II. ÚS 1739/17
II.ÚS 1739/17 ze dne 11. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky INNA, WEST CZ s. r. o., Domažlická 836, Stod, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, AK se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016 č. j. 104 VSPH 533/2016-45 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017 č. j. 21 ICdo 107/2016-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Nevyššího soudu zrušil.

2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2016 č. j. 104 VSPH 533/2016-45 potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2016 č. j. 139 ICm 1759/2016-20. Krajský soud v Plzni tímto usnesením zamítl žalobu pro zmatečnost podanou stěžovatelkou proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011 č. j. KSPL 54 INS 13891/2011-A-20 o zjištění úpadku. Důvodem zamítnutí žaloby pro zmatečnost bylo opožděné podání této žaloby stěžovatelkou. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 207 č. j. 21 ICdo 107/2016-64 dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), odmítl.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.

6. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se v původním řízení nemohla před rozhodnutím o zjištění úpadku nijak bránit, když nejprve bylo nařízeno k projednání insolvenčního návrhu ústní jednání, které bylo následně odvoláno. Dále má stěžovatelka za to, že žaloba pro zmatečnost byla podána včas, neboť rozhodnutí o úpadku nebylo stěžovatelce řádně doručeno a soudy tuto otázku řádně nezkoumaly, stejně tak nepřihlédly ani k chybnému vyznačení doložky právní moci a k tomu, že údaje na doručence neodpovídají skutečnosti. Soudy rozhodly bez nařízení jednání. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že rozhodnutí o prohlášení konkurzu bylo vydáno před nabytím právní moci rozhodnutí o úpadku.

8. Ústavní soud po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadená rozhodnutí vykazovala výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Vrchní soud v Praze, který potvrdil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu pro zmatečnost pro opožděnost, řádně odůvodnil (stejně jako Krajský soud v Plzni), proč považoval žalobu pro zmatečnost stěžovatelky za opožděnou a zamítl žalobu bez nařízení jednání. S ohledem na to, že rozhodnutí krajského soudu o zjištění úpadku neobsahovalo řádné poučení o odvolání, činila lhůta pro podání odvolání tři měsíce. Rozhodnutí o zjištění úpadku bylo stěžovatelce doručeno dne 17. 10. 2011. Stěžovatelka však ani přes výzvu soudu prvního stupně neoznačila žádný relevantní důkaz prokazující, že odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo skutečně podáno. Tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost tak marně uplynula a soud žalobu pro zmatečnost doručenou mu dne 19. 5. 2016 postupem dle § 235f o. s. ř. pro opožděnost zamítl. Nemohl tedy přistoupit k meritornímu projednání vad namítaných stěžovatelkou. Důvody odmítnutí dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil i Nejvyšší soud. Ten odmítl dovolání pro nepřípustnost a pro vady, které nebyly ve lhůtě odstraněny a nebylo pro ně v dovolacím řízení možné pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu je dle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (upozornit je možné pouze na nesprávný odkaz na § 233 o. s. ř., který upravuje lhůtu pro podání žaloby na obnovu řízení). V části dovolání pak stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obě napadaná rozhodnutí obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, z nichž jasně vyplývají závěry, k nimž oba soudy dospěly.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.