II. ÚS 1763/12
II.ÚS 1763/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Jakubem Šotníkem, advokátem, se sídlem Šikulova 17, 635 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. března 2012 č. j. 3 Ads 188/2011-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, odpovídající co do náležitostí § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti. Tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny.

Jak vyplývá z připojené kopie napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud jím jednak zamítl návrh na ustanovení zástupce v řízení o kasační stížnosti proti specifikovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (výrok I.), a dále žalobce vyzval, aby ve lhůtě 1 měsíce od doručení usnesení předložil soudu plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o předmětné kasační stížnosti a aby prostřednictvím zvoleného zástupce konkrétně vymezil důvody, na nichž zakládá svůj návrh na zrušení označeného rozsudku (výrok II.). Prvý výrok, proti němuž námitky stěžovatele směřují, odůvodnil Nejvyšší správní soud tím, že stěžovatel neunesl svou procesní povinnost doložit soudu, že nemá dostatečné prostředky na úhradu právního zastoupení pro řízení o kasační stížnosti. Ač k tomu byl vyzván, nepředložil žádné konkrétní podklady pro svá tvrzení uvedená v žádosti (formuláři) a jejím doplnění. Přitom dle zjištění soudu byl v nedávné minulosti spoluvlastníkem nemovitostí, které neužíval pro potřeby svého bydlení, a vlastníkem několika bankovních účtů, na nichž byly zaznamenány obraty v objemu stovek tisíc korun. K výzvě soudu neposkytl žádné výpisy z těchto účtů ani potvrzení, že již neexistují. Kopii písemné darovací smlouvy k doložení tvrzení o bezúplatném převodu svého spoluvlastnického podílu na nemovitostech v katastrálním území Tečovice taktéž neposkytl.

Stěžovatel s takovým hodnocením nesouhlasí a namítá porušení hmotněprávních i procesních pravidel (vadné hodnocení provedených důkazů, nesprávné zjištění skutkového stavu věci, nesprávné právní posouzení věci, libovůle v rozhodování, nedostatečné odůvodnění rozhodnutí atd.), které vedlo k zamítnutí návrhu a v konečném důsledku k porušení základních práv stěžovatele. Majetkové poměry měl Nejvyšší správní soud zkoumat toliko k době podání kasační stížnosti a návrhu na ustanovení advokáta, a nikoli zpětně do minulosti. Podle stěžovatele nelze tím, že v poměrně dávné minulosti vlastnil nemovitý majetek a současně byl majitelem několika bankovních účtů, spravedlivě odůvodňovat zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta k řízení o kasační stížnosti, podané již za jiných poměrů.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Zjevnou neopodstatněnost návrhu zakládá i skutečnost, že takto Ústavní soud již někdy dříve vyhodnotil typově shodnou ústavní stížnost (či dokonce stížnosti), opírající se o tytéž nebo alespoň velmi podobné argumenty. A to je také případ stěžovatele. Z interní databáze došlých návrhů a rozhodnutí vyplývá, že o dvou obdobných ústavních stížnostech stěžovatele Ústavní soud již dříve rozhodl, a to usneseními sp. zn. III. ÚS 1762/12 a sp. zn. II. ÚS 1764/12; v obou případech návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Závěry těchto usnesení dopadají i na případ nyní posuzovaný a stačí je stručně zrekapitulovat.

Stran námitek nesprávně zjištěného skutkového stavu lze poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Podle ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Nejvyšší správní soud se otázkou naplnění podmínek citovaného ustanovení obšírně zabýval a závěr o neunesení procesní povinnosti doložit nedostatek prostředků na úhradu právního zastoupení konkrétními podklady adekvátně zdůvodnil. Nic nelze z pohledu Ústavního soudu namítat ani proti výkladu, dle něhož soud nemůže zjišťovat dané skutečnosti z úřední povinnosti, neboť zásada vyšetřovací se zde neuplatní, nebo že plné osvobození od soudních poplatků má být výjimečným procesním krokem, pro nějž musí existovat zvlášť závažné důvody.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že toto ustanovení zakotvuje právo na to, aby se každý mohl nechat v řízení zastupovat osobou s právnickým vzděláním, která účastníku poskytne potřebnou právní pomoc tam, kde je jí potřeba. Toto právo však neobsahuje požadavek na to, aby právní pomoc byla zajištěna rozhodnutím soudu a bezplatně. Jen v některých případech nelze uvedené právo realizovat jiným způsobem, přičemž podmínky, za jakých se tak děje, stanoví zákon, zde soudní řád správní. Právo na právní pomoc ve formě bezplatného zastoupení je vázáno na nemajetnost účastníka řízení a na potřebu ochrany jeho práv. Jestliže bylo v řízení zjištěno, že tyto podmínky, resp. prvou z nich, účastník nesplňuje, toto právo mu nepřísluší. V této souvislosti je možné odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v článku 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané procesním předpisem. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že předpoklady pro ustanovení zástupce splněny nejsou, stěžovatel si právní pomoc může zajistit sám tím, že si zvolí zástupce z řad advokátů.

Konečně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se Nejvyšší správní soud v rámci řízení předpoklady ustanovení zástupce, resp. osvobození od soudních poplatků, zabýval a své rozhodnutí, tedy proč stěžovateli nebyl ustanoven zástupce v řízení o kasační stížnosti, řádně odůvodnil.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.