II. ÚS 180/05
II.ÚS 180/05 ze dne 16. 6. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. prosince 2004, č. j. 1 Nc 2447/2004-114, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným usnesením bylo rozhodnuto o tom, že soudkyně Okresního soudu v Chrudimi JUDr. Jana Profousová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí ve věci o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 85/2002. Námitky žalobce (stěžovatele) ohledně vyloučení soudkyně se týkaly skutečnosti, že tato soudkyně měla porušit právo ČR i právo EU tím, že žalobce vyzvala k doplnění tvrzení a předložení důkazů pro případ vydržení vlastnického práva státem, popř. žalovaným. V tomto spatřoval porušení zákazu o poučování soudu hmotným právem a tím i porušení ústavní zásady rovnosti účastníků. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vyhodnotil výzvu soudkyně jako výraz postupu soudu v řízení o projednávané věci, vycházející z povinnosti soudu vypořádat se s tím, zda jsou splněny podmínky řízení. Krajský soud poukázal přitom na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, která se podává z ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a která jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. S ohledem na tyto skutečnosti neshledal Krajský soud, že by byly dány důvodné pochybnosti o podjatosti soudkyně, které jsou stanoveny v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kterého se měl dopustit Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích tím, že na základě napadeného usnesení by o věci měla dále rozhodovat soudkyně JUDr. Profousová, ačkoliv u ní existovaly pochybnosti o její nepodjatosti, tedy měla by rozhodovat soudkyně, která není nezávislá a nestranná. Stěžovatel spatřoval jako důvod pochybností o nepodjatosti soudkyně okolnost, že výzva soudu formou usnesení s odkazem na ustanovení § 118a o. s. ř., která naznačuje možnost posouzení věci podle vydržení vlastnického práva, znamená porušení zákonnosti ale i ústavnosti, neboť otázka vydržení je otázkou hmotněprávní. Stěžovatel zdůraznil, že jestliže má soud za to, že by přicházelo v úvahu při rozhodování sporu posoudit věc i z hlediska vydržení vlastnického práva, neměl tuto úvahu sdělovat účastníkům do doby, než by se některá ze stran vydržení dovolávala.Vzhledem k tomu, že v dané věci se vydržení práva nebude domáhat žalobce, ale prospěch by z něj mohl mít pouze žalovaný, je nutno předestření možné námitky vydržení posuzovat jako nápovědu soudu žalovanému o možném způsobu obrany. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/94, podle něhož je soudce vyloučen nikoliv pro svou skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o jeho podjatosti. Z uvedených důvodů stěžovatel namítal rovněž porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listina) a porušení rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Úvodem poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že obsahově podobná stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. III. ÚS 173/05, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ani v tomto případě nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěrů obsažených v citovaném usnesení. Stěžovateli lze samozřejmě přisvědčit, že soudce má za úkol účastníka řízení poučovat především o procesních právech a povinnostech a je mu zapovězeno poučovat o hmotném právu. Nicméně je třeba vycházet z toho, že i do poučení procesní povahy ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř., tedy do poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní se promítá hmotné právo, které je východiskem pro procesní poučení. Soudce účastníku nemusí vysvětlovat o jaké hmotněprávní posouzení jde, ale poučuje jej tehdy, jestliže z hmotněprávního posouzení vyplývá potřeba doplnit rozhodná tvrzení. Zásadou, na níž stojí procesní předpisy a na niž správně poukázal i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, je zásada předvídatelnosti rozhodnutí, která nevylučuje jisté předestřední právního názoru soudu účastníkům řízení. Předvídatelné může být pouze takové rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Navíc otázku poučení nelze jednoznačně podřadit k poučení o hmotném právu, neboť soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Ale i pokud bychom přijali závěr o tom, že se jedná o poučení o hmotném právu, nebylo by takové poučení důvodem pro podjatosti soudce. Lze uzavřít, že pokud je předmětem přezkumu v záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím pravomocně neskončeného meritorního řízení nacházejícího se ve stadiu před nalézacím soudem, je nutno říci, že toto je řádně odůvodněno, z mezí ústavnosti nevybočuje a na racionální argumentaci v něm předloženou postačí odkázat. Z uvedeného vyplývá, že ani z hlediska objektivního testu, jak jej stěžovatel zdůraznil s poukazem na citovanou judikaturu, nebylo možno jeho námitkám přisvědčit, resp. vzít je s ohledem na konkrétní výše popsanou skutkovou a právní situaci se současným přihlédnutím k procesní pozici krajského soudu za relevantní.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 16. června 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.