II. ÚS 1794/13
II.ÚS 1794/13 ze dne 28. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti DELTA CENTER a.s., IČ: 45148007, se sídlem Bubenské nábřeží 306, 170 00, Praha 7, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, Advokátní kancelář Glatzová & Co., s.r.o., se sídlem Husova 5, 110 00, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. 55 Co 180/2013-77, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených čl. 1, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "Městský soud"). Tímto usnesením se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "Obvodní soud") o nařízení předběžného opatření tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadaného rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Městského soudu, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je dlouhodobým a jediným nájemcem Pražské tržnice v Praze 7, která je ve vlastnictví hlavního města Prahy (dále jen "vedlejší účastník"). Dne 16. 12. 2011 vypověděl vedlejší účastník nájemní smlouvu a následně podal k Obvodnímu soudu žalobu na zaplacení údajného dlužného nájemného a později k témuž soudu žalobu na vyklizení tržnice. Dne 8. 2. 2013 podal stěžovatel k obvodnímu soudu návrh, kterým se domáhal nařízení předběžného opatření. Uvedeným důvodem byla obava z nevratných změn, které by mohly závažně porušit jeho podnikání, a které vedlejší účastník prováděl. Nehledě na to, že výpověď nájemní smlouvy je dle názoru stěžovatele neplatná. Předběžným opatřením měla být vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zdržet se uzavírání nájemních smluv se subjekty užívajícími tržnici, tedy podnájemci stěžovatele. Obvodní soud usnesením ze dne 13. 2. 2013 č. j. 5 C 4/2013-22 návrhu stěžovatele vyhověl. Do usnesení se odvolal vedlejší účastník a městský soud vydal v záhlaví specifikované usnesení, kterým usnesení obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření zamítl. Tím podle stěžovatele zasáhl zejména do jeho práva na spravedlivý proces, porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a další ústavně zakotvená práva a svobody jak je uvedeno výše, včetně základního práva pokojně užívat majetek.

Stěžovatel k ústavní stížnosti připojil další dokumenty, kterými podložil svá tvrzení. K ústavní stížnosti se také - opakovaně - vyjádřil vedlejší účastník. Tyto podklady nebyly Ústavním soudem vyžádány a ani stěžovateli ani vedlejšímu účastníkovi není zákonem stanovena povinnost je Ústavnímu soudu zaslat. Ústavní soud proto k těmto zaslaným a nevyžádaným materiálům při svém rozhodování nepřihlédl [viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci stížnosti Dany Milatové proti České republice č. 61811/00 (rozhodnutí ze dne 21. června 2005)].

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentoval, že k zásahu do jeho základních práv a svobod došlo čtyřmi pochybeními soudu. První z nich spočívá v tom, že městský soud, jakožto soud odvolací, při rozhodování o odvolání proti usnesení, kterým obvodní soud vyhověl návrhu na vydání předběžného opatření, přihlédl k novým skutečnostem a důkazům. Takový postup je dle názoru stěžovatele zcela v rozporu s dikcí ustanovení § 75c odst. 4 o. s. ř., jehož výklad je navíc podpořen i stabilní rozhodovací praxí Ústavního soudu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 101/09, ze dne 3. 12. 2009, usnesení sp. zn. II. ÚS 2647/09 ze dne 21. 9. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 163/09 ze dne 26. 3. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 659/13 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 672/02 ze dne 11. 7. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 91/05 ze dne 9. 6. 2005 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Tímto novým důkazem mělo být oznámení o přerušení dodávky vody a výpis z účtu, který představoval doklad o zaplacení dluhu. Tento důkaz podle stěžovatele vznikl a byl uplatněn až po rozhodnutí obvodního soudu (soudu první instance), byť dokládal skutečnost, která vznikla již před ním.

Druhá námitka stěžovatele spočívá v tom, že městský soud přistoupil k dokazování, aniž nařídil jednání. Tím odepřel stěžovateli právo vyjádřit se k prováděným důkazům, které představuje nezpochybnitelnou součást práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1639/10 ze dne 24. 10. 2012, nález sp. zn. III. ÚS 751/06 ze dne 19. 12. 2007 (N 230/47 SbNU 1005), nález sp. zn. III. ÚS 155/99 ze dne 2. 12. 1999 (N 175/16 SbNU 277), nález sp. zn. III. ÚS 113/96 ze dne 28. 11. 1996 (N 129/6 SbNU 449), nález sp. zn. IV. ÚS 377/10 ze dne 18. 5. 2010 (N 108/57 SbNU 389), který se však meritorně vztahuje k rozsudku pro zmeškání a nikoli k rozhodování o předběžném opatření]. Třetí stěžovatelova námitka směřuje do pochybení městského soudu při kompozici odůvodnění a spočívá v tom, že se soud nijak nevypořádal s jeho námitkami a tvrzeními. To navzdory tomu, že se v rozhodnutí obšírně věnuje námitkám a tvrzením vedlejšího účastníka.

