II. ÚS 1794/16
II.ÚS 1794/16 ze dne 7. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Vontrobové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, se sídlem Slavíčkova 827/1a, 638 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2016, č. j. 30 Cdo 5227/2015-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015, č. j. 72 Co 103/2015-143, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 C 2070/2010-117, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojila proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále namítala, že na základě uvedených rozhodnutí mělo dojít k vyvlastnění majetku v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny a byl tak porušen i čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv, a konečně bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

II.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 C 270/2010-117, v řízení o určení vlastnického práva určil, že žalobkyně (Hlavní město Praha) je vlastnicí pozemku blíže specifikovaného v rozsudku (dále jen "předmětný pozemek"), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání žalované (stěžovatelky) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. 72 Co 103/2015-143, rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.); ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně jej zčásti změnil a jinak potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III. a IV.). Soudy obou stupňů dovodily, že právní předchůdci žalované nemohli být při nabývání předmětného pozemku na základě směnné smlouvy ze dne 15. července 2009 uzavřené se žalobkyní s přihlédnutím ke všem okolnostem a při náležité opatrnosti v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží. Absence jejich dobré víry byla dána tím, že ačkoliv byla směnná smlouva uzavřena v situaci, kdy zde bylo v dříve vedeném soudním sporu vydáno pravomocné soudní rozhodnutí (jednalo se o spor o určení vlastnictví k pozemkům, k nimž náležel mj. i předmětný pozemek, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 384/2004 mezi právními předchůdci žalované a stávající žalobkyní), že jim (právním předchůdcům žalované) náleží vlastnické právo ke směňovaným pozemkům, z důvodu žalobkyní podaného dovolání v uvedeném sporu, s nímž byla žalobkyně nakonec úspěšná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010 sp. zn. 28 Cdo 78/2009) a na jehož základě došlo nakonec k zamítnutí žaloby právních předchůdců žalované na určení vlastnictví, nebylo jejich vlastnické právo ani v okamžiku uzavírání směnné smlouvy postaveno najisto. Na nedostatku dobré víry právních předchůdců žalované podle soudů nemohla nic změnit ani skutečnost, že to byla žalobkyně, která vyslovila souhlas s návrhem na povolení vkladu do katastru nemovitostí ve vztahu k předmětnému pozemku za pozemky směňované na základě směnné smlouvy ze dne 15. července 2009. Pakliže nebyli právní předchůdci žalované vlastníky směňovaných pozemků, nemohla být ani směnná smlouva ze dne 15. července 2009 považována za platnou. Proto i následná kupní smlouva uzavřená mezi právními předchůdci žalované a žalovanou dne 3. srpna 2010, jejímž předmětem byl i předmětný pozemek, nemohla být uzavřena platně. Zde dospěly soudy rovněž k závěru, že ani právní předchůdci žalované, ani žalovaná samotná nemohla být v dobré víře, že právním předchůdcům žalované svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Soudy v této souvislosti uvedly, že jedna z právních předchůdkyň byla matkou žalované (jednalo se o blízký příbuzenský vztah), tudíž žalovaná měla povědomí o probíhajícím sporu (což vyplynulo i z dokazování), a proto její tvrzení o dobré víře nemohlo obstát.

4. Následné dovolání žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2016, č. j. 30 Cdo 5227/2015-178, odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť postrádalo obligatorní náležitost (vymezení kritérií přípustnosti) a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolatelkou odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), pročež trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat. Dovolatelka pouze v obecné rovině uvedla, že dovolání je přípustné, protože napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, avšak následně již předpoklady přípustnosti svého dovolání neprecizovala, když toliko brojila proti skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu, přičemž uváděla, jaká skutková zjištění měly soudy v dané věci správně učinit, a namítala, že "se soudy obou stupňů nesprávně vypořádaly s obranou žalované vázanou na právní závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 a sp. zn. II. ÚS 165/11, potvrzující obranu žalované spočívající mimo jiné v námitce dobré víry při pořizování předmětných nemovitostí." Dovolací soud konstatoval, že takováto formulace ovšem neodpovídá řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nehledě na to, že odvolací soud při posuzování otázky dobré víry judikaturu Ústavního soudu zohlednil a s námitkou dovolatelky se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal.

