II. ÚS 1793/09
II.ÚS 1793/09 ze dne 10. 12. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: P. S. a M. S., zastoupených JUDr. Lumírem Červenkou, advokátem, se sídlem Saskova 1625, 272 01 Kladno, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 3. 2009, č. j. 25 Cdo 917/2007-293, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2006, č. j. 22 Co 17/2006-264, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 5. 2005, č. j. 19 C 204/99-221, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství České republiky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím pro tvrzené porušení jejich ústavně zaručeného práva na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, garantovaného v čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý soudní proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12, a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto se domáhají jejich zrušení.

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali náhrady škody proti vedlejšímu účastníkovi, která jim podle jejich tvrzení měla vzniknout nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v souvislosti s rozhodnutím státu o odebrání zvířat, která se nacházela v objektu, který měli v nájmu. Nezákonnost spatřovali ve skutečnosti, že správní rozhodnutí o odebrání zvířat byla vydána Městským úřadem v Berouně, ačkoliv věcně a místně příslušným orgánem byl Obecní úřad Bubovice, kde se nacházel objekt, ve kterém byla odebíraná zvířata umístěna. Následně sice bylo vydáno obsahově shodné rozhodnutí Obecním úřadem v Bubovicích, avšak k tomu došlo již po odebrání zvířat. Podle názoru stěžovatelů šlo o nesprávný úřední postup, neboť tomuto novému rozhodnutí nepředcházel návrh příslušné veterinární správy podle ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat před týráním, a jednání před Obecním úřadem Bubovice bránila překážka litispendence, neboť v téže věci již probíhalo řízení před Městským úřadem v Berouně. Namítali dále, že nebyl náležitě zjištěn zdravotní stav odebíraných zvířat a jejich hodnota. V době, kdy bylo vydáváno toto druhé rozhodnutí o odebrání zvířat, již je neměli ve svém držení, a proto nemohli způsobit jejich týrání.

V ústavní stížnosti rekapitulují průběh řízení před obecnými soudy. Porušení shora uvedených základních práv spatřují ve skutečnosti, že jim nebyla přiznána náhrada škody podle ustanovení § 4 tehdy platného zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu. K odebrání zvířat došlo dne 15. 7. 1994 na základě rozhodnutí správního orgánu, která byla odvolacím správním orgánem zrušena. Odvolání nemá podle ustanovení § 28a odst. 1 zák. č. 167/1993 Sb., na ochranu zvířat před týráním, odkladný účinek. Podle názoru stěžovatelů jim proto soudy měly přiznat náhradu škody a pokud připustily, že tento stav byl napraven novým rozhodnutím o stejném obsahu, vydaným jiným správním orgánem až po odebrání zvířat, popřely ústavou zaručené právo na náhradu škody vzniklé nezákonným rozhodnutím. Toto nové rozhodnutí také nemohlo zhojit zásah do práva na nedotknutelnost obydlí a práva vlastnit zvířata, která byla odebrána na základě nezákonného rozhodnutí. Stěžovatelé poukazují na to, že obecnými soudy nebyl vzat zřetel k ustanovení § 20 tehdy platného správního řádu, podle kterého, nebyl-li správní orgán příslušný k projednání věci, bylo jeho povinností věc postoupit neprodleně příslušnému správnímu orgánu, což se nestalo. Tato skutečnost měla být podle jejich názoru posouzena jako nesprávný úřední postup zakládající nátok na náhradu škody.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 19 C 204/99, a dále si vyžádal stanoviska účastníků řízení a vedlejšího účastníka. Nejvyšší soud a Krajský soud v Praze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Okresní soud v Kladně se nevyjádřil. Vedlejší účastník odkázal na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu s tím, že se s ním plně ztotožňuje. Protože uvedená vyjádření neobsahují žádné nové skutečnosti a Ústavní soud z nich proto ve svém rozhodnutí nevychází, tato vyjádření stěžovatelům nezasílal.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.

Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud primárně poukazuje na tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem, tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05), a nemůže se proto zabývat ústavností rozhodnutí vydaných ve správním řízení.

V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel v podstatě obsahově neuplatňuje žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní; omezil se v podstatě jen na formální deklaraci, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1, 3 a 4 Listiny, a čl. 6 Úmluvy. Obsahově je jeho ústavní stížnost polemikou s právními názory obecných soudů, především Nejvyššího soudu v otázce výkladu ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to v zásadě ve shodném smyslu a rozsahu jako před obecnými soudy, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však, s poukazem na čl. 83 Ústavy, zjevně nepřísluší. Ústavní soud není totiž soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů.

Ústavní soud ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal. Podle dikce zákona mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podmínkou odpovědnosti za škodu tedy není jen nezákonnost rozhodnutí, ale také vznik skutečné škody, tak jak na to poukázal především Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Jím uváděná definice škody odpovídá ustálené judikatuře soudů i nauky. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí, bylo pro nezákonnost rozhodnutím, jímž je soud rozhodující o náhradě škody vázán, zrušeno nebo změněno příslušným orgánem a pokud tato skutečnost měla za následek vznik škody. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že snížení majetkového stavu stěžovatelů v důsledku nezákonných rozhodnutí vydaných věcně nepříslušným správním orgánem, lze za škodu existující ke dni rozhodování soudu považovat pouze tehdy, jestliže k odebrání nemělo vůbec dojít, tj. jestliže k takovému kroku ze strany státního orgánu působícího na úseku ochrany zvířat proti týrání nebyl zákonný důvod. Názor Nejvyššího soudu, že za situace, kdy odebrání zvířat bylo provedeno sice na základě nezákonného rozhodnutí, které pro nezákonnost bylo zrušeno, avšak bylo nahrazeno rozhodnutím stejného obsahu, které pro nezákonnost zrušeno nebylo, nepředstavuje hodnota odebraných zvířat škodu, která by byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, neboť odebrání bylo důvodné a zákonné podle pozdějšího rozhodnutí, jehož zákonnost zpochybněna nebyla, není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními ani není v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. V takovém případě zde není dán žádný prostor pro zásah ze strany Ústavního soudu, který není zásadně oprávněn, až na uvedené výjimky, zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu, kterou stěžovatelé rovněž uplatňují, nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Je tomu tak proto, že teprve rozhodnutím a nikoli postupem, které k jeho vynesení vedlo, mohla vzniknout škoda. Jak konstatoval Ústavní soud, kupříkladu v usnesení sp. zn. III. ÚS 329/03, "...u nesprávného úředního postupu jde o porušení právní normy stanovující předepsaný postup státního orgánu, resp. o porušení účelu postupu státního orgánu, který - ať již souvisí s rozhodovací činností státního orgánu či nikoli - nenašel svůj bezprostřední výraz ve vydaném rozhodnutí, neboť v opačném případě by se jednalo o odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí (viz Knapp, V., a kol.: Občanské právo hmotné, sv. II., ASPI , 3. vyd., 2002, str. 547)." V posuzovaném případě však jde o situaci, kdy stěžovateli namítané vady řízení předcházely vydání rozhodnutí, v jehož důsledcích je spatřována příčina tvrzené škody, a proto nemohou být příčinou škody, a to i kdyby o vady řízení skutečně šlo.

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelů napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2009

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.