II. ÚS 1781/13
II.ÚS 1781/13 ze dne 16. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, AK se sídlem Ostružnická 6, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 2. 2013 č. j. 70 Co 387/2012-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, změnil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 3. 2012 č. j. 0 P 654/2010-184, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 26. 6. 2012 č. j. 0 P 654/2010-204, tak že návrh stěžovatele na svěření jeho nezletilé dcery B. do střídavé výchovy obou rodičů zamítl.

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 0 P 654/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že nezletilá byla na základě soudem schválené dohody rodičů v dubnu 2010 svěřena do péče matky Zuzany Fialové a stěžovatel se zavázal platit na dceru výživné; rodiče se dohodli i na rozsahu styku otce s nezletilou. Krátce poté stěžovatel podal návrh na změnu výchovy, kterému Okresní soud v Olomouci po provedeném dokazování rozsudkem z března 2012 vyhověl a nezletilou svěřil do střídavé výchovy obou rodičů. K odvolání obou rodičů (otec jen do náhradově nákladového výroku) Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatele zamítl. Odvolací soud po podobném vyhodnocení poměrů nezletilé i obou rodičů vzal za prokázané, že od dubna 2010 nedošlo k takové zásadní změně poměrů, která by ve smyslu § 28 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, odůvodňovala jakoukoliv změnu dosavadní výchovy, neshledal rovněž žádný podklad pro jednoznačný závěr, že střídavá výchova by pro nezletilou byla lepší formou výchovy než její dosavadní výlučná výchova matkou, a vyložil svůj náhled na důvody otcem navrhované změny.

V ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že matka nezletilé nedodržovala uzavřenou dohodu rodičů a dohodnutá pravidla porušovala nad únosnou míru. Uvedl, že střídavá výchova byla uspokojivě praktikována každé prázdniny od léta roku 2010 a nebylo nutno ji zkoušet. Pokud soud kladl důraz na stálost výchovného prostředí, stěžovatel svým návrhem sledoval tentýž cíl, tj. aby dcera mohla žít s oběma rodiči, jak byla zvyklá do jeho odchodu ze společné domácnosti. Stěžovatel podrobně oponoval důvodům, pro které odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a označil je za pouhé úvahy soudu buďto důkazně nepodložené či v rozporu s provedenými důkazy. Dosavadní jednání matky označil za účelové s cílem učinit v minimální možné míře zadost požadavkům otce, nicméně střídavé výchově zabránit. V této souvislosti poukázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu, jejichž právní argumenty dopadají na neexistenci komunikace mezi rodiči, nicméně podle stěžovatelova přesvědčení myšlenky v nich vyřčené jsou aplikovatelné i v případě účelové komunikace a spolupráce matky nezletilého dítě ve snaze bránit střídavé výchově.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, zaručuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto "právo na soud" je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi uvedl, předepsanému postupu v úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivý proces není v Listině a Úmluvě blíže definován a Ústavní soud, který ve své dosavadní judikatuře, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tuto záruku chápe obecně jako právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručena rovnost zbraní. Naplněním práva na fair proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník řízení, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje. V úsilí o nalézání spravedlnosti ovšem soudy musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy těmto kautelám dostály. Ze soudního spisu ověřil, že stěžovatel se osobně účastnil jednání soudu prvního a druhého stupně, uplatnil svoje námitky, navrhoval důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy matky nezletilé a čerpal opravné prostředky.

Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na úvahách důkazně nepodložených či v rozporu s provedenými důkazy. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud rozhodl na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která přejal jako správná, a dokazování doplnil; podstatný obsah zpráv a listinných důkazů (založených na č. l. 212 - 227 spisu Okresního soudu v Olomouci) byl sdělen při jednání odvolacího soudu bez jakýchkoliv připomínek, po výpovědích otce a matky nezletilé žádný z nich další důkazní návrhy nevznesl. Skutečnost, že odvolací soud právně hodnotil zjištěný skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně, nezakládá důvod k zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud nepřezkoumává legalitu rozhodnutí obecných soudů a a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval; zasahuje pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257). Takové pochybení však v projednávané věci neshledal.

Při hodnocení ústavněprávní argumentace stěžovatele opírající se o čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud připomíná, že při jeho výkladu je třeba přihlížet i k odstavci šestému, podle kterého jsou práva zde zakotvená v podrobnostech provedena zákonem (srov. čl. 32 odst. 6 Listiny). Přímá použitelnost ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny, který zaručuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči, nemá pro stěžovatele v projednávaném případě zvláštní význam, neboť přímo proveditelné normy jsou formulovány značně obecně.

Podstata problému a faktické jádro stěžovatelovy argumentace čl. 32 Listiny tak bylo zúženo na posouzení aplikace a interpretace příslušných norem zákona o rodině odvolacím soudem. Ta umožňují soudu, aby při změně poměrů změnil dohodu rodičů o úpravě výchovy a styk dítěte s rodičem, jemuž nebylo svěřeno do výchovy, upravil. Při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" má obecný soud možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005, N 64/36 SbNU 689, nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47). Je tedy na obecném soudu, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, bezpečně zjistily, zda je změna pro další vývoj dítěte vhodná. V projednávané věci Ústavní soud ověřil, že odvolací soud hodnotil poměry nezletilé i obou jejích rodičů, vzal v úvahu jejich vzájemné vztahy a poté vyložil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že k zásadní změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovy nezletilé, nedošlo.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že v rodiněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o výchově nezletilého dítě, resp. o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je zásadně v pravomoci obecných soudů; ty jsou povolány k tomu, aby se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu, často velmi citlivých, přijaly adekvátní rozhodnutí, které bude v souladu se zájmem dítěte. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že právnímu závěru Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci nemůže z pohledu svých pravomocí vytknout nic, co by odůvodňovalo jeho zásah ve formě kasačního nálezu.

Pokud stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu, které se týkaly rozhodování soudu o úpravě styku rodičů s nezletilým dítětem, lze v projednávaném případě shodně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 [N 165/58 SbNU 421 (252)], jímž byl zdůraznit požadavek schopnosti a ochoty rodičů ke vzájemné komunikaci v zájmu jejich nezletilého dítěte. V nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421) Ústavní soud korigoval rozhodnutí obecného soudu a vyložil svůj náhled na relevantnost hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodičů dohodnout se na výchově dítěte s druhým dítětem. V projednávané věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci toto hledisko nepominul. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že označil za pozitivní podstatné zlepšení komunikace rodičů ohledně jejich nezletilé dcery, poukázal na ochotu matky k dalšímu rozšíření styku otce s dcerou. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že pokud otec nemusí mít obavy o realizaci styku s dcerou a pokud neuplatnil žádný zásadní důvod pro změnu výchovy dcery a nebyl zjištěn žádný podklad pro jednoznačný závěr, že střídavá výchova by pro nezletilou byla lepší formou výchovy než skýtá její dosavadní úprava, nebylo pro soud podstatné, že matka se střídavou výchovou nesouhlasila a proč. Nosné rozhodovací důvody vyjádřené v nálezu z srpna 2010 tak na projednávanou věc přímo (ve smyslu přímé závaznosti nálezové judikatury) nedopadají.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2013

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.