II. ÚS 172/05
II.ÚS 172/05 ze dne 14. 7. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. 2. 2005, čj. 12 Co 915/2004-69, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a H. P., zastoupené JUDr. Zuznanou Novotnou, advokátkou se sídlem Šumperk, Komenského 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 5. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 15 C 228/2002, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel spolu se svou ženou H. Š. byli do 26. 4. 2000 v rámci společného jmění manželů spoluvlastníky domu č.p. 265 v k.ú. Sobotín, v němž užívá byt vedlejší účastnice. Od uvedeného data je výlučným vlastníkem tohoto domu H. Š. Stěžovatel se žalobou, podanou u Okresního soudu v Šumperku dne 30. 10. 2002 a doplněnou k výzvě soudu dne 2. 5. 2003, domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 8 466,- Kč, představující dlužné nájemné za byt a neuhrazené služby. Požadoval i poplatek z prodlení z dlužné částky. Aktivní legitimaci prokázal smlouvou o postoupení této pohledávky, kterou uzavřel s H. Š.

Okresní soud v Šumperku žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 2. 7. 2004, čj. 15 C 228/2002-48, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení.

O odvolání stěžovatele rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 22. 2. 2005, čj. 12 Co 915/2004-69, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutkové a právní závěry nalézacího soudu za správné.

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Za nesprávný označuje závěr nalézacího soudu, že Státní statek Šumperk (dále též "původní pronajímatel") byl oprávněn k hospodaření s předmětným bytem. Dispoziční právo dle jeho názoru náleželo místně příslušnému národnímu výboru (MNV Sobotín). Rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 16. 10. 1986 vydané Státním statkem Šumperk proto považuje za rozhodnutí nicotné, na základě něhož nemohla být platně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu ze dne 20. 10. 1986. Namítá také, že nalézací soud prokázal, že předmětný byt byl kolaudován kolaudačním rozhodnutím ze dne 29. 12. 1981 na základě stavebního povolení ze dne 6. 12. 1999, což je nemožné. Stěžovatel dále tvrdí, že soud provedl důkaz zápisem o odevzdání a převzetí bytu, v němž se smluvní strany dohodly, že v případě rozvázání pracovního poměru se J. P. zavazuje k úhradě ekonomického nájemného vypočítaného dle vyhlášky, tuto skutečnost však nevzal v úvahu, i když ve věci, vedené u stejného soudu pod sp. zn. 15 C 231/2002, takové ujednání označil za neplatné. Má za to, že v případě dohody hrazení ekonomického nájemného nemohl být poplatek za užívání bytu regulován vyhláškou č. 176/1993 Sb., ale měl být ve výši ceny obvyklé při poskytování stejné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem soudu stran požadavku na zaplacení úhrady za pronájem garáže, úhrady spotřebovaných služeb souvisejících s užíváním bytu, poplatku ve výši 200,-Kč a nákladů na pojištění 54,- Kč. Za popření možnosti soudní ochrany označuje i to, že soud v odůvodnění rozsudku odkazuje na ustanovení § 41a odst. 2 občanského zákoníku, i když uvedené ustanovení uvádí něco úplně jiného, než co soud tímto ustanovením zdůvodňoval. Má za to, že i právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Tento soud svými výroky rozšiřuje ochranu nájemce bytu o povinnost pronajímatele hradit ze svých vlastních prostředků nájemcem spotřebované služby. Snaží se řešit, ač to v tomto případě není nutné, sociální politiku státu a přenést část nákladů na bydlení z nájemkyně na stěžovatele, což mu nepřísluší.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení a vedlejší účastnice řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, poukázal na to, že argumentace stěžovatele nemá právní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů v situaci, kdy dovolání v předmětné věci není přípustné. Setrval na svých závěrech a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatel rozporuje skutečnost, že její zemřelý manžel se zavázal pro případ rozvázání pracovního poměru hradit ekonomické nájemné, nezabývá se však tím, že pracovní poměr se Státním statkem Sobotín nerozvázal, ale tento skončil v důsledku okolností vzniklých na straně zaměstnavatele. Závěry soudů, že se jedná o neurčité ujednání, považuje za správné. Za správné označuje i závěry ohledně plateb za užívání garáže. Závěrem připomíná, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, ale toliko otázky ochrany ústavnosti. Rozhodnutím obecných soudů však dle jejího názoru ústavní práva stěžovatele porušena nebyla. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil jakoukoli relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

K takovému závěru Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl. Soud prvního stupně provedl všechny navrhované důkazy a na základě jejich hodnocení vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Své rozhodnutí opřel o příslušná ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud se s jeho postupem i rozhodnutím ztotožnil a vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele. Shodné závěry soudů, že předmětný byt byl přidělen jako podnikový manželu vedlejší účastnice rozhodnutím Státního statku Šumperk ze dne 20. 10. 1986, že vedlejší účastnici svědčilo k předmětnému bytu po smrti jejího manžela právo bydlení (§ 713 odst. 1 občanského zákoníku), a že na platby za užívání bytu se vztahovala regulace dle vyhlášky č. 176/1993 Sb., odpovídají zjištěnému skutkovému stavu vyvozenému z provedeného dokazování, stejně jako závěry stran neplatnosti později uzavřených nájemních smluv. Ke stejnému závěru lze dojít i ohledně postupu soudu při výpočtu regulovaného nájemného a jeho srovnání se skutečně zaplacenými úhradami, i ohledně jeho závěru, že vedlejší účastnice zaplatila více, než bylo její povinností. Z ústavního hlediska jsou rozhodnutí soudů obou stupňů akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, jakkoli vybočoval z mezí zákona. Je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Nutno podotknout, že stěžovatel neměl k důkazům, prováděným nalézacím soudem, žádné připomínky, neuváděl žádná nová tvrzení ani nenavrhoval další důkazy. Až v odvolacím řízení začal zpochybňovat, a to v rozporu se svými předcházejícími tvrzeními, dispoziční oprávnění Státního statku Šumperk k rozhodnutí o přidělení bytu, a toto rozhodnutí označil za nicotné. Vyšel přitom z rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu vydaného Místním národním výborem v Sobotíně dne 18. 2. 1985 pro sousední dům, a navrhl provést je jako důkaz. Ústavní soud má za to, že odvolací soud správně tento důkazní návrh s odkazem na ustanovení § 205a odst. 1 občanského soudního řádu neakceptoval. Podle uvedeného ustanovení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolání ve sporném řízení je totiž vybudováno na systému neúplné apelace, která má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení (vede je k tomu, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem prvního stupně). Protože nalézací soud splnil svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 119a občanského soudního řádu a stěžovatel po tomto poučení žádná nová tvrzení neuváděl ani nenavrhoval další důkazy, nemohl nové skutečnosti a důkazy, které existovaly v době rozhodování nalézacího soudu, úspěšně uplatňovat v odvolacím řízení. Proto ani Ústavní soud, pro jehož rozhodování platí zásada subsidiarity, se námitkou ohledně nedostatku dispozičního oprávnění Státního statku Šumperk nezabýval.

Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatele, že soud nevzal v úvahu dohodu účastníků o hrazení ekonomického nájemného, ačkoli v jiné věci, vedené pod sp. zn. 15 C 231/2002, se takovým ujednáním zabýval. Ústavní soud má za to, že k ujednání obsaženému v zápisu o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 20. 10. 1986 (č.l. 25 spisového materiálu) ve znění: "V případě rozvázání pracovního poměru se s. P. J. zavazuje k úhradě ekonomického nájemného vypočítaného dle vyhlášky", soudy nepřihlédly důvodně. Jedná se o neurčité ujednání, z něhož ani není zřejmé, co bylo v době uzavření dohody (v r. 1986) zamýšleno pojmem "ekonomické nájemné", a dle které vyhlášky mělo být vypočítáno. Takové ujednání je neplatné dle § 37 občanského zákoníku. V rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 15 C 232002, vydaném ve věci stěžovatele proti žalovaným manželům F., na nějž stěžovatel odkazuje, se soud podobným neplatným ujednáním, obsaženým v dohodě o odevzdání a převzetí bytu, zabýval podrobně, neboť stěžovatel v této kauze výslovně na podkladě uvedené dohody požadoval úhradu ekonomického nájemného. V průběhu řízení, které je předmětem nyní projednávané věci, nic takového nenavrhoval.

Výhrady stěžovatele proti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž je zjevně nesprávně konstatováno, že kolaudační rozhodnutí ze dne 29. 12. 1981 bylo vydáno na základě stavebního povolení ze dne 6. 12. 1999, měly (a stále mohou) být uplatněny v řízení před obecnými soudy návrhem na opravu rozsudku dle § 164 občanského soudního řádu, neboť jde o zřejmou chybu v psaní (správné datum vydání stavebního povolení je 6. 12. 1979 - viz č.l. 41 spisového materiálu). O zjevnou nesprávnost jde i v případě odkazu nalézacího soudu na ustanovení § 41a odst. 2 občanského zákoníku (správně mělo být odkázáno na uvedené ustanovení občanského soudního řádu). I tuto chybu však lze napravit dle ustanovení § 164 občanského soudního řádu, nikoli cestou ústavní stížnosti.

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje jednotlivci přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotně právním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Uvedené principy byly v projednávaném případě dodrženy. Za dané situace není Ústavní soud oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.