečně prověřeny předpoklady pro řádné fungování střídavé výchovy, a to nejen z hlediska materiálního zajištění podmínek pobytu dětí s matkou na Novém Zélandu a z hlediska důsledků rozdílných vzdělávacích systémů (návaznost školní výuky s ohledem na její obsah, harmonogram školního roku atd.), ale ani z hlediska dopadů na psychický vývoj dětí při střídání pobytu v odlišných zemích s rozdílným životním stylem, odlišnými klimatickými podmínkami, a při dlouhodobějším odloučení od jednoho z rodičů. Absence řádného zjištění skutkového stavu je v projednávané věci o to významnější, poněvadž ze spisového materiálu o řízení před obecnými soudy je zřejmé, že rodiče mají rozdílný názor na výchovu dětí projevující se v odlišném přístupu ke školním povinnostem i k volnočasovým aktivitám, přičemž mezi rodiči dětí neprobíhá ani ve věcech výchovy řádná vzájemná komunikace, což může mít negativní vliv zejména při změně jednoho výchovného prostředí za druhé.

Ústavní soud tedy uzavírá, že shora uvedený postup a rozhodnutí odvolacího soudu vedly k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zakotvených v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, jakož i v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Ústavnímu soudu proto v posuzovaném případě nezbylo než napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. 21 Co 522/2011 zrušit.

Ústavní soud však tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně), do čí výchovy by měly být děti svěřeny, tedy zda do výlučné výchovy otce, matky či do střídavé výchovy. Zodpovědět tuto otázku je totiž i nadále úkolem obecných soudů, které však musí při svém rozhodování postupovat dle shora uvedených principů.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nemohl přisvědčit námitce stěžovatele ohledně porušení rozvrhu práce krajského soudu, neboť s ohledem na specializaci senátu 32 Co do jeho agendy projednávaná věc nespadala.

Závěrem nezbývá než i v řízení o této ústavní stížnosti odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), který v bodě 31 poukázal "na skutečnost [obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97 ze dne 18. 12. 1997 (N 167/9 SbNU 433), III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121)], že je ve věcech dle § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný ,systém' dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě.".

Ústavní soud ze shora vyložených důvodů dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.