II. ÚS 1723/12
II.ÚS 1723/12 ze dne 23. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. D., zastoupeného JUDr. Michaelou Vosátkovou, advokátkou advokátní kanceláře Muchova 233/1, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně č.j. 8 C 300/2008-38 ze dne 28. 4. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 26 Co 533/2009-113 ze dne 24. 2. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 615 344 Kč s příslušenstvím.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Kolíně vyplývá, že žalovaní, označení jako objednatelé, a stěžovatel označen jako "expert " uzavřeli dne 6. 2. 2006 "smlouvu o odborné pomoci," v níž se stěžovatel zavázal provést mj. šetření v dokumentaci a dále poskytovat žalovaným odborné konzultace ve sporech o zajištění přístupu průjezdem domu č.p. X v k.ú. Kolín k nemovitostem žalovaných. Za to dle smlouvy náležela žalobci jednak odměna ve výši 1 400 Kč za hodinu práce a dále cílová odměna ve výši 700 000 Kč, která byla splatná "v případě pravomocného vyřešení práva přístupu k nemovitostem objednatele budovou č.p. X." Žalobou se stěžovatel po žalovaných domáhal zaplacení uvedené částky z důvodů neproplacené faktury ze dne 7. 7. 2008, kterou žalovaným vyčíslil k proplacení nezaplacenou část smluvní cílové odměny (602 000 Kč) a doplatek vynaložených nákladů (13 344 Kč).

Soud první i druhé instance žalobu zamítl, neboť odkládací podmínka pro výplatu cílové odměny spočívající v pravomocném vyřešení práva přístupu k nemovitostem objednatele průchodem budovou čp. X nebyla splněna, a tím stěžovateli nárok na vyplacení cílové odměny nevznikl. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Dle stěžovatele obecné soudy věc nesprávně právně posoudily, neboť si špatně vyložily podmínku pro stanovení cílové odměny. Stěžovatel se smlouvou ze dne 6. 2. 2006 nezavázal, že žalovaným předloží, resp. zajistit, nové pravomocné rozhodnutí, kterým by jim bylo zajištěno právo volného přístupu k nemovitosti, ale zavázal se k činnostem, směřujícím k vyřešení práva přístupu k předmětné nemovitosti, v té době protiprávně znemožněnému. Stěžovatel má za to, že předmět smlouvy beze zbytku splnil, mimo jiné tak, že se prohlásil za účastníka řízení obnovení pokojného stavu, provedl rozsáhlá šetření a úřadům prokázal, že inkriminovaná plocha je veřejné prostranství typu veřejné účelové komunikace.

Stěžovatel se dále domnívá, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s jeho argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. Soudy neprovedly všechny stěžovatelem navrhované důkazy a nevypořádaly se s jeho tvrzeními, že žalovaná částka 615 344 Kč je součet splatných a nezaplacených průběžných faktur podle čl. V. smlouvy ve výši 120 820 Kč, vyúčtovaných hotových výloh ve výši 13 344 Kč a cílové odměny při splnění odkládací podmínky ve výši 481 180 Kč.

