II. ÚS 170/05
II.ÚS 170/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. K., zastoupené JUDr. Tomášem Alfrédem Schönfeldem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Žitná 25, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 19 Co 639/2004 a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 10. 2004, sp. zn.6 C 134/2000,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o odmítnutí dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2004, č.j. 19 Co 170/2004-196, přičemž ústavní stížnosti podává i proti rozhodnutí soudu prvého stupně.

V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem krajského soudu bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, kterým bylo zamítnuta žaloba o náhradu živého a mrtvého inventáře a zásob dle § 20 zák. č. 229/1991 Sb. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 20. 9. 2004 dovolání, které však bylo nesprávně odmítnuto pro opožděnost. Vzhledem k tomu, že poučení o možnosti podat dovolání uvedené v rozsudku odvolacího soudu bylo vadné, mělo být na věc aplikováno ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř., a dovolání podané ve lhůtě kratší čtyř měsíců tak bylo podáno včas. Vadnost poučení o dovolání spočívá dle stěžovatelky v tom, že byla stanovena podmínka jeho přípustnosti dle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. (po novelizaci), ač toto mělo být učiněno v režimu § 239 o.s.ř., ve znění před novelizací.

Odvolání proti usnesení soudu prvého stupně bylo zamítnuto, aniž bylo ve věci nařízeno jakékoli jednání, s odůvodněním, že rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2004 byl vydán v době účinnosti novelizace občanského soudního řádu provedené zák. č. 30/2000 Sb. a poučení o dovolání je proto správné. Krajský soud se však opomenul zabývat skutečností, že tento rozsudek byl vyhlášen po řízení provedeném dle předchozího znění občanského soudního řádu. (Řízení o poskytnutí náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob dle § 20 zák. č.229/1991 Sb., které stěžovatelka vedla spolu s uplatňovaným návrhem dle § 126 obč. zák. bylo zahájeno žalobou ze dne 4. 12. 1997, usnesením ze dne 4. 9. 2000 pak došlo k vyloučení nároku na vydání náhrady dle § 20 zák. č. 221/1991 Sb. k samostatnému projednání. Řízení o tomto nároku zahájené doručením žaloby ze dne 4. 12. 1997 se tak řídilo občanským soudním řádem ve znění před novelizací.) Postup obou soudů je proto v rozporu s ustanovením §153 odst. 1 ve spojení § 167 odst. 2 o.s.ř.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními v z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka podala dne 20. 9. 2004 dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které jí bylo doručeno dne 23. 6. 2004. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání dovolání uplynula dne 23. 8. 2004, bylo její dovolání odmítnuto jako opožděné. V dovolání se stěžovatelka domáhala postupu dle § 240 odst. 3 o.s.ř. s odůvodněním, že poučení o dovolání mělo být dáno v souladu s právní úpravou v ust. § 239 odst. 1 o.s.ř. , ve znění před novelou.

Smyslem a účelem ustanovení § 240 odst. 3 o.s.ř., ve znění po novele, je poskytnout ochranu procesních práv účastníka řízení tak, aby v důsledku nesprávného poučení o možnosti podat dovolání, nebyl zkrácen ve svém právu uplatnit mimořádný opravný prostředek. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se dovolání podává, nebo obsahuje-li poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení rozhodnutí.

V projednávané věci, jak je zřejmé z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2004, sp. zn.19 Co 639/2004, byla stěžovatelka poučena o tom, že dovolání není přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dále, že dovolání se podává do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a rozhodoval by o něm Nejvyšší soud ČR.

Stěžovatelce tedy bylo poskytnuto poučení o dovolání splňující požadované náležitosti, a pokud jde o lhůtu k podání dovolání, byla jí v poučení "poskytnuta" dvouměsíční, tedy maximální možná lhůta k řádnému podání dovolání, ať již podle úpravy platné dle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 (jednoměsíční lhůta), nebo dle právní úpravy platné po novele od 1. 1. 2001 (dvouměsíční lhůta), a byla poučena o podmínkách přípustnosti dovolání. Stěžovatelka však právo podat mimořádný opravný prostředek nevyužila a dovolání podala až po uplynutí dvouměsíční lhůty. Stěžovatelka se paradoxně nepřímo dovolává toho, že správně měla být poučena o dovolání dle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelou, dle nějž však lhůta k podání činila jeden měsíc. Nesprávnost poučení spatřuje i v tom, že podmínka přípustnosti dovolání měla být stanovena v režimu ustanovení § 239 o.s.ř. ve znění před novelou. Stěžovatelka pomíjí, že ustanovení § 239 o.s.ř. ve znění před novelizací, v odstavci 1 určuje, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Dle odstavce 2 cit. ust. platí, že nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V projednávané věci odvolací soud ve výroku rozhodnutí nevyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a ani stěžovatelka nepodala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání dle odstavce 2 cit. ust., a nebyly tak vytvořeny podmínky pro přezkum dovolání Nejvyšším soudem (za předpokladu aplikace občanského soudního řádu ve znění před novelou). Z citované právní úpravy vyplývá neadekvátnost požadavku na poučení o dovolání, jehož přípustnost je založená dle § 239 o.s.ř., ve znění před novelou, neboť přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení byla omezena buď nezbytností procesní aktivity účastníka řízení již před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, nebo stanoviskem odvolacího soudu uvedeným již ve výroku rozhodnutí (a následně stanoviskem soudu dovolacího).

Z povahy věci je zřejmé, že v projednávané věci ani případné, stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, spočívající v nesprávném poučení o přípustnosti dovolání (a rovněž delší lhůtě k podání dovolání), nemohlo jít k tíži účastníka řízení, neboť stěžovatelce byla ve smyslu poučení poskytnuta širší možnost ochrany jejích práv, než dle jí požadovaného postupu.

Jiná situace by nastala v případě, že by soud nepokládal za včasné dovolání, podané účastníkem opožděně jen proto, že se řídil nesprávným poučením soudu o délce lhůty k podání dovolání v trvání dvou měsíců, ač lhůta k podání dovolání správně činila dle dosavadní právní úpravy jeden měsíc. V těchto případech jak judikatura Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska, že dodržel-li účastník při podání dovolání lhůtu, již mu k podání tohoto mimořádného opravného prostředku vymezil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí (nesprávně) odvolací soud, nelze ani dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. lednem 2001 odmítnout jako dovolání podané po uplynutí lhůty. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť stěžovatelka dovolání ve lhůtě uvedené v poučení o dovolání nepodala.

Ústavní soud dále dodává, že stěžovatelka se na jedné straně domáhá postupu dle občanského soudního řádu ve znění před novelou a na druhé straně požaduje postup dle občanského soudního řádu ve znění po novele (aplikaci ust. § 240 odst. 3). Pokud by dovolání stěžovatelky mělo být posuzováno podle úpravy platné před 1. 1. 2001 (která nadto nevyžadovala poučení o dovolání a ani neumožňovala zmeškání lhůty prominout), není možné pro případ nesprávného poučení z tohoto režimu vybočit a lhůtu posoudit podle citovaného ustanovení o.s.ř. ve znění platném po 1. 1. 2001 (srov. např. usnesení sp.zn. II.ÚS 510/04).

Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými usneseními nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť z výše uvedených důvodů je zřejmé, že dovolání stěžovatelky nebylo podáno opožděně po uplynutí dvouměsíční lhůty z důvodů, že se stěžovatelka řídila nesprávným poučením soudu, ale proto, že stěžovatelka tento procesní prostředek řádně nevyužila.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, v projednávané věci nedošlo k vytýkanému porušení základních práv stěžovatelky a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.