II. ÚS 17/10
II.ÚS 17/10 ze dne 28. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. I. D., zastoupené JUDr. Petrem Cembisem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Ponávka 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2009 č.j. 13 Co 401/2007-91 a výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 č.j. 52 C 2/2004-61, návrhu na uložení povinnosti českému státu uhradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem a návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zavázána k zaplacení částky 7 830 Kč s přísl.a částky 8 003 Kč s přísl. Současně navrhla, aby českému státu byla uložena povinnost uhradit jí náklady řízení před Ústavním soudem a navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu.

Předmětem řízení u obecných soudů byla žaloba, jíž se žalobce Lesy České republiky, s.p. po stěžovatelce domáhaly zaplacení úhrady spočívající v bezdůvodném obohacení za bezesmluvní užívání pozemku ve vlastnictví státu, k němuž žalobci přísluší právo hospodaření, a jenž je zastavěný rekreační chatou ve vlastnictví stěžovatelky (stěžovatelka vlastnictví nabyla kupní smlouvou uzavřenou dne 13. 3. 1998).

Porušení svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že Krajský soud v Brně v rozporu s platnou právní úpravou se s odvoláním stěžovatelky beze zbytku nevypořádal a zabýval se pouze vyjádřením žalobce. V průběhu odvolacího řízení se soud nezabýval ani důkazy předloženými stěžovatelkou, jí navrhované důkazy odmítl a provedl pouze důkazy předložené žalobcem, na jejichž základě dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, v důsledku čehož pochybil i s právním posouzením.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěry krajského soudu dovozenými na základě provedeného dokazování, zejména z listin, vztahujících se k nájemním smlouvám ohledně předmětného pozemku, které byly uzavřeny s právními předchůdci účastníků sporu. Stěžovatelka zpochybňuje platnost a určitost předchozích nájemních smluv a je přesvědčena, že provedené důkazy neosvědčují tvrzení žalobce o bezdůvodném obohacení za faktické bezesmluvní užívání pozemku, ale naopak utvrzují stěžovatelku v dobré víře, že se na její straně jedná o oprávněnou držbu "contra tabulas" předmětného pozemku, na němž se nachází stavba stěžovatelky. Z kupní smlouvy uzavřené na předmětnou budovu mezi prodávajícím a stěžovatelkou vyplývá, že stěžovatelka byla ujištěna, že na převáděné nemovitosti neváznou dluhy, věcná břemena, zástavní právo, předkupní právo, nájemní vztah ani jiná právní omezení. Stěžovatelka uvádí, že pokud by nebyla v dobré víře, že jí jako právnímu nástupci svědčí právo trvalého užívání k předmětném pozemku, na němž se předmět koupě nachází, nikdy by takovouto kupní smlouvu s prodávajícím neuzavřela.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

S ohledem na předmět sporu u obecných soudů, argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí, se proto Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", zda nedošlo k pochybení při dokazování a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, dle nějž bylo ve věci rozhodnuto výhradně na základě důkazů a vyjádření žalobce. Z odůvodnění rozhodnutí naopak vyplývá, že obecné soudy a zejména krajský soud, právě s ohledem na tvrzení stěžovatelky ohledně oprávněnosti její držby "contra tabulas", provedl důkladné dokazování a své závěry tuto námitku vyvracející patřičně a dostatečně podrobně zdůvodnil.

Krajský soud zejména objasnil, z jakých důvodů nemohlo žádnému z právních předchůdců stěžovatelky svědčit právo bezplatného užívání pozemku, který byl ve vlastnictví státu (právní řád neznal vydržení vlastnického práva socialistickou nebo družstevní organizací ke státnímu pozemku, ani možnost vydržení věcného břemene práva stavby). V kupní smlouvě, kterou nabyl vlastnictví chaty právní předchůdce stěžovatelky, je uvedeno výslovné upozornění, že předmětem smlouvy není pozemek, na němž stojí převáděná nemovitost a byl dán souhlas vlastníka pozemku s převodem vlastnictví. Stěžovatelka proto nemohla být v dobré víře, že jí svědčí právo bezplatného užívaní pozemku. Navíc, již právní předchůdce stěžovatelky, který jí chatu prodal, byl žalobcem vyzýván k uzavření nájemní smlouvy.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdyby se s ním neztotožňoval. Z uvedeného principu vyplývá, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Ústavní soud se proto nezabýval konkrétními námitkami stěžovatelky, pokud nesouhlasila s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze soudy na základě provedeného dokazování dospěly, ale pouze ověřil, zda v procesu dokazování nedošlo k pochybení způsobilému porušit základní práva stěžovatelky z důvodů tzv. opomenutí důkazů, či svévolného hodnocení provedených důkazů.

Ústavní soud konstatuje, že důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení. Krajský soud rovněž dostatečně vysvětlil, proč nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky, aby soud v jejím zájmu žádal příslušné orgány o zjištění, zda se v jejich archívech vyskytují důkazy potvrzující tvrzení stěžovatelky. Nejednalo se tedy o tzv. opomenuté důkazy, tj. navržené důkazy, které soud neprovede, nebo je odmítne provést, aniž svůj postup zdůvodní.

Rovněž právní závěry obou soudů byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k podrobnému a vyčerