II. ÚS 1804/09
II.ÚS 1804/09 ze dne 18. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti I. M., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem Palackého 202, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 318/2009 ze dne 31. 3. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 401/2008 ze dne 1. 10. 2008 a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově sp. zn. 103 T 184/2005 ze dne 21. 6. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel napadl všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou. Trestného činu se měl dopustit tím, že nutil svou přítelkyni, s níž v té době bydlel, k okamžitému vydání peněz a přitom ji udeřil pěstí do obličeje a zad a když mu peníze nevydala, vzal nůž a opakovaně ji k vydání peněz vyzval s tím, že jinak ji zabije.

K odvolání stěžovatele krajský soud zrušil napadený rozsudek a nově jej uznal vinným trestným činem vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a uložil mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo vůči němu vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, neboť bylo podmíněno souhlasem poškozené svědkyně D., která svůj souhlas vzala zpět. Závěr o nepřípustnosti trestního stíhání vůči němu vyslovil i Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově v usnesení č.j. 103 T 184/2005-147 ze dne 24. 11. 2005, kterým trestní stíhání stěžovatele zastavil. Dle soudu by se mohlo jednal toliko o trestný čin dle ust. § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona a trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozené, která však jako osoba stěžovateli blízká tento souhlas vzala zpět.

Podle názoru stěžovatele došlo k opomenutí zásady in dubio pro reo: v hlavním líčení uskutečněném dne 24. 11. 2005 soud pečlivě a podrobně provedl dokazování a v usnesení č.j. 103 T 184/2005-147 ze dne 24. 11. 2005 učinil jednoznačný závěr slovy:..."žádného ze svědků ani samotného obžalovaného nelze považovat za nesporně věrohodného a žádnou učiněnou výpověď za objektivní popis skutečných událostí..--" Po nesouhlasu soudu druhého stupně s tímto hodnocením věrohodnosti zejména svědkyně poškozené D., soud prvého stupně nařídil provedení znaleckého posudku a uložil znalkyni vyhodnotit věrohodnost svědkyně. Znalecký posudek vypracovaný k posouzení věrohodnosti poškozené pak soud hodnotí v příkrém rozporu s jeho obsahem.

Postup při hodnocení svědeckých výpovědí je porušením zásady rovnosti stran v trestním řízení a porušením práva na spravedlivý proces. Existovaly a existují zásadní pochybnosti o vině stěžovatele, které měly být vyhodnoceny (při použití zásady in dubio pro reo) v jeho prospěch. Právní kvalifikace opírající se o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo jejich neúplný soubor nemůže být v souladu s hmotným právem. Za tohoto stavu byl dán dovolací důvod dle § 265b odst. l písm. g) trestního řádu a dovolání nemělo být odmítnuto.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Ostravě uvedl, že se stěžovatel opět domáhá nového hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud se domnívá, že v napadeném usnesení dostatečně rozvedl důvody, na jejichž základě bylo dovolání posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, odkázal na obsah odůvodnění rozsudku.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud se zabýval konkrétními námitkami stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Podle názoru Nejvyššího soudu však v dovolání konkrétně uplatněné námitky tyto důvody materiálně nenaplňují, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se Ústavní soud ztotožňuje. K tomu ho vedou následující důvody.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolací soud uvedl, že argumentace v dovolání se v tomto směru zcela shoduje s argumentací užitou již v dřívějším dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 200ý sp. zn. 5 To 410/2007, s níž se Nejvyšší soud vypořádal v usnesení ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 6 Tdo 482/2008. Námitky stěžovatele ohledně nepřípustnosti jeho trestního stíhání však vycházejí z již dříve zrušeného usnesení o zastavení trestního stíhání jeho osoby, když skutková zjištění učiněná obecnými soudy později odůvodnila právní závěr o vině stěžovatele trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. U tohoto trestného činu však není trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozené.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, či že se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.

Nejvyšší soud pak - se zřetelem na uvedené ustanovení zákona a na jeho ustálený výklad - dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písmeno g) tr. řádu nebyl uplatněnými námitkami stěžovatele materiálně naplněn. Stěžovatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, nevykonání některých důkazů a v souvislosti s tím také vadný skutkový závěr. Uplatněný dovolací důvod tedy spatřuje stěžovatel v porušení procesních zásad, tzn., že dovolání uplatnil na procesním a nikoliv na hmotně právním základě. Nejvyšší soud proto uplatněné námitky pod uvedený dovolací důvod podřadit nemohl.

Z charakteru stěžovatelovy argumentace předestřené jak v dovolání, tak i v ústavní stížnosti, lze podle přesvědčení Ústavního soudu jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je totiž vždy povinen posoudit nejdříve otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení sp.zn. II. ÚS 279/03, http://www.nalus.cz).

Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, což řádně odůvodnil, nelze tomuto závěru vytýkat žádné pochybení, zejména ne pochybení ústavněprávní povahy.

Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv nebo svobod.

Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž napadá rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě shodné se zásadními námitkami, které stěžovatel, resp. jeho obhajoba, uplatňoval i v předchozích řízeních u okresního a krajského soudu, jakož i soudu dovolacího. Ústavní soud musí konstatovat, že ve věci bylo opakovaně rozhodováno obecnými soudy od roku 2005, že se obecné soudy těmito námitkami zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly.

Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí napadená ústavní stížností nevybočují z mezí zákona. V nich učiněný závěr o vině stěžovatele je z ústavního hlediska akceptovatelný a není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Právo na soudní a jinou ochranu, jehož se stěžovatel dovolává, nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by obecné soudy porušily některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolával a za dané situace není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.