Poslední tvrzené pochybení představuje podle názoru stěžovatele zásah do rovnosti práv účastníků (čl. 1 Listiny) a do práva pokojně vlastnit majetek (č. 11 odst. 3 Listiny). K tomuto zásahu mělo dojít tím, že městský soud ve svém rozhodnutí konstatoval: "Vlastnické právo žalobce je právem silnějším právu nájmu a v případě nejistoty, zda nájemní právo žalovaného trvá či nikoli, je nutno podpořit vlastníka v jeho výkonu vlastnických oprávnění." Tím zcela neodůvodněně upřednostnil práva vlastníka nad právy nájemníka, což je v rozporu s odlišným stanoviskem soudce Stanislava Balíka k nálezu sp. zn. II. ÚS 775/06 ze dne 18. 2. 2010 (N 29/56 SbNU 327).
II.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, tedy rozhodnutí, které do práv účastníků zasahuje způsobem nikoli konečným. Přestože i taková rozhodnutí lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, je tento přezkum obvykle nutno omezit na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, projevuje se o to důrazněji zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 804/11 ze dne 13. 7. 2011). Předmětem přezkumné činnosti jsou totiž dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, pouze výjimečně. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na jejich omezenou způsobilost zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze je jen výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto [viz nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327)]. Toto stanovisko však nesmí vést k závěru, že na vydání předběžných opatření nejsou kladeny požadavky plynoucí z ústavně chráněného práva na soudní ochranu.

V tomto rozsahu tedy Ústavní soud přezkoumal i ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

III.

Při posuzování v záhlaví specifikovaného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že veškerá namítaná pochybení spočívají v ne zcela správných a přesných formulacích městského soudu, ve svém důsledku však nezasahují do práv a svobod uvedených stěžovatelem, jakož ani do žádných jiných jeho subjektivních ústavních práv. Ústavní soud opět připomíná, že případná pochybení soudu při posuzování návrhu na vydání předběžného opatření by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 804/13 ze dne 26. 3. 2013). Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není.

Jedna z námitek stěžovatele směřuje proti použití nových důkazů městským soudem, další odkazuje na provádění dokazování bez nařízení jednání, tj. tak, že účastníci řízení neměli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. V rozhodnutí městského soudu se skutečně hovoří o skutečnostech, resp. důkazních prostředcích, které nebyly známy soudu prvního stupně. Jedná se však pouze o některé z důkazních prostředků a i v případě jejich absence lze považovat rozhodnutí za ucelené. Totéž lze konstatovat o provádění dokazování. Z rozhodnutí napadaného ústavní stížností tato skutečnost neplyne a daná formulace, jak bylo již uvedeno shora, je pouze nevhodná a může působit nejednoznačně. Obě dvě stěžovatelovy námitky tak nedosahují takové intenzity, aby Ústavní soud mohl uplatnit svou pravomoc a rozhodnutí zrušit, neboť je projednávána ústavní stížnost, která směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, tedy o rozhodnutí, které do práv účastníků zasahuje způsobem nikoli konečným a jeho pravomoc je výrazně limitována. Takový postup je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu - viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 659/13 ze dne 14. 3. 2013 a respektuje názory Ústavního soudu ve věcech nařizování jednání (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1639/10 ze dne 24. 10. 2012).

Stěžovatel dále napadá nedostatečnou reflexi jeho námitek v rozhodnutí městského soudu. Tedy, že se soud nijak nezabýval jeho námitkami a soustředil se pouze na námitky vedlejšího účastníka obsažené v jeho odvolání. Ústavní soud má za to, že i v tomto směru je napadené rozhodnutí odůvodněno ústavně konformním způsobem. Na usnesení, kterým rozhoduje soud o návrhu na vydání předběžného opatření (včetně rozhodování o odvolání v těchto věcech) nejsou kladeny tak striktní nároky jako v případě meritorního rozhodnutí. Ve smyslu usnesení sp. zn. II. ÚS 672/02 ze dne 11. 7. 2003 Ústavní soud k tomu připomíná, že stěžovatelem uplatňované právo na spravedlivý proces garantuje, aby výsledek řízení jako celku byl spravedlivý. Povinnost soudu se v tomto směru mění podle povahy rozhodnutí (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van Hurk proti Nizozemí, 1994, či Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994). Ústavní soud dále podotýká, že pro přesvědčivost a větší uplatnění záruk spravedlivého procesu mohl městský soud své odůvodnění komponovat vhodněji a vyvrátit veškeré pochybnosti stěžovatele již svým rozhodnutím. V kontextu již shora zmíněného nálezu I. ÚS 1639/10 Ústavní soud dodává, že je ve své vlastní rozhodovací činnosti dalek přepjatého procesního formalismu a bezúčelný perfekcionismus nevyžaduje ani po obecných soudech. Jakkoli je tedy napadané rozhodnutí elementární a daleké přepjatému procesnímu formalismu a perfekcionismu, pohybuje se stále v mezích ústavnosti a Ústavní soud při zohlednění obecného kontextu uvedeného shora nepovažuje za nutné je rušit.

Poslední námitka namítaná stěžovatelem směřuje vůči zásahu jiné povahy, než jsou zásahy do práva na spravedlivý proces. Její podstatou je věta obsažená v odůvodnění napadaného usnesení městského soudu, která verbálně upřednostňuje (považuje za silnější) práva vlastníka nad právy nájemce. Takto formulovaná věta je opět nevhodná, svým významem pro napadané rozhodnutí však nikoli protiústavní. Srovnávání těchto práv má smysl pouze při vzájemné kolizi, která je však v dispozici normativních ustanovení jednoduchého práva. I při řešení kolize práv vlastníka a nájemce tak nelze vycházet z jejich síly, ale z jejich povahy. Proto je srovnání provedené městským soudem nepřesné a srovnává něco, co je vzhledem k hledisku posuzování nesrovnatelné.

Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadaného rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. S přihlédnutím k závěrům učiněným v meritu věci a vysloveným výše Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení městského soudu nevyhověl.

Namísto soudkyně Dagmar Lastovecké uvedené v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. 9. 2013 ve II. senátu Ústavního soudu jako zastupující soudce Jaroslav Fenyk.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2013

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.