II. ÚS 1722/17
II.ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora, se sídlem Palackého nám. 28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem Františkánská 7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2017, č. j. 40 Co 167/2017-58, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina").

2. Stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2017, č. j. 50 Nc 5295/2009-34, jímž bylo mj. rozhodnuto o tom, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Důvodem tohoto rozhodnutí byla okolnost, že exekuce byla zastavena z toho důvodu, že tvrzený exekuční titul (rozhodčí nález) nebyl způsobilým exekučním titulem. Okresní soud totiž shledal, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.

3. Obecné soudy obou stupňů vycházely z úvahy, že oprávněný s ohledem na tehdy ustálenou judikaturu v době podání exekučního návrhu legitimně předpokládal, že rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem je. Proto též rozhodly tak, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil a není povinen hradit náklady exekuce.

4. Stěžovatel však tvrdí, že podle judikatury Ústavního soudu i celé řady ustanovení exekučního řádu náhrada nákladů exekuce musí být zajištěna. Činnost exekutora je totiž ve smyslu § 3 odst. 1 exekučního řádu prováděna za úplatu. Jakákoliv výjimka z tohoto pravidla musí být dle stěžovatele (odkazujícího opět na judikaturu zdejšího soudu) vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. V tomto kontextu stěžovatel zdůrazňuje, že v projednávané věci nejde o případ, v němž by byl povinný nemajetný, nýbrž o situaci, v níž byl stěžovateli odepřen nárok, který jasně plynul ze zákona.

5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v tomto rozsahu přezkoumal napadené rozhodnutí a konstatuje, že vzdor stěžovatelovým námitkám se jedná o rozhodnutí ústavně konformní. Stěžovatelovým námitkám lze totiž přitakat jen pokud tvrdí, že exekutor má zásadně nárok na náhradu nákladů exekuce (mj. § 3 odst. 1 exekučního řádu). Z tohoto pravidla lze postulovat i výjimky, jejichž aplikace (tj. nepřiznání nákladů exekuce soudnímu exekutorovi) musí být ovšem odůvodněna řádně a s přihlédnutím k jedinečným okolnostem projednávané věci. Tomuto standardu však obecné soudy v projednávané věci dostály. Vyložily totiž, proč nebylo po oprávněném možno spravedlivě požadovat, aby zastavení exekuce předvídal, a proč za tohoto stavu je spravedlivým řešením nepřiznání náhrady nákladů exekuce stěžovateli.

9. Ústavní soud si je vědom, že závěr o nezpůsobilosti některých rozhodčích nálezů být exekučním titulem je důsledkem judikatorní změny (což samo o sobě značí určitou výjimečnost situace) a že v důsledku této změny byla nepochybně narušena očekávání a předpoklady celé řady adresátů práva. Úkolem soudů je ovšem v takových případech zajistit, aby břemeno se změnou judikatury spojené bylo rozloženo spravedlivě a aby nedocházelo k excesivním zásahů do práv jednotlivců. V projednávané věci v zásadě připadala v úvahu dvě řešení - buď břemeno ponese oprávněný či soudní exekutor. Řešení přijaté v této věci obecnými soudy z ústavních hledisek obstojí již proto, že soudní exekutor je profesionálem, po němž lze spíše než po oprávněném požadovat, aby změnu judikatury předvídal, popř. na ni reagoval.

10. Riziko, které exekutor nese, je navíc odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho, v podstatě monopolním, postavením při provádění exekucí. Již v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. 11. 1983) bylo totiž zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese, včetně rizika neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí. Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/06, II. ÚS 254/06 či I. ÚS 1619/11, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz), jenž svým návrhem a provedením zápisu do seznamu exekutorů dal souhlas s prováděním exekuční činnosti a s tím spojenými riziky, a to i takovými, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení svých zákonných nároků.

11. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.