II. ÚS 1738/12
II.ÚS 1738/12 ze dne 30. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. M. Ch., advokáta, zastoupeného JUDr. Ing. Jaroslavem Majovským, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 15/2012 ze dne 7. března 2012, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 10. května 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/2006 ze dne 17. ledna 2012. Tvrdí, že došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 26 odst. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl odměněn za vykonanou práci.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že opatřením soudce Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 4008/2005 ze dne 16. února 2005 bylo rozhodnuto, že poškození v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 20/2005 mohou uplatňovat svá práva pouze prostřednictvím šesti společných zmocněnců, přičemž pro oblast Ostrava byl soudem vybrán jako společný zmocněnec stěžovatel. Stěžovatel na základě toho zastupoval cca 240 poškozených až do pravomocného ukončení věci. Po vynesení rozsudku soudu prvního stupně požádal o vyplacení zálohy na odměnu ustanovenému zmocněnci poškozených. Opatřením ze dne 12. srpna 2009 mu byla záloha v požadované výši přiznána. Po pravomocném ukončení řízení stěžovatel podal návrh na přiznání odměny ustanovenému zmocněnci poškozených. Tento návrh byl usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 20/2006 ze dne 17. ledna 2012 zamítnut. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením jako nedůvodnou zamítl stížnost stěžovatele.

3. V ústavní stížnosti označuje stěžovatel za nepravdivé tvrzení soudu prvního stupně, že společní zmocněnci byli zvoleni poškozenými na základě rozhodnutí o výběru společného zmocněnce. To považuje za zjevně zavádějící. Právě z toho důvodu, že poškození se mezi sebou o výběru zmocněnců nedohodli, provedl jejich výběr soud. Skutečnost, že poškození budou zastupováni společnými zmocněnci a kterým z nich, se dozvěděli ze strany orgánů činných v trestním řízení, případně ze strany zmocněnců. Stěžovatel a předsedkyně senátu soudu prvního stupně je rovněž poučili o možnosti přiznání bezplatného zastupování, pokud doloží, že nemají dostatek finančních prostředků na úhradu nákladů na zastupování zmocněncem. Dne 16. ledna 2008 však stěžovatel obdržel od předsedkyně senátu soudu prvního stupně zprávu, že s odkazem na ustanovení § 151 odst. 1 trestního řádu, budou veškeré náklady zmocněnců hrazeny státem/soudem s tím, aby od poškozených nepožadoval zálohy. S ohledem na to odmítá jako zcela nepřijatelný až skandální názor vrchního soudu, že si stěžovatel musel jako advokát být vědom, že v uvedené věci nebylo postupováno dle § 51a trestního řádu, což městský soud znalý práva přinejmenším stejně dobře jako advokát vědět nemusel. Městský soud až do ukončení hlavního líčení jednal vůči zmocněncům poškozených způsobem, který ani v nejmenším nezpochybňoval, že setrvává na svém původním názoru.

4. Obecnému soudu dále vytýká, že sdělení předsedkyně senátu soudu prvního stupně ze dne 16. ledna 2008, ani s tím souladná odpověď předsedkyně senátu obsažená v protokolu o hlavním líčení ze dne 17. března 2008, považuje za nepodstatné. Současně ovšem správnost argumentace, že poškození nemusí služby vybraného zmocněnce využít, dokládá tím, že o tom byli poškození předsedkyní senátu informováni. Stěžovatel v té souvislosti poukazuje na to, že nepřiznání nároku na bezplatnou právní pomoc mohlo vést k tomu, že značné množství z poškozených by nebylo ochotno uplatňovat v řízení svá práva. Nepřiznáním bezplatného zastupování poškozeného společným zmocněncem by tak bylo zasaženo do práva poškozených na právní pomoc zaručeného čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. To nebylo věcí stěžovatele, který již měl dopisy jednotlivým poškozeným s žádostí o vyplacení zálohy připraveny, avšak po obdržení zprávy ze dne 16. ledna 2008 je již neodeslal. Vyvozuje, že od obdržení této zprávy neměl možnost požadovat po poškozených odměnu za poskytnutou službu, když tito byli poučeni soudem, že náklady na zmocněnce bude platit stát. Tím podle stěžovatele vznikl jakýsi quazi pracovní poměr mezi ním a soudem prvního stupně. Stěžovatel v několika případech doklady potvrzující nedostatek prostředků obdržel, odůvodňující poskytnutí bezplatné pomoci zmocněnce, ale po 16. lednu 2008 další nepožadoval a obdržené soudu nepředložil. Úvaha, že poškození měli zmocněncům cokoliv platit, je podle stěžovatele nejen právně nezdůvodnitelná, ale také zcela nemorální a v hrubém rozporu s etikou advokáta. Nemůže obstát tvrzení vrchního soudu, že stěžovatel uváděl poškozené i soud vědomě v omyl. Byl to naopak městský soud, kdo ujišťoval, že veškeré náklady zmocněnců budou hrazeny státem. Nebylo-li toto stanovisko v souladu s platnou právní úpravou jak tvrdí vrchní soud, tak namítá, že mu i poškozeným městský soud způsobil škodu.
5. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Obecný soud v napadeném rozhodnutí jasně vyložil, že je zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 trestního řádu a ustanovením zmocněnce nemajetnému poškozenému podle § 51a trestního řádu s tím, že pouze na základě druhého ze jmenovaných rozhodnutí je takto ustanovený zmocněnec oprávněn zastupovat poškozeného a jeho odměnu a náhradu hotových výdajů hradí stát. Tedy, že v případě určení společného zmocněnce je takový zmocněnec povinen zastupovat poškozeného teprve na základě plné moci udělené mu poškozeným, a náklady takového zmocněnce stát nehradí. Takový výklad byl shledán ústavně souladným již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2883/10 ze dne 8. prosince 2011, na nějž obecné soudy obou stupňů příznačně poukázaly. Ústavní soud na tam uvedeném právním názoru nemíní nic měnit s tím, že v řešení § 44 odst. 2 trestního řádu shledává obdobu s řešením určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona o advokacii.

8. Pokud obecný soud vytkl stěžovateli, že uvedl poškozené i soud v omyl, tak tím mínil především to, že vůči nim vystupoval tak, jako by byl vybaven plnou mocí anebo ustanovením podle § 51a trestního řádu, ačkoliv tomu tak nebylo. Jakkoliv lze elektronický dopis předsedkyně senátu vybraným zmocněncům poškozených, ze dne 16. ledna 2008, považovat za spíše neurčitý až zavádějící, tak v žádném případě se nejedná o formalizované rozhodnutí ve smyslu zákona, které jediné by zejména u osoby právně znalé mohlo plnohodnotně vzbudit legitimní očekávání stran zadání úkolu a příslibu zaplacení odměny za něj. Lze proto souhlasit s obecným soudem v tom, že si měl být stěžovatel vědom požadavků, jež klade zákon na řádný výkon pravomoci soudu. Konečně pokud se stěžovatel domnívá, že mu byla postupem předsedkyně senátu soudu prvního stupně způsobena škoda, tak to v žádném případě nebylo důvodem pro přiznání odměny a náhrady hotových výdajů, tak jak je v daném trestním řízení uplatňoval. Úvahy, nakolik by poškození, kterým by nebyl ustanoven bezplatný zmocněnec, raději upustili od uplatňování svých práv, lze považovat za spekulativní.

9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.