II. ÚS 1832/12
II.ÚS 1832/12 ze dne 6. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. června 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele R. H., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012 č. j. 8 Tdo 1617/2011-32 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2011 sp. zn. 7 To 36/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán (pro ve výroku blíže popsané jednání) vinným ze spáchání přečinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a odsouzen podle § 302 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl ve smyslu § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Následné dovolání posuzované z pohledu § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) trestního řádu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením jakožto podané z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny, odmítl [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu].

Předmětná rozhodnutí obecných soudů stěžovatel napadl ústavní stížností. Tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stížnostní body, o něž tvrzení o porušení uvedených základních práv opírá, stěžovatel rozčlenil jak do výtek právních, tak i skutkových. Předně namítal, že závěr o spáchání přečinu týrání zvířat je nesprávný z hlediska právního posouzení skutku. V této souvislosti zdůraznil, že před obecnými soudy kategoricky tvrdil, že žádného ze svých psů vědomě netýral, ani jej vědomě nevystavoval utrpení a poukázal na to, že ani jeden z týraných psů nezemřel a všichni jsou nyní ve stavu, který by se dal ohodnotit jako dobrý. Stěžovatel má za to, že intenzita jeho jednání dosahuje úrovně, z pohledu níž mělo být hodnoceno toliko jako přestupek, resp. pro případ trestněprávního posouzení obecným soudům vytkl, že na jeho jednání aplikovaly nepřiléhavě přísnější ustanovení, než jakého mělo být užito, když poukázal na § 303 trestního zákoníku. Ohledně skutkových závěrů potom namítal, že obecné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť dle něj (v návrhu blíže označené) rozhodné skutkové okolnosti nebyly spolehlivě prokázány. Konečně předmětem svých výtek učinil i postup Krajského soudu v Plzni potud, že nerespektoval závazné pokyny předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 15. června 2011 č. j. 8 Tdo 657/2011-26), když neprovedl důkazy, které mu uložil provést Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel posléze domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i nyní projednávaná ústavní stížnost.

Kromě obecně formulovaných skutkových výtek stěžovatel rozhodovací důvody obecných soudů v tomto ohledu konkrétními argumentačními tvrzeními nekonfrontuje (k povinnosti tvrzení srov. kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05), pročež takto mají povahu povšechné skutkové polemiky, která není způsobilá jejich závěry zvrátit. Uvedené se promítá i v následném hodnocení intenzity stíhaného jednání, jakož i odkazu stěžovatele na § 303 trestního zákoníku, upravujícího oproti odsouzenému úmyslnému trestnému činu (přečinu) nedbalostní trestný čin. Ve shodě s tím nelze obecným soudům vytýkat, že nepostupovaly na základě zásady in dubio pro reo, když neměly o skutkovém stavu, z něhož vycházely, pochybnosti, přičemž toto přesvědčení opřely o důvody (důkazní prostředky), které v jejich konkrétnostech stěžovatel co do relací mezi provedenými důkazy a z nich vyvozených skutkových zjištění jakkoli nekritizuje (méně obecné námitce podrobil pouze hodnocení výpovědi MVDr. D., když je označil dle něj za "přinejmenším podivné").

Pokud potom stěžovatel namítal, že Krajský soud v Plzni neprovedl žádné doplňující důkazy, čímž nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu, nutno zopakovat, jak již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že dovolací soud uvedený pokyn vázal k otázkám, jež řešil ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší právní kvalifikace podle § 302 odst. 3 trestního zákoníku, jíž však odvolací soud stěžovatele vinným, v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, neuznal, ale jeho čin posoudil jako přečin podle § 302 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. V této souvislosti dovolací soud ovšem žádné pokyny k provedení dokazování odvolacímu soudu neuložil, a proto mu nelze nerespektování pokynů dovolacího soudu vytýkat.

Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy postupovaly způsobem ústavně souladným a stěžovatel porušení svých ústavních práv neprokázal. V důsledku toho byla jeho stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2012

Jiří Nykodým předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.