II. ÚS 1707/09
II.ÚS 1707/09 ze dne 6. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. Š., právně zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2009 sp. zn. 8 To 146/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2008 sp. zn. 3 T 40/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že orgány činné v trestním řízení neprovedly veškeré potřebné úkony tak, aby ve věci mohly bez důvodných pochybností rozhodnout podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a namítá zjevné pochybení v hodnocení subjektivní stránky jednání, které mělo naplňovat znaky trestného činu podílnictví dle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud i soud prvního stupně při svém rozhodování učinily právní závěry o zaviněném jednání obžalované, které nemají oporu v provedeném dokazování a vyslovily skutečnosti, které neprokazují nutný aktivně volní vztah (jednání nevyvolávající pochybnosti, z něhož by bylo možné dovodit alespoň srozumění s pácháním popisované trestné činnosti) obžalované ke skutku, který byl stěžovatelce kladen za vinu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že se v trestním řízení nepodařilo vůbec prokázat, že by byla alespoň srozuměna s tím, že peněžité prostředky zaslané na její bankovní účet pocházejí z trestné činnosti (o tom nesvědčí žádný z provedených důkazů provedený v hlavním líčení) - ani rozsah vydávaných peněžitých částek, ani opakovanost jednání stěžovatelky v daném případě neprokazuje (v hlavním líčení nebylo prokázáno) vědomost stěžovatelky o spáchání nějakého trestného činu a úmysl (byť nepřímý) vedoucí ke spáchání popisovaného trestného činu. Spojitost stěžovatelky s pácháním základní trestné činnosti nebyla ničím prokazována a stejně tak nebyly prokazovány skutečnosti, které by osvědčovaly, že mohla být alespoň srozuměna s tím, že peněžité prostředky zasílané na její bankovní účet a stěžovatelkou následně vydávané pocházejí z trestné činnosti.

Dle stěžovatelky její jednání není možno posuzovat jako trestný čin, a to s ohledem na absenci subjektivní stránky s tím, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zákona je třeba, aby pachatel trestného činu znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla taková věc získána, je trestným činem. Provedenými důkazy v hlavním líčení byl sice dostatečně podložen závěr, že peněžité prostředky zaslané na bankovní účet stěžovatelky byly získány trestným činem, pro který je vedeno samostatné trestní řízení proti dalším osobám, avšak žádný z provedených důkazů nesvědčí o tom, že by stěžovatelka v době, kdy poskytla svůj bankovní účet k zaslání peněžité částky (ani následně v době vydání peněžitých prostředků) si byla vědoma toho, že takové finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti.
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.

Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Dle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soud lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Vzhledem k výše uvedeným ustanovením Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatelka ve své právní věci - před podáním nyní posuzované ústavní stížnosti - vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv, konkrétně pak zde v úvahu připadající mimořádný opravný prostředek - dovolání ve smyslu § 256a a násl. trestního řádu. (O možnosti jeho podání byla stěžovatelka odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí ostatně poučena.) Pro tento případ si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 40/2008 a z něho zjistil, že se tak nestalo.

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že se jedná ve smyslu § 265a trestního řádu o prostředek přípustný. Kromě toho je ale třeba vzít v úvahu, že jej lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu. Pokud tomu tak nebude, Nejvyšší soud dovolání odmítne, a to stejně jako v případě dovolání nepřípustného [viz § 265i odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu]. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti je tak nutno dovolání považovat za poslední procesní prostředek ochrany práv pouze tehdy, lze-li v jeho rámci uplatnit námitky, které by bylo možno podřadit pod tzv. dovolací důvody.

Dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze dovolání podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že dovolání má sloužit k nápravě právních vad, konkrétně zda skutek či jiná okolnost skutkové povahy byly správně hmotněprávně posouzeny. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ústavní stížností brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci, přesněji proti posouzení jejího jednání jako trestného, ač podle jejího názoru zde byl nedostatek subjektivní stránky trestného činu (nebyl prokázán úmysl, a to ani nepřímý), avšak tuto svou námitku mohla eventuálně úspěšně uplatnit v rámci dovolání, je třeba považovat tento její návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustný (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3196/08 ze dne 13. 7. 2009, IV. ÚS 605/09 ze dne 1. 4. 2009).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2010

Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.