II. ÚS 1782/11
II.ÚS 1782/11 ze dne 10. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele INJURED, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Vlašimská 1876/13, 101 00 Praha 10, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem Vlašimská 1876/13, 101 00 Praha 10, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. června 2011, č. j. 45 K 14/2002-M 1862, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a JUDr. Jiřího Kadeřábka, správce konkursní podstaty úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., zastoupeného Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem Michalská 4, 412 01 Litoměřice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. června 2011, č. j. 45 K 14/2002-M 1862, vydaným v rámci konkursního řízení vedeného na úpadce ZKL Klášterec nad Ohří, a. s., uložil stěžovateli, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal žalobu proti správci konkursní podstaty úpadce (vedlejšímu účastníkovi), kterou se bude domáhat vyloučení nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku usnesení (dále též "předmětné nemovitosti"), ze soupisu konkursní podstaty. Povinnost podat žalobu na vyloučení nemovitostí uložil soud na základě § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť správce konkursní podstaty předložil soupis konkursní podstaty s poznámkou spornosti u předmětných nemovitostí (§ 19 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání).

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Nejprve popisuje průběh a okolnosti konkursního řízení na úpadce. V rámci konkursního řízení došlo na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. srpna 2002, uzavřené mezi tehdejším správcem konkursní podstaty a právním předchůdcem stěžovatele k prodeji podniku úpadce, jehož součástí byly mj. i předmětné nemovitosti, stěžovateli (resp. právnímu předchůdci stěžovatele). V roce 2003 nově ustanovený správce konkursní podstaty dospěl k závěru o neplatnosti výše uvedené smlouvy o prodeji podniku a rozhodl o znovuzapsání majetkových hodnot (tedy i předmětných nemovitostí) do soupisu konkursní podstaty. Stěžovatel v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04, který na znovuzapsání majetku do konkursní podstaty v rámci totožného konkursního řízení reagoval konstatováním, že opětovný soupis správcem konkursní podstaty zpeněženého majetku není v souladu se zákonem a svá případná práva může správce konkursní podstaty v dalších fázích konkursního řízení uplatnit žalobou proti novému vlastníku (držiteli) zpeněženého majetku. V důsledku závěrů vyplývajících z tohoto nálezu podal správce konkursní podstaty žalobu proti stěžovateli na vydání věcí (mj. i předmětných nemovitostí). Řízení o vydání věcí vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 67/2005 nebylo dosud v důsledku kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 1599/2008-702, ukončeno. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byly na základě dovolání podaného stěžovatelem zrušeny předchozí rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo vyhověno správci konkursní podstaty, mělo za následek změnu v zápisu do katastru nemovitostí tak, že se obnovil stav zápisu, jaký byl před zápisem opřeným o v současnosti zrušené vyhovující rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. dubna 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, takže vlastníkem zapsaným do katastru nemovitostí je nyní stěžovatel a podkladem pro jeho zápis do katastru nemovitostí je smlouva o prodeji podniku. Vedlejší účastník po vydání rozsudku Nejvyššího soudu oznámil stěžovateli, že provedl soupis předmětných nemovitostí do konkursní podstaty, což stěžovatel považuje za vadný postup, který je v rozporu se zákonem a závěry, které vyplývají z nálezu sp. zn. III. ÚS 220/04.

4. Ústavní stížností napadené rozhodnutí stěžovatel rovněž shledává v přímém rozporu s výše citovaným nálezem (sp. zn. III. ÚS 220/04), neboť závěry vyplývající z tohoto jsou stále aplikovatelné na daný případ. Stěžovatel dospívá k závěru, že nerespektováním uvedeného nálezu, resp. jeho odůvodnění, došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny) a ústavní stížností napadené usnesení ve svém důsledku vede i porušení práva na ochranu majetku (čl. 11 Listiny), neboť stěžovatel je bezdůvodně nucen k podání vylučovací žaloby.

III.

5. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

6. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na to, že z konkursního spisu není patrno, zda se jedná o totožné nemovitosti, jaké byly předmětem řízení, které vyústilo v nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04. Pokud by tomu tak bylo, byl by postup správce konkursní podstaty pochopitelný, neboť je třeba vést spor o vydání nemovitostí podle listu vlastnictví, kde skutečně zapsané jsou.