III.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Obecným soudům vytýká, že věc nesprávně právně posoudily zejména v otázce dobré víry jak právních předchůdců stěžovatelky, tak i samotné stěžovatelky při nabytí vlastnického práva a že k této otázce neprovedly navrhované dokazování. Závěr o neplatnosti směnné smlouvy vyslovily podle názoru stěžovatelky v rozporu s prokázanou skutečností, že byla uzavřena za stavu trvajících pravomocných soudních rozhodnutí přiznávajících vlastnické právo právním předchůdcům stěžovatelky. Soudy nezohlednily, že pravomocné rozsudky, jimiž bylo původně určeno vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky k předmětnému pozemku, byly ve smyslu § 159a o. s. ř. závazné a směnná smlouva tak musela být uzavřena platně, a to i za stavu, že tyto rozsudky byly napadeny dovoláním. Přitom o této skutečnosti, zda bylo právním předchůdcům stěžovatelky známo, že bylo žalobkyní podáno dovolání, nevedly soudy žádné dokazování. Rovněž se nevypořádaly s tím, že žalobkyně, resp. Magistrát hlavního města Prahy, vyslovila souhlas s uzavřením směnné smlouvy, což vedlo k ujištění právních předchůdců stěžovatelky o zákonnosti postupu při plánované směně pozemků. V tomto postupu žalobkyně pak stěžovatelka spatřuje přinejmenším rozpor s dobrými mravy, s čímž se soudy opět nevypořádaly. Dále podotýká, že sama nebyla přímým účastníkem směnné smlouvy. Sice nikterak nezastírala osobní vztah k jednomu z právních předchůdců, ale její vědomost o probíhajícím soudním řízení vedeném mezi jejími právními předchůdci a žalobkyní dovozená pouze z jejího výslechu, když výslech právních předchůdců stěžovatelky k této otázce nebyl připuštěn, byla velice sporná.
IV.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a po prostudování vyžádaného spisu dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout.

7. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka řádně nevymezila žádné z požadovaných předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř., resp. tato kritéria pominula, když podstatou jejího dovolání byla v zásadě pouze skutková a právní polemika s posouzením věci odvolacím soudem. Z dovolání, které je součástí Ústavním soudem vyžádaného spisu, se totiž podává, že stěžovatelka pouze obecně uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, avšak splnění tohoto předpokladu přípustnosti dovolání již blíže nerozebírala. V této souvislosti pouze uváděla (obdobně jako již předtím v řízení odvolacím), že se soud prvního stupně a odvolací soud nevypořádaly s její obranou vázanou na právní závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07 a z nálezu ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 a věc po právní stránce (zejména v otázce dobré víry) nesprávně posoudily. Ostatně téměř totožnou argumentaci uplatňuje stěžovatelka i následně v ústavní stížnosti. Podstatné pro danou věc je, že Nejvyšší soud v návaznosti na rozhodnutí soudů nižších stupňů námitku týkající se posouzení otázky existence dobré víry stěžovatelky i jejích právních předchůdců nepominul, pročež v jeho rozhodnutí nelze spatřovat prvek svévole. Na tomto místě je třeba podoktnout, že podrobně se dobrou vírou zabývaly soudy nižších stupňů, které ji hodnotily mj. i v intencích závěrů vyplývajících z výše citovaných nálezů Ústavního soudu. Pokud Nejvyšší soud v dané situaci konstatoval, že námitky stěžovatelky obsažené v dovolání se míjí s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, resp. že odvolací soud námitky stěžovatelky vypořádal v souladu s existující judikaturou, nelze postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky napadeným usnesení odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), považovat za ústavně nesouladný. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

8. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ve věci samé odmítl, protože stěžovatelka vůbec nespecifikovala, které z kritérií přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) má za splněné, resp. pouze v obecné rovině poukázala na jedno z kritérií uvedených v § 237 o. s. ř., avšak bez bližší konkretizace, má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], či nikoliv.

9. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto (§ 243c odst. 1 o. s. ř.) proto, že vůbec neobsahovalo důvod své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů - považovat za přípustnou. Námitkami stěžovatelky, směřujícími do těchto rozhodnutí obecných soudů, se tak Ústavní soud nemohl zabývat.

10. Pouze na okraj a nad rámec uvedeného však Ústavní soud podotýká, že i pokud by v této části neposoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou, musel by ji odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, neboť argumentace stěžovatelky, pokud jí zpochybňovala hodnocení otázky dobré víry jak na její straně, tak i na straně jejích právních předchůdců, nepředstavuje nic jiného než pouhou polemiku se skutkovými či právními závěry, jejíž přehodnocování Ústavnímu soudu nepřísluší. Nadto nelze přehlédnout, že otázku dobré víry obecné soudy podrobily podrobnému zkoumání a okolnostmi případu se důkladně zabývaly. Stěžejní pro posouzení dobré víry přitom bylo zjištění obecných soudů, že stěžovatelka i její právní předchůdci měli v okamžiku uzavírání směnné smlouvy vědomost o probíhajícím dovolacím řízení ve vztahu k pozemku, který byl jejím předmětem. Třebaže jejich vlastnictví bylo v daném okamžiku pravomocně přiznáno, právě probíhající dovolací řízení dobrou víru ohledně toho, zda jsou skutečnými vlastníky, determinovalo.

11. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu a Městského soudu v Praze ji pak odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.