II. ÚS 1751/12
II.ÚS 1751/12 ze dne 13. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, 750 00 Přerov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012, č. j. 17 Co 26/2011-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 17 Co 26/2011-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 567.612,50 Kč s příslušenstvím, zamítnuta a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci řízení byli ideálními podílovými spoluvlastníky nemovitosti, v níž se nachází prodejna a restaurace, a žalovaná částka představovala 1/2 užitku (nájemného) za dobu, po kterou bylo žalobci znemožněno jednáním žalovaného předmětnou nemovitost užívat. Ideální spoluvlastnictví pak bylo zrušeno na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s účinky ke dni 1. srpna 2007. Žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta, neboť podle jeho názoru nebyly splněny všechny předpoklady pro přiznání náhrady žalobci z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo sice prokázáno, že žalobce jako spoluvlastník neužíval v rozhodné době společnou nemovitost (v rozsahu svého spoluvlastnického podílu), avšak realizaci jeho práv mu nic nebránilo, neboť žalovaný užíval méně než 50% celkové podlahové plochy (neužíval tedy v rozhodné době větší rozsah předmětu spoluvlastnictví). Žalobce po celou dobu nevyužil žádné zákonné možnosti, jak se domoci realizace svých spoluvlastnických práv. Odvolací soud se s výše uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Považoval za správné jak podřazení věci pod režim bezdůvodného obohacení, tak i závěr soudu prvního stupně o tom, že se nemůže jednat o nárok uplatněný z titulu náhrady škody. Odvolací soud dále zdůraznil, že na věc nedopadají závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, podle něhož bezdůvodné obohacení vzniká tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu. V této souvislosti poukázal na to, že v dané věci se jedná o otázku způsobu a rozsahu užívání nemovitosti spadající pod režim § 139 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Osoba detentora, jak má na mysli citovaný rozsudek je osobou odlišnou od skutečného vlastníka (spoluvlastníka) věci, jak je tomu ve stávajícím případě.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje soudní rozhodnutí a popisuje situaci, v níž byla předmětná nemovitost užívána žalovaným. V této souvislosti zdůrazňuje, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že se žalovaný choval jako výlučný vlastník předmětné nemovitosti, disponoval s ní, nabízel ji k pronájmu a dokonce podal žalobu na určení výlučného vlastnictví. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že existující poměry nebyly vyvolány stavem užívání předmětné nemovitosti, ale faktickou okupací ze strany žalovaného vedenou jednoznačným záměrem jakkoliv vyloučit stěžovatele z výkonu jeho spoluvlastnických práv. Je tak zřejmé, že žalovaný porušoval § 137 odst. 1 obč. zák. Stěžovatel považuje za nesprávný závěr obecných soudů, že z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení je podstatná možnost skutečného užívání věci spoluvlastníkem, ale nikoliv, jak se domníval stěžovatel, držení či ovládání společné věci žalovaným takovým způsobem, že stěžovateli je znemožněno užívání věci. Podle názoru stěžovatele není rozhodující, jak intenzivně a v jakém rozsahu spoluvlastník společnou věc užívá, ale naopak rozhodující je, že bez právního titulu na úkor jiného spoluvlastníka dosáhl postavení držitele celé věci a druhého spoluvlastníka násilně vyloučil z užívání věci a tím mu znemožnil výkon spoluvlastnického práva.
III.

4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

6. Ústavní soud předně podotýká, že nesouhlasí s právními závěry obecných soudů ohledně podřazení nároku stěžovatele pod režim bezdůvodného obohacení. Z judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. února 2006 (N 43/40 SbNU 355)] se totiž podává, že nárok na náhradu vyplývající z titulu užívání společné věci se opírá o zákonné ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. a proto nemůže být nárokem bezdůvodným ve smyslu ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Tato skutečnost ovšem nemá vliv na výsledek rozhodnutí Ústavního soudu ve stávající věci.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze polemizuje se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry. Jak bylo naznačeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ledaže by se jednalo o extrémním vybočení z mezí spravedlnosti nebo svévolnou aplikaci podústavního práva. Přestože obecné soudy aplikovaly právní normu, která je v rozporu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, musí Ústavní soud přisvědčit názoru, že za daného skutkového stavu stěžovateli nárok na náhradu nepřísluší. Obecné soudy totiž postavily svoje závěry na skutkovém zjištění, že stěžovatel měl možnost část nemovitosti odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu užívat, neboť žalovaný ji nad rámec rozsahu jeho spoluvlastnického podílu neužíval. Případné faktické znemožnění užívání nemovitosti jednáním žalovaného (např. výměnou zámků) není samo o sobě okolností zakládající nárok na náhradu za nerealizované užívání věci. Obecně platí, že každý spoluvlastník má právo domáhat se ochrany vůči jinému spoluvlastníkovi, který jeho spoluvlastnická práva omezuje nebo do nich zasahuje. V daném případě se stěžovatel mohl vůči žalovanému vlastnickou žalobou domáhat např. zpřístupnění části nemovitosti tak, aby svoje spoluvlastnická práva mohl řádně vykonávat. Takový postup má přednost před uplatňování nároku na náhradu. Vzhledem k výše uvedenému je závěr obecných soudů, třebaže po právní stránce vyhodnocený v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, o zamítnutí žaloby, ústavně akceptovatelný.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.