II. ÚS 1726/17
II.ÚS 1726/17 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Jiranové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 29 ICdo 95/2016-78 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016 č. j. 103 VSPH 260/2016-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá ústavní stížnost o devíti stranách, přičemž téměř osm stran textu zaujímá rekapitulace průběhu insolvenčního řízení, resp. sporu s věřitelem - ČESKOU ÚVĚROVOU POKLADNOU, a. s., o pohledávku převyšující 1 milion Kč. Zbylá strana textu obsahuje argumentaci stěžovatelky stran tvrzeného porušení jejího základního práva rozhodováním obecných soudů. Podstatou je námitka stěžovatelky, podle níž obecné soudy popřely její právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a rovnost stran. Posléze podává obecnou argumentaci "Článkem 1 Protokolu č. 1 a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva" - požadavek zákonnosti při zásahu veřejného orgánu do požívání práv na respektování majetku. Na závěr textu žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 č. j. 155 ICm 494/2014-30, který odmítl žalobu stěžovatelky o určení, že věřitel (viz výše) nemá za stěžovatelkou pohledávku ve výši 1 125 039,19 Kč. Vrchní soud napadeným usnesením konstatoval, že insolvenční správce stěžovatelky předmětné pohledávky nepopřel a důsledkem toho je závěr, že byly nezvratně zjištěny a jejich popření dlužnicí je v tomto směru bez významu. Jedná se o pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že pro případ, že dlužník v oddlužení popře přihlášenou pohledávku zajištěného věřitele, nemá jeho popření vliv na zajištění této pohledávky a jím podanou žalobu o popření pravosti, výše či pořadí pohledávky zajištěného věřitele insolvenční soud odmítne. Uvedené odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu - srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 33/2014 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2014.
II.

4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.

6. Ze subsidiarity ústavní stížnosti dále vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí, a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení". K takovému závěru však nedospěl.

7. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že námitky stěžovatelky postrádají ústavněprávní dimenzi. Text ústavní stížnosti je z většinové části rekapitulací stěžovatelčina nesouhlasu s pohledávkou společnosti a jde spíše o pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. Obecné soudy zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Současně se s ohledem na krátký časový interval vydání rozhodnutí a jeho výsledek dále nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.