Soud se omezil pouze na to, že rozhodnutí správního orgánu podle § 5 obč. zák. má charakter zatímní úpravy vztahů. Nevzal však v úvahu tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí o obnovení pokojného stavu žádný z účastníků v obvyklé lhůtě a ani do dnešního dne nenapadl u soudu. V tom případě měl být respektován nález Ústavního soudu I. ÚS 181/99, který stanoví, že pokud se žádný z účastníků neobrátí se svým návrhem na soud, je rozhodnutí orgánu státní správy konečné. Soud se nezabýval otázkou, zda se někdo určovací žalobou obrátit na soud.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud z připojeného spisu ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy při posuzování věci vycházely ze stěžovatelem předložených rozhodnutí Městského úřadu v Kolíně ze dne 30. 1. 2008 č.j. SU 5847/08- 19798/2007-Hav, z nějž je zřejmé, že vlastníkům domu č.p. X bylo uloženo obnovit předešlý pokojný stav přístupu a průjezdu navrhovatelů a veřejnosti průjezdem domu a dále zakázáno uzavírat průjezd či jiným způsobem bránit v přístupu k nemovitostem žalovaných, a z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 23. 5. 2008 č.j. 79973/2008/KUKS, potvrzujícího rozhodnutí prvoinstanční. Rozhodnutí byla výslovně vydána a povinnosti a omezení uloženy dle § 5 obč. zák., zákaz nebo omezení tedy mají výlučně charakter předběžné úpravy vztahů - nejde o rozhodnutí, které by se nějak zabývalo vlastní povahou sporného vztahu mezi dotčenými osobami a nebylo jimi pravomocně "vyřešeno právo přístupu" k nemovitostem žalovaných ve smyslu smlouvy. Ústavní soud pro úplnost dodává, že jak vyplývá z obsahu spisu, stěžovatel, který jako důkaz o pravomocném vyřešení práva přístupu jiná než citovaná rozhodnutí u jednání dne 28. 4. 2009 nenavrhl, i když byl poučen dle § 119a o.s.ř. o možném procesním neúspěchu. S ohledem na to, že nebyla splněna podmínka splatnosti sporné částky, považoval soud provádění dalších důkazů za nadbytečné. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil a dodal, že soud prvého stupně správně zamítl žalobu i v části, kde stěžovatel kromě nároku na tzv. cílovou odměnu uplatnil i nárok na doplatek nákladů spojených s činností příkazníka dle zmíněné příkazní smlouvy, neboť tento nárok je třeba považovat ve shodě s uplatněnou námitkou žalovaných za nárok, který je v rozporu s dobrými mravy, a to zejména z toho důvodu, že žalobce nárokuje náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s obstaravatelskou činností zejména právní povahy, ke které však nemá žádné profesní předpoklady.

Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením obsahu smluvního ujednání shora uvedené smlouvy a nesouhlas s posouzením nároku na vyplacení cílové odměny ve vazbě na stěžovatelem učiněné úkony.

S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.

Ústavní soud se proto nezabýval stěžovatelovými námitkami, pokud stěžovatel nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování soud dospěl. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. V daném případě se ani nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť obecné soudy zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů.

Vzhledem k uvedenému Ústavní soud neshledává důvod rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat či se k věci z hlediska jednoduchého práva duplicitně vyjadřovat, tedy se znovu zabývat námitkami stěžovatele a posuzovat, zda mu za jím odvedenou činnost přísluší smluvní cílová odměna.

Ústavní soud se pouze ztotožňuje se stěžovatelem, že odůvodnění odvolacího soudu je poněkud kusé, neboť soud výslovně nereagoval na námitky uplatněné v doplnění odvolání ze dne 18. 2. 2010 (původní odvolání bylo podáno 11. 6. 2010, první doplnění 30. 6. 2010), pokud jde o tvrzení, že žalovaná částka představuje nejen cílovou odměnu, ale i průběžně nezaplacené faktury a dále tvrzení stěžovatele, že nebylo v jeho silách zajistit, aby se vlastník předmětné nemovitosti domáhal ochrany u soudu proti rozhodnutí městského úřadu. Tato okolnost však v konkrétní projednávané věci nemůže zapříčinit neústavnost rozhodnutí. Stěžovatel byl při jednání u nalézacího soudu řádně poučen dle § 119a o.s.ř. a bylo na něm, aby včas, řádně a jednoznačně své nároky formuloval. Nárok na cílovou odměnu dle názoru Ústavního soudu nelze ani dovozovat z okolnosti, že proti pravomocnému rozhodnutí městského úřadu dle § 5 o.s.ř. nebyla podána žaloba a je tedy dle stěžovatele konečné, neboť v tomto směru stěžovatel nevyvíjel žádnou činnost a ostatně, jak sám uvádí, ani nemohl.

Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy (pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele). Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak již v řadě předchozích rozhodnutí uvedl, jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku. V tomto směru řízení ani jeho výsledek pochybnosti nevyvolal.

Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru obecných soudů, které neshledaly nárok stěžovatele na vyplacení cílové odměny (stěžovatelem v podstatě dovozovaný ze zjištěného statutu předmětného pozemku a nikoliv z pravomocného vyřešení práva přístupu žalovaných přes tento pozemek k jejich nemovitostem) jako opodstatněný, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se soudy zabývaly a svůj postup odůvodnily. Přijaté závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.