II. ÚS 1826/09
II.ÚS 1826/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. G., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 110/2008-54 ze dne 2. 4. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 12/2008-31 ze dne 22. 8. 2008, rozhodnutím Celního ředitelství Ústí nad Labem č. j. 3104-19/07-200100-21, č. j. 3104-20/07-200100-21, č. j. 3104-21/07-200100-21, č. j. 3104-27/07-200100-21, č. j. 3104-28/07-200100-21, č. j. 3104-29/07-200100-21 ze dne 31. 10. 2007 a platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem č. 219/2006, č. 220/2006, č. 221/2006, č. 227/2006, č. 228/2009 a č. 229/2006 ze dne 11. 8. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů a jim předcházejících rozhodnutí správních orgánů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že platebními výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen "celní úřad") č. 219/2006, č. 220/2006, č. 221/2006, č. 227/2006, č. 228/2009 a č. 229/2006 ze dne 11. 8. 2006 bylo stěžovateli dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty za osobní automobily, dovezené do České republiky v roce 2004 ze Spolkové republiky Německo. Jejich vydání předcházelo zjištění německých celních orgánů, a to v rámci verifikace osvědčení o původu zboží provedené celním úřadem, že vývozci, uvedení na fakturách, popř. kupních smlouvách, osvědčení o původu nevystavili, ani je nepodepsali. Podle podmínek daných Protokolem č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Společenstvím a jeho členskými státy na straně druhé (publ. jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb.), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Protokol č. 4", "Evropská dohoda"), musí být přitom prohlášení o původu zboží na faktuře vyhotoveno a vlastnoručně podepsáno vývozcem, v opačném případě zboží nelze pokládat za původní v Evropské unii a nelze mu přiznat příslušnou celní preferenci. Po prošetření celé věci celní úřad tedy dospěl k závěru, že preference byla daňovému subjektu přiznána v rozporu s Protokolem č. 4, a proto rozhodl, jak shora uvedeno. Odvolání stěžovatele proti dodatečným platebním výměrům byla rozhodnutími Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen "celní ředitelství") č. j. 3104-19/07-200100-21, č. j. 3104-20/07-200100-21, č. j. 3104-21/07-200100-21, č. j. 3104-27/07-200100-21, č. j. 3104-28/07-200100-21, č. j. 3104-29/07-200100-21 ze dne 31. 10. 2007 zamítnuta. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel brojil žalobami vedenými u Krajského soudu v Ústí nad Labem a posléze spojenými ke společnému projednání pod sp. zn. 15 Ca 12/2008. Rozsudkem jmenovaného soudu č. j. 15 Ca 12/2008-31 ze dne 22. 8. 2008 byly tyto zamítnuty. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl následně Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 7 Afs 110/2008-54 ze dne 2. 4. 2009 rovněž zamítavým výrokem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval v tom, že byl ze strany celních orgánů diskriminován prováděním pravidelných kontrol bez řádného zdůvodnění a obecné soudy k této skutečnosti nepřihlédly, dále v tom, že postverifikační řízení dle Protokolu č. 4 probíhalo bez toho, že by byl o jeho zahájení vyrozuměn, a v tom, že se nemohl tohoto řízení jako dovozce aktivně účastnit, zejména být nápomocen při ověření důkazů o původu zboží, a že neměl právo iniciovat přezkum závěrů z něj vzešlých. Dále stěžovatel poznamenal, že Protokol č. 4 neupravuje práva a povinnosti účastníků řízení, proto se tyto řídí zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), přičemž dle jeho přesvědčení správní orgány svým postupem porušily základní zásady daňového řízení obsažené v § 2 odst. 1, 2, 6, 7, 8, 9 a v § 31 odst. 2, 4, 9 daňového řádu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud i v tomto řízení respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Stěžovatel v zásadě opakuje argumenty, kterými se již obecné soudy detailně zabývaly a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Jedná se o totožné argumenty, se kterými se na Ústavní soud obrátil v řadě obdobných věcí, které byly předmětem jeho předcházejících, věcně shodných ústavních stížností. Ústavní soud však ani v posuzované věci neshledal důvod, proč se odchýlit od závěrů vyslovených v rozhodnutích o jeho předcházejících ústavních stížnostech (např. sp. zn. IV. ÚS 1675/09, IV. ÚS 1787/09, I. ÚS 1827/09, I. ÚS 2694/09, I. ÚS 2698/09, III. ÚS 2697/09, I. ÚS 2947/09, III. ÚS 2951/09, II. ÚS 2241/09).

Jak Nejvyšší správní soud, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovateli srozumitelně vysvětlily, že k tomu, aby mohl automobily dovážet do České republiky bez cla, je nutné, aby měly preferenční původ některého státu Evropské unie nebo samotné České republiky, získaný za podmínek stanovených Evropskou dohodou, předložením některého z důkazů původu zboží, zde taxativně stanovených. Podle čl. 16 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě mají původní výrobky při dovozu nárok na uplatnění takovýchto výhod, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1, nebo, v případě stanoveném čl. 21 odst. 1, "prohlášení na faktuře" vyhotovené vývozcem, a sice na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým způsobem, že je možno je ztotožnit. V projednávaném případě byla ovšem pravost předložených dokumentů v rámci postverifikačního řízení zpochybněna německými celními orgány. V odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy v návaznosti na tyto okolnosti vyložily, proč postup celního úřadu při dodatečném platebním výměru cla a daně z přidané hodnoty za dovoz osobních automobilů pro neprokázání jejich původu ze států Evropské unie byl správný. Vzhledem k obsáhlému a vyčerpávajícímu odůvodnění obou rozhodnutí lze na ně v dalším odkázat. Ústavní soud nemá závěrům obecných soudů z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť při svém rozhodování postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Pouhý nesouhlas stěžovatele s napadenými rozhodnutími či textem mezinárodní smlouvy pak nemůže sám o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.

Z důvodů výše naznačených Ústavnímu soudu nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.