II. ÚS 1817/12
II.ÚS 1817/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. U. a D. U., zastoupených JUDr. Tomášem Berným, advokátem se sídlem Libušská 313, 140 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 469/2012 - 153 ze dne 1. března 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 51 Co 586/2010 - 122 ze dne 15. dubna 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 262/2007 - 98 ze dne 24. září 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání stěžovatelů potvrdil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 v odvoláním dotčeném výroku II, jímž bylo stěžovatelům uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili vedlejšímu účastníkovi, České republice, 71 128,11 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, jakož i v závislých nákladových výrocích a výroku o poplatkové povinnosti (výrok I); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelé v období od 1. 9. 2005 do 31. 8. 2007 užívali pozemek parc. č. X v katastrálním území Sázava vlastněný státem jako součást rekreačního areálu, který coby vlastníci vystavěných chatek (s pozemky) a nájemci restaurace a ubytovny jako celek provozovali a udržovali (stěžovatel J. U. v období do 24. 4. 2007 v postavení podnikatele). Odvolací soud přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně, že se stěžovatelé užíváním dotčeného pozemku na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatili ve smyslu § 451 a násl. občanského zákoníku, a proto jsou jako manželé povinni poskytnout mu za užívání pozemku v období od 1. 9. 2005 do 31. 8. 2007 společně a nerozdílně peněžitou náhradu ve výši 71 128,11 Kč s příslušenstvím, a to po započtení prospěchu, kterého se vedlejšímu účastníkovi dostalo tím, že stěžovatelé pozemek udržovali sečením trávy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."), přičemž za dovolací důvod pokládali skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítali, že soudy nižšího stupně na základě zjištěného skutkového stavu (tj. skutkového závěru, že stěžovatelé pozemek udržovali sečením trávy) dospěly k nesprávnému právnímu závěru o tom, že předmětný pozemek byl jimi užíván, tj. přímo fakticky ovládán za účelem využití jeho užitných vlastností pro realizaci svých zájmů a potřeb. Dále namítli, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud neshledal ani existenci otázky zásadně právně významné, ani to, že by stěžovateli uplatněný důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) byl uplatnitelný v řízení o dovolání založeném na otázce zásadního právního významu. Rovněž dospěl k závěru, že obecné soudy neposoudily řešenou otázku v rozporu s hmotným právem, což blíže vyložil.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že řízení před prvoinstančním soudem bylo postiženo vadami, které měly za následek pro ně nepříznivé rozhodnutí. Je prý nezpochybnitelnou skutečností, že stěžovatelé předmětný pozemek nikdy neužívali, přičemž toto tvrzení bylo také základní námitkou stěžovatelů proti žalobě. V souvislosti s užíváním pozemku je ovšem dle stěžovatelů třeba dodat, že v rámci pokusu o smírné řešení měli stěžovatelé vůli "uznat jeho částečné užívání, a to ve smyslu geometrickému plánu č. 968-232/2007, který vedlejší účastník předložil k důkazu, tj. v rozsahu věcných břemen přístupu k chatkám, což vedlejší účastník odmítl".

Dle stěžovatelů bylo na vedlejším účastníkovi, aby uvedl dostatečně určitá tvrzení o způsobu užívání pozemku stěžovateli a aby navrhl k jejich prokázání důkazy. Pokud by tak prý byl učinil a uvedl v řízení konkrétní skutečnosti a označil důkazy, mohli stěžovatelé uplatnit řádně svou obranu proti žalobě a navrhnout k tomu důkazy, které by dle nich vyvrátily důkazy označené vedlejším účastníkem. K tomu však v průběhu řízení nedošlo, vedlejší účastník přes poučení soudu skutková tvrzení nedoplnil a důkazy neoznačil, ač jej soud k tomu vícekrát výslovně vyzýval a poučoval. Okresní soud však prý porušil zásadu předvídatelnosti svého postupu a rozhodnutí, neboť bez jakéhokoli procesního poučení či zpřístupnění svých závěrů rozhodl bez dalšího v neprospěch stěžovatelů. V odůvodnění rozhodnutí dle názoru stěžovatelů uvedl opačné procesní stanovisko, než v tomto řízení aplikoval doposud, a sice že vedlejší účastník tvrzení a důkazy doplňovat nemusí. Soud dle nich změnil svůj náhled na procesní povinnosti účastníků řízení před rozhodnutím ve věci, avšak účastníky řízení na to prý neupozornil a rozhodnutí bylo v tomto ohledu naprosto překvapivé. Stěžovatelé tvrdí, že tím soud prvého stupně porušil procesní práva stěžovatelů, zejména rovnost účastníků řízení, neboť neposkytl stěžovatelům možnost se v řízení bránit a jeho rozhodnutí bylo nepředvídatelné. Rozhodnutí navíc v části, v níž soud uvádí své skutkové zjištění o tom, že stěžovatelé pozemek užívali, není prý dostatečně a přesvědčivě odůvodněno. Ze žádného ve věci provedeného důkazu dle mínění stěžovatelů nevyplývá, že stěžovatelé pozemek užívali.

Své výhrady směřují stěžovatelé i vůči soudu odvolacímu. Vytýkají mu, že v odůvodnění uvedl nepravdivou skutečnost o tom, že stěžovatelé sami uvedli, že předmětný pozemek užívali. Takové tvrzení stěžovatelé před soudem prvního stupně prý neučinili a ani v rozsudku soudu prvního stupně není taková skutečnost uvedena. Odvolací soud navíc ani neuvedl, z čeho při tomto svém zjištění vycházel, účastníky řízení s tímto svým zjištěním neseznámil a stěžovatelé na něj nemohli nijak reagovat, resp. ani nemohli, neboť tato skutečnost se objevuje teprve v písemném vyhotovení rozhodnutí. Nadto ve velice stručném odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolací soud dle stěžovatelů pouze odkázal na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a uvedl, že se s ním ztotožnil. Nijak se prý nezabýval námitkami stěžovatelů, ani těmi, které se týkaly porušení procesních práv stěžovatelů. Stěžovatelé tedy mají za jednoznačné, že tím i odvolací soud porušil jejich procesní práva, neboť pro procesní vady měl být rozsudek okresního soudu stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelé se domnívají, že nepřihlédl ke skutečnosti, že soud prvního stupně v průběhu celého řízení poučoval vedlejšího účastníka o jeho nesplněné povinnosti tvrzení o užívání pozemku a povinnosti důkazní a poté v závěru řízení, kdy zřejmě změnil názor na to, co má a co nikoli v řízení za prokázáno, toto účastníkům řízení nesdělil.

Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Pokud jde o námitky stěžovatelů, že okresní soud za řízení změnil kritéria hodnocení procesních povinností žalující strany (a soudy odvolací i dovolací tento stav nenapravily), Ústavní soud podotýká, že nalézací soud stran této otázky poukázal na to, že ačkoli v tomto směru byla žalobkyně poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř., žádné důkazy neoznačila, ovšem přesto důkazní břemeno unesla, neboť stěžovatelé poté vznesli kompenzační námitku za sečení trávy na předmětném pozemku. Z toho nalézací soud dovodil důvod, pro který není možné žalobu zamítnout (viz str. 4 napadeného prvoinstančního rozsudku).

Následně se soud dostatečně vypořádal s tvrzeními stěžovatelů, že travnatou plochu pozemku sekali, ale jinak jej neužívali. V této souvislosti zejména vyzdvihl, že pokud by žalovaní byli pozemek neužívali, pak by jej byli neměli důvod sekat. Na neudržovaném pozemku si dle okresního soudu zároveň lze jen stěží představit provozování hostinské a ubytovací činnosti. Poté soud prvé stolice vyvrátil i další tvrzení stěžovatelů a vysvětlil, proč nemohli být v dobré víře. Všechny tyto úvahy soudu prvního stupně nepředstavují extrémní vybočení z mezí vytyčených pro něj (resp. orgány veřejné moci vůbec) prameny ústavního pořádku. Není proto možné přisvědčit stěžovatelům, že prvoinstanční rozhodnutí není dostatečně a přesvědčivě odůvodněno.

Z těchto úvah je taktéž dobře patrné, že stěžovatelé sami zabránili svým vlastním procesním postupem (chováním) zamítnutí žaloby, jelikož soud kompenzační námitce porozuměl jako okolnosti důvodně nasvědčující oprávněnosti žaloby.

Neobstojí ovšem ani námitky stěžovatelů proti rozhodnutí soudu odvolacího. Ten se sice ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu, ovšem nezůstal při tomto konstatování. Na str. 6 až 7 svého rozsudku uspokojivě ozřejmil, proč zjištění soudu prvé stolice pokládá za správné, přičemž z obsahu této části odůvodnění vyplývá i to, že se odvolací soud návrhem stěžovatelů (odvolacími námitkami) zabýval, když mimo jiné podtrhl, že stěžovatelé ve svém odvolání neměli námitek proti výpočtu bezdůvodného obohacení přiznaného vedlejšímu účastníkovi. Není tedy namístě závěr o tom, že se soud druhé stolice výhradami stěžovatelů nezabýval.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.