7. Vedlejší účastník řízení nejprve rekapituluje okolnosti konkursního řízení a uvádí důvody, pro které byla smlouva o prodeji podniku uzavřená mezi tehdejším správcem konkursní podstaty (D. T.) a právním předchůdcem stěžovatele ze dne 30. srpna 2002 shledána absolutně neplatnou. Následné řízení zahájené novým správcem konkursní podstaty (vedlejším účastníkem), v němž se domáhá vydání věcí (mj. i předmětných pozemků), nebylo v době podání vyjádření dosud ukončeno, avšak na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 1599/2008-702), došlo ke změně v zápisu do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatele. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí sepsaných v konkursní podstatě, pouze je jako jejich vlastník uveden v katastru nemovitostí. Vydáním napadeného usnesení tedy nemohlo být dotčeno jeho právo vlastnit majetek. V další části vedlejší účastník rozebírá námitku, která se týká nerespektování nálezu Ústavního soudu. Zde dospívá k závěru, že s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku předmětné nemovitosti nikdy neopustily konkursní podstatu úpadce. Nedošlo tedy k jejich znovuzapsání do konkursní podstaty. Vedlejší účastník toliko oznámil katastru nemovitostí (a stěžovateli), že v probíhajícím konkursu jsou předmětné nemovitosti nadále sepsány (protože konkursní podstatu nikdy neopustily). Závěry vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 220/04, na nichž zakládá stěžovatel svoji argumentaci, by dopadaly na situaci, kdyby určité věci konkursní podstatu platně opustily a následně by byly do konkursní podstaty opětovně sepsány. To však s ohledem na výše zmiňovanou absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku není tento případ. Vedlejší účastník uzavírá, že vydáním napadeného usnesení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a Krajský soud v Ústí nad Labem se nedopustil stěžovatelem tvrzeného svévolného nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu.
IV.

8. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

9. V dané věci ústavní stížnost směřuje proti usnesení soudu vydaného v rámci konkursního řízení, jímž bylo stěžovateli uloženo, aby se žalobou domáhal vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty. V tomto stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, které spočívá v nerespektování závaznosti závěrů vyplývající z předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 220/04 vydaného v rámci totožného konkursního řízení. Je pravdou, že Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu, ovšem pouze v rámci tzv. obiter dicta, vyjádřil mj. pochybnost o legalitě, event. ústavnosti znovuzapsání již jednou zpeněženého majetku do konkursní podstaty. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje závěry vyplývající z tohoto nálezu, resp. obiter dicta. Tyto závěry však ve stávající věci nelze aplikovat, neboť se nejedná o totožnou procesní situaci. Podstatný rozdíl spočívá v tom, že v nálezem řešeném případě rozhodl o znovuzapsání věcí do soupisu konkursní podstaty nový správce konkursní na základě vlastního přesvědčení, že smlouva o prodeji podniku uzavřená jeho předchůdcem, na základě níž byly předmětné nemovitosti vyřazeny ze soupisu konkursní podstaty, byla absolutně neplatná. Ústavní soud považoval za sporné především privilegované postavení správce konkursní podstaty, který může opakovaně nutit ostatní účastníky konkursního řízení k podávání vylučovacích žalob. Odlišnost stávající věci od předchozího nálezem řešeného stavu spočívá zejména v tom, že absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku nebyla vyslovena správcem konkursní podstaty, nýbrž byla deklarována obecnými soudy v rámci řízení o vydání věci. Byl to Nejvyšší soud, který závěr o absolutní neplatnosti smlouvy vyslovil v rámci svého kasačního rozsudku. Přestože samotné řízení o vydání věcí dosud nebylo ukončeno, soudy nižších stupňů musí se závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu (sp. zn. 29 Cdo 1599/2008) v konkrétní otázce neplatnosti smlouvy vycházet. Za dané situace lze tedy přisvědčit názoru vedlejšího účastníka řízení, že předmětné nemovitosti konkursní podstatu v podstatě nikdy neopustily. Proto jejich "znovuzapsání", resp. obnovení soupisu konkursní podstaty v podobě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku a následné uložení povinnosti stěžovateli podat proti sepsání věcí do konkursní podstaty vylučovací žalobu nepředstavuje svévolné jednání, resp. jednání, které by představovalo rozpor s právem na spravedlivý proces spočívající v nerespektování závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.