II. ÚS 1777/17
II.ÚS 1777/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Durdila, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, směřující proti usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 7. 2016, č. j. 22 EXE 3217/2014-158, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016, č. j. 17 Co 309/2016-186, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 20 Cdo 5786/2016-229, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Příbrami ústavní stížností napadeným usnesením částečně zastavil exekuci, nařízenou vůči stěžovateli, jejímž provedením okresní soud pověřil soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou, a to ve vztahu ke smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení z pohledávky oprávněné (CASH ENGINEERING s.r.o., původně MEDARB COLLECTORS LIMITED) ve výši 30.947 Kč od 22. 5. 2014 do zaplacení. Dále pak zcela zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Exekučním titulem byl v daném případě rozhodčí nález rozhodce Romana Plavce ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Ro 438/2014.

3. Krajský soud v Praze nicméně ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami změnil tak, že předmětná exekuce ve vztahu ke smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně za každý den prodlení z pohledávky ve výši 30.947 Kč od 22. 5. 2014 do zaplacení se nezastavuje. Krajský soud se neztotožnil se způsobem, jakým okresní soud posoudil otázku materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ve vztahu k povinnosti zaplatit smluvní pokutu, která byla určena do budoucna. Krajský soud totiž (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a zejména na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 23 Co 188/2014, uveřejněné pod č. 13/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěl k opačnému právnímu závěru, dle něhož "rozhodčí nález, který ukládá povinnost zaplatit smluvní pokutu z určené částky v procentní výši od konkrétního data do zaplacení jistiny, je materiálně vykonatelný."

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když konstatoval, že krajským soudem přijatý právní závěr ohledně materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ve vztahu k dané smluvní pokutě nachází oporu v závěrech judikatury Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud v nyní projednávaném případě neshledal důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchylovat. Stejně tak Nejvyšší soud odmítl námitku stěžovatele ohledně rozporu sjednané výše smluvní pokuty s dobrými mravy.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání i návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho povinnosti zaplatit smluvní pokutu, přičemž jejich právní závěry se jednak nachází v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž v ústavní stížnosti obsáhle cituje, jednak jsou nepřezkoumatelné, nepředvídatelné a jejich odůvodnění tak nedostálo požadavkům řádného a srozumitelného odůvodnění soudního rozhodnutí, vysloveným kupříkladu v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016; sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831) či sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tímto postupem se tak prý obecné soudy dopustily porušení jeho práva na legitimní očekávání.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli, konkrétně pak o jeho návrhu na zastavení exekuce, resp. v odvolacím řízení či o jím podaném dovolání. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky jsou ve svém obsahu toliko pouze obecným zpochybněním právního názoru obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení otázky materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho povinnosti zaplatit smluvní pokutu a v němž se neztotožnily ani s jeho námitkou rozporu její výše s dobrými mravy. Tomuto hodnocení ostatně svědčí i skutečnost, že stěžejní část argumentace stěžovatele, předestřené v ústavní stížnosti, v níž namítá rozpor výše rekapitulovaného právního názoru obecných soudů s judikaturou Nejvyššího soudu, se v podstatě shoduje s obsahem i argumentací ve stěžovatelem podaném dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodoval v ústavní stížností napadeném usnesení. Jakkoliv Ústavní soud považuje z hlediska důvěryhodnosti soudního rozhodování obecně za nežádoucí stav, spočívající v nejednotnosti judikatury obecných soudů v obdobných či zcela identických otázkách, úkolem Ústavního soudu není, aby v řízení o ústavní stížnosti z hlediska podústavního práva vždy posuzoval, zda je přezkoumávané rozhodnutí obecného soudu v souladu či v rozporu s ustálenou judikaturou obecných soudů, příp. Nejvyššího soudu. Za tímto účelem je v právním řádu zakotvena řada jiných právních prostředků i procesních nástrojů k usměrnění či sjednocení judikatury, tímto prostředkem však zásadně není a nemůže být ústavní stížnost, neboť není ani v pravomoci Ústavního soudu, aby zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad podústavního práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra či roli sjednocovatele judikatury uvnitř obecného soudnictví. Tato role ostatně v režimu civilního soudnictví primárně náleží Nejvyššímu soudu, což také Nejvyšší soud v nyní projednávaném případě učinil, když k dané dovolací námitce stěžovatele konstatoval, že výše rekapitulovaný právní závěr krajského soudu nachází oporu v závěrech judikatury obecných soudů a neshledal důvod se od těchto závěrů jakkoliv odchylovat (shodně viz také pozdější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017, dostupné na www.nsoud.cz).

8. Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s námitkou stěžovatele ohledně nepřezkoumatelnosti a nepředvídatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, když po důkladném seznámení se s nimi konstatuje, že jak okresní, tak i krajský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a řádně zdůvodnily svůj právní názor ohledně materiální vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu. Přestože krajský soud v odvolacím řízení při posouzení otázky jeho materiální vykonatelnosti i ve vztahu k dané smluvní pokutě dospěl k odlišnému právnímu závěru, než okresní soud, svůj právní závěr rovněž dostatečným a srozumitelným způsobem zdůvodnil, a to i s odkazem na judikaturu obecných soudů a Nejvyššího soudu. Rozhodování obecných soudů proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné či jinak nepřípustně vybočující z principů spravedlivého procesu a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. V tomto ohledu tak odkazy stěžovatele na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu postrádají relevanci, která se navíc skutkově i právně týkala odlišných věcí.

9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

10. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.