II. ÚS 181/05
II.ÚS 181/05 ze dne 14. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatelů a) REALIS-INVEST, s.r.o., IČ 25872478, se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova 1516/2, a b) P. L., zastoupených Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2004, čj. 84 C 210/2004-17, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 11 Co 642/2004-35, a o návrhu na zrušení ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě. Domnívají se, že jimi došlo k porušení jejich práv, garantovaných čl. 4 odst. 1, 2 a 4, 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se podle ustanovení § 74 zák. o Ústavním soudu domáhají též zrušení ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen zák. č. 26/2000 Sb.").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 84 C 210/2004, z něhož zjistil následující:

Napadeným usnesením okresního soudu bylo v řízení vedeném na návrh J. K. a J. K.(dále jen "žalobci"), proti oběma stěžovatelům a společnosti AREXIS, spol. s r. o., se sídlem v Ostravě - Přívoze, Chopinova 562/7, IČ 44741413, zakázáno stěžovateli b) nakládat s vydraženými nemovitostmi, v rozhodnutí blíže specifikovanými (dále jen "předmětné nemovitosti"). Z odůvodnění plyne, že žalobci byli k 24. 3. 2003 zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí, které byly draženy v nedobrovolné dražbě dne 28. 4. 2004. Žalobci byli současně i zástavci předmětných nemovitostí, dlužníkem byla třetí osoba. Dražba se konala k návrhu stěžovatele a), který podle § 36 odst. 2 zák. č. 26/2000 Sb. učinil čestné prohlášení ve formě notářského zápisu o tom, že má za obligačním dlužníkem splatnou pohledávku, z níž není plněno, a která je zajištěna zástavním právem. Dražebníkem byla společnost AREXIS. Žalobci podali žalobu na určení neplatnosti dražby s tím, že její navrhovatel nebyl oprávněn navrhnout provedení dražby. Soud konstatoval, že za této situace byli též oprávněni podat návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se vydražiteli, tj. stěžovateli b), zakáže nakládání s vydraženou věcí. Soud dospěl k závěru, že byly naplněny předpoklady ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb. (soud zjevně nesprávně uvedl č. zák. 120/2000 Sb.), neboť žalobci osvědčili, že navrhovatel (věřitel) není oprávněn dražbu navrhnout.

Odvolací soud druhým z napadených rozhodnutí usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odmítl námitku, že se žalobci mohli bránit již dříve žalobou na nepřípustnost dražby. Je dle něj zcela na jejich vůli, jaký právní institut využijí k ochraně svých práv. Otázka důvodnosti takové žaloby bude posuzována v řízení o věci samé. Nesouhlasí ani s argumentací stran nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Formulace výroku koresponduje s dikcí ustanovení § 76 odst. 1 písm. e) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."). Pojem "nakládání" s nemovitostmi v sobě zahrnuje veškeré dispozice, které zákon jinak vlastníku nemovitostí přiznává.

Stěžovatelé napadají závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. S odkazem na konkrétní ustanovení zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, rozebírají obsah vlastnického práva a jeho jednotlivých složek. Dovozují, že z napadených rozhodnutí nevyplývá, v čem spočívá "nenakládání" s předmětnými nemovitostmi. Rozsah omezení podle § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř. musí být dle názoru stěžovatelů jednoznačně specifikován, a to konkrétním rozsahem omezení. Právo nakládat věcí je definováno pouze judikaturou a výkladem, nikoli zákonným ustanovením. Z rozhodnutí odvolacího soudu dovozují, že vlastník nemá po zákazu nakládání žádná vlastnická práva, vážící se k nemovitostem. Pokud by omezení zahrnovalo veškeré dispozice s majetkem, považují to stěžovatelé za značný zásah do vlastnického práva. Dále též namítají, že v řízení u soudu prvého stupně jim nebylo umožněno se k podanému návrhu vyjádřit.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že zásah do výkonu vlastnického práva stěžovatelů tímto rozhodnutím je adekvátní dané situaci a časově omezený rozhodnutím ve věci samé. Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření také především odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pojem nakládání s vydraženou věcí je obsažen v ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb. Pokud jde o námitku, že se stěžovatelé nemohli k návrhu vyjádřit, poukazuje na povahu a účel rozhodnutí o předběžném opatření.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Ústavní soud konstatuje, že otázkou způsobilosti předběžného opatření zasáhnout či omezit ústavně zaručená práva či svobody, např. právo vlastnické, se již zabýval ve svých dřívějších rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, pod č. 158, str. 171 a násl. a nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, pod č. 69, str. 183 a násl.), ve kterých zaujal stanovisko, že k zásahu a omezení zejména vlastnických práv může dojít tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyly dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná ustanovení dočasné omezení dispozic s majetkem. Tento právní názor je i v souzené věci pro Ústavní soud závazný.

Obecný soud v projednávaném případě postupoval podle ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb. Dle něj platí, že, jde-li o nedobrovolnou dražbu podle § 36 odst. 2, je dlužník, zástavce nebo vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, oprávněn požádat soud, aby vyslovil neplatnost dražby, pokud nebyl navrhovatel oprávněn navrhnout provedení nedobrovolné dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Není-li právo uplatněno do 1 roku po udělení příklepu, zaniká. Dlužník, zástavce, vlastník, je-li osobou odlišnou od zástavce, jsou v případech podle tohoto odstavce oprávněni podat návrh na nařízení předběžného opatření soudu, kterým se zakáže navrhovateli podat návrh na provedení dražby, dražebníkovi provedení dražby nebo vydražiteli nakládání s vydraženou věcí.

Stěžovatelé přitom nezpochybňují naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o předběžném opatření, pouze napadají neurčitost výroku rozhodnutí, jímž bylo zakázáno nakládat s předmětnými nemovitostmi. Jejich námitkám však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Jak je z výše uvedeného zřejmé, obecný soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb., když stěžovateli b), tedy vydražiteli, zakázal nakládání s vydraženou věcí. Stěžovatelé zcela správně odkazují na ustanovení § 123 o.z., který obsahuje výčet jednotlivých práv, tvořících obsah vlastnického práva. Konkrétně jde o oprávnění předmět vlastnického práva, držet, užívat, požívat, tj. brát z věci plody a jiné užitky, nakládat s ní (disponovat). Pokud jde o posledně uvedený pojem, stěžovatelé sami jej poměrně jasně ve své ústavní stížnosti vykládají. Oprávnění vlastníka se svou věcí na základě svobodného rozhodnutí nakládat (disponovat), se v soukromoprávní sféře realizuje - na rozdíl od ostatních oprávnění vlastníka - prostřednictvím právních úkonů (ať jednostranných či zejména dvoustranných, tj. smluv). Pojem "nakládání" s věcí tedy zahrnuje veškeré dispozice, přiznané jejímu vlastníkovi právním předpisem. Ze samotné skutečnosti, že právo s věcí nakládat není co do obsahu legálně definováno, nelze dovodit zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Z napadeného rozhodnutí, které zcela striktně vycházelo z ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb., a tudíž nelze uvažovat o jeho svévolné aplikaci či interpretaci, lze zcela určitě seznat, v jaké složce vlastnického práva byl stěžovatel b) omezen - šlo o veškeré dispozice s předmětnými nemovitostmi. Nelze tedy dospět k závěru, že by formulováním výroku rozhodnutí, resp. jeho neurčitostí, byl tento stěžovatel jakkoli zasažen ve svém vlastnickém právu, jak naznačuje.

Pokud jde o rozsah omezení vlastnického práva, Ústavní soud předesílá, že je především na úvaze obecných soudů, aby jej s ohledem na konkrétní případ zvážily. Nutno přitom zohlednit smysl předběžného opatření, jímž soud upravuje zatímně, nikoli s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí poskytovat ochranu jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy ČR). Nicméně ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat (zde stěžovatelé), nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Jedná se přitom o opatření dočasná, jejichž trvání je omezeno § 77 odst. 1 o.s.ř., mohou však být zrušena k návrhu (§ 77 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98). Předběžným opatřením není vlastnické právo povinnému odňato a není mu ani znemožněno užívání vlastnictví. Povinnému jsou pouze zakázány právní dispozice s nemovitostí. Předběžné opatření, o němž bylo v projednávaném případě rozhodnuto, považuje Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelů za přiměřené s ohledem na účel, k jehož naplnění předběžné opatření projednávaném případě slouží, čímž je dočasná ochrana původních vlastníků v případě nedobrovolné dražby do okamžiku rozhodnutí o návrhu na vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby. Domnívá se tedy, že obecné soudy svým postupem nevybočily z mezí ústavnosti. Nedošlo konečně ani k porušení vlastnického práva stěžovatele a), neboť o jeho vlastnickém právu nebylo napadeným rozhodnutím rozhodováno.

Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani námitku stěžovatelů stran upření jejich procesních práv v řízení před soudem prvého stupně. Obecný soud postupoval v projednávaném případě dle § 75 o.s.ř. v tehdy platném znění, dle jehož odst. 4 muselo být o návrhu na předběžné opatření rozhodnuto bezodkladně, nejpozději do 7 dnů poté, co byl podán. Odtud pak plyne, že při přijímání takového opatření, jež je opatřením dočasným a - jak se podává i z jeho názvu - předběžným, převládá požadavek rychlosti řízení nad úplným prokázáním uplatněného nároku. I v řízení o předběžném opatření musí soud hodnotit provedené důkazy, nicméně rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány (postaveny najisto). K nařízení předběžného opatření postačuje, jsou-li tvrzené skutečnosti alespoň osvědčeny, to jest jeví-li se alespoň pravděpodobnými. Procesní odpovědnost v uvedeném směru nese navrhovatel předběžného opatření (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 134/99). Zákon tedy nepředpokládá, že soud bude při rozhodování o předběžném opatření provádět dokazování a naopak - u vědomí, že výslechem účastníka řízení, proti němuž návrh na nařízení předběžného opatření směřuje, by mohl být zmařen účel uvažovaného opatření - v ustanovení § 75 odst. 3 o.s.ř. (nyní § 75c odst. 3) výslovně formuluje zásadu, že účastníci nemusí být (ani) vyslechnuti. Při vlastním osvědčování nároku (typicky na základě předložených listin) pak není třeba dbát těch formálních požadavků, které zákon předepisuje pro dokazování, včetně požadavku, aby se druhá strana sporu mohla před rozhodnutím o předběžném opatření, k obsahu listin, z nichž bude soud činit závěr o tom, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, vyjádřit. Postup obecného soudu tedy ani v tomto směru dle názoru Ústavního soudu nevybočil z mezí ústavnosti a nebyl s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Ústavní soud tedy po přezkoumání věci nedospěl k závěru, že by v projednávaném případě došlo k jakémukoliv porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Nezbylo mu tedy, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení ustanovení § 48 odst. 5 zák. č. 26/2000 Sb. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (srov. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22), je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a návrh, podaný dle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.