II. ÚS 1767/17
II.ÚS 1767/17 ze dne 25. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební bytové družstvo "Mír" Teplice, se sídlem Gagarinova 1558, Teplice, zastoupené Mgr. Martinem Sobkem, advokátem se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícího v provádění úkonů soudu soudcem JUDr. Vojtěchem Ceplem v občanském soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 43/2016, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla dne 6. 6. 2017 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala vyslovení porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít jiným zásahem orgánu veřejné moci, spočívajícím v tom, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 43/2016, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná a jehož předmětem bylo určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů stěžovatelky, vykonával úkony soudu JUDr. Vojtěch Cepl, který podle stěžovatelčina přesvědčení nebyl a není v této věci zákonným soudcem, neboť nebyl k provádění úkonů soudu v této věci určen rozvrhem práce. Dále se stěžovatelka domáhala zákazu pokračování v tomto jiném zásahu orgánu veřejné moci.
2. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních předpokladů, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.

3. Jednou z těchto podmínek je předchozí vyčerpání všech procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel či stěžovatelka nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv či svobod poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli či stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

4. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci. Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se úlohy ochránců základních lidských práv a svobod zhostily samy. Z toho v praktické rovině vyplývá, že než se obrátí na Ústavní soud, jsou stěžovatelé vždy povinni nejprve domáhat se ochrany svých základních práv a svobod všemi k tomu určenými účinnými zákonnými prostředky, které mají k dispozici. Pakliže tak neučiní a předčasně podají ústavní stížnost, nemůže se meritem věci Ústavní soud vůbec zabývat. Tak je tomu i v případě stěžovatelky.

5. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, k němuž dle jejího tvrzení došlo při soudním řízení. Jak Ústavní soud ustáleně vykládá, proti tomuto druhu zásahu je ústavní stížnost přípustná pouze za předpokladu, že ke zhojení případného porušení základních práv či svobod nemůže dojít v dalším průběhu řízení buď proto, že právní řád neposkytuje v dané situaci žádný procesní prostředek nápravy, nebo proto, že pro povahu hrozící či již způsobené újmy na základních právech či svobodách nesnese poskytnutí takové ochrany odkladu. Jinými slovy, ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci je přípustná pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost představuje aktuálně jedinou možnost, jak se stěžovatel či stěžovatelka může domoci ochrany svých základních práv či svobod [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243); usnesení sp. zn. II. ÚS 755/17 ze dne 24. 4. 2017, § 3; nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), § 52; nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349), § 12; nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263) část VI.; nález sp. zn. III. ÚS 685/06 ze dne 10. 4. 2008 (N 70/49 SbNU 51); usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. 8. 2002 (U 30/27 SbNU 337), usnesení sp. zn. IV. ÚS 170/98 ze dne 1. 10. 1998 (U 55/12 SbNU 447)].

6. Tvrzené porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jež stěžovatelka ne zcela přiléhavě označuje ve své ústavní stížnosti jako právo na spravedlivý proces) představuje námitku, již stěžovatelka může uplatnit i v dalším průběhu řízení před obecnými soudy (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1028/12 ze dne 17. 7. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2222/11 ze dne 30. 8. 2011, usnesení sp. zn. II. ÚS 1857/10 ze dne 7. 7. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 187/09 ze dne 17. 2. 2009 či usnesení sp. zn. III. ÚS 964/07 ze dne 11. 6. 2007).

7. Z tohoto důvodu ústavní stížnost nesplňuje podmínku přípustnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci proto Ústavní soud nesmí ústavní stížností posoudit po věcné stránce. I kdyby tak v předmětném soudním řízení došlo k pochybením, jimiž by byla porušena základní práva či svobody stěžovatelky, nedala stěžovatelka plnou možnost k nápravě těchto pochybení obecným soudům, a tedy ústavní stížnost nepředstavuje skutečně poslední možnost, jak může stěžovatelka dosáhnout nápravy.

8. Proto s ústavní stížností Ústavní soud nemůže naložit jinak než ji odmítnout jako nepřípustnou - k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331), usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 724/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 242/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 270/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1980/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2981/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 1398/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1710/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2007/13. Stěžovatelka se navíc ve své ústavní stížnosti s její nepřípustností nijak výslovně nevypořádala a ani neuvedla žádný argument, proč by v její věci měl být dán důvod pro odlišný postup Ústavního soudu.

9. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyužila všech prostředků, jimiž se mohla v dalším průběhu předmětného řízení před obecnými soudy domáhat ochrany před údajným porušením svých základních práv. S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2017

Jaroslav Fenyk v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.