II. ÚS 183/05
II.ÚS 183/05 ze dne 27. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 17 Co 397/2004-80, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. května 2004, č. j. 9 C 339/2003-50, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8 Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 45, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 17 Co 397/2004-80, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. května 2004, č. j. 9 C 339/2003-50, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce (stěžovatele) na určení, že vyklizení bytu je vázáno na přidělení přiměřeného náhradního bytu. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Vzal za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen otci žalobce jako byt služební, přičemž tento charakter ztratil okamžikem nabytí účinnosti zákona č. 102/1992 Sb., kdy se stal bytem nájemním. Odvolací soud vyšel dále z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č. j. 35 Co 88/2000-58, na základě něhož bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu otci žalobce jako jediného nájemce a nájem bytu tak zanikl v roce 2001, kdy nabylo toto rozhodnutí právní moci. Žalobce se v rámci řízení napadeném ústavní stížností domáhal určení, že vyklizení bytu, k němuž bylo přivoleno k výpovědi a byla stanovena povinnost byt vyklidit po zajištění přístřeší, je vázáno na přidělení přiměřeného náhradního bytu ve smyslu § 187 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), ve znění před účinností zákona č. 509/1991 Sb. Argumentoval, že v době, kdy měl byt služební charakter, opustil otec trvale tento byt a žalobce tak není povinen se z bytu vystěhovat bez přidělení přiměřené náhrady. Ze spisů, vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 125/99 a 10 C 258/2002, bylo prokázáno, že otec žalobce v roce 1990 předmětný byt neopustil s úmyslem se do něj již nevrátit. Takto zjištěný skutkový stav vyvrátil tvrzení žalobce o opuštění domácnosti otcem žalobce v době služebního charakteru bytu. Žalobci tak nemohlo vzniknout právo na bydlení k předmětnému bytu v souladu s ustanovením § 187 obč. zák., ve znění před účinností zákona č. 509/1991 Sb., ale pouze právo byt užívat odvozeně od užívacího a nájemního práva otce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení základních práv a svobod, zakotvených v čl. 7 odst. 1 (nedotknutelnost osoby a jejího soukromí), čl. 10 odst. 2 (právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života), čl. 32 odst. 1 (ochrana rodičovství a rodiny), a čl. 36 odst. 2 (právo na soudní ochranu) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel polemizoval především se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, které se týkají posouzení otázky opuštění společné domácnosti otcem žalobce. Zdůraznil, že dle jeho názoru projevil otec žalobce vůli byt opustit a nevracet se do něj již v roce 1990, kdy se odstěhoval za prací do Mnichova Hradiště. Vyjádřil přesvědčení, že v době odchodu otce mu vzniklo právo na bydlení, které mu svědčilo i po uzavření dohody o užívání bytu. Dále namítal, že soudy obou stupňů nebylo provedeno žádné dokazování za účelem zjištění trvalého opuštění společné domácnosti. Tím bylo dle názoru stěžovatele porušeno ustanovení § 6 občanského soudního řádu, neboť jeho tvrzení bylo bez patřičného dokazování odmítnuto jako účelové. Kromě výše uvedeného bylo rozhodnutí postiženo nepřiměřenou tvrdostí vůči osobě stěžovatele, když jako bytová náhrada bylo shledáno postačujícím přístřeší, ačkoliv žil nepřetržitě se svým otcem ve společné domácnosti.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovatel neuvádí žádné konkrétní důvody pro názor, že jeho ústavní právo bylo porušeno. V ústavní stížnosti polemizuje pouze se skutkovými závěry, které obecné soudy ve svých rozhodnutí přijaly, a nesouhlasí s konečným rozhodnutím.

Městská část Praha 8 jako vedlejší účastník řízení vyjádřila přesvědčení, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv uváděných stěžovatelem. Stěžovatel nekonkretizuje, v čem spatřuje porušeních svých základních práv, pouze polemizuje se závěry soudu ohledně otázky přechodu nájmu bytu. Podle názoru vedlejšího účastníka byla tato otázka vyřešena v předcházejících soudních řízeních (o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a určení nájmu bytu). V těchto řízeních bylo dostatečně zjištěno, že nájemcem bytu byl otec stěžovatele a že k přechodu práva na stěžovatele nedošlo. Stěžovatel neměl ve smyslu ustanovení § 713 obč. zák. žádný nárok na poskytnutí přiměřeného náhradního bytu s ohledem na skutečnost, že nedošlo k trvalému opuštění společné domácnosti.

Na úvod je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavní soudu, dle které tento soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Stěžovatel sice namítal porušení čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny obecnými soudy, ale v čem konkrétně porušení citovaných článků spatřuje blíže nerozváděl. Obsahem ústavní stížnosti tak zůstala polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, především pak v otázce, zda stěžovatel má nárok na zajištění bytové náhrady v případě opuštění společné domácnosti nájemcem, resp. uživatelem bytu. Posouzení takové otázky je ovšem jednoznačně věcí, jejíž právní hodnocení a výklad spadá do kompetence obecných soudů, do níž Ústavní soud respektujíc zásadu nezávislosti soudů, zásadně nezasahuje. Prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě ani založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že skutková zjištění o tom, zda otec stěžovatele opustil v roce 1990 společnou domácnost či nikoliv, čerpaly soudy obou stupňů ze spisů (z protokolů o jednání) v rámci řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a v rámci řízení o určení, že stěžovatel je nájemce bytu. Pokud vyšly z takovýchto zjištění a na jejich základě posoudily argumentaci stěžovatele ohledně opuštění společné domácnosti otcem stěžovatele jako účelovou, nelze proti tomuto postupu z ústavněprávního hlediska nic namítat. V daném případě obecné soudy jasně a zřetelně vyložily, na jakých zjištěních svá rozhodnutí postavily a jaké právní závěry z nich vyvodily.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 27. července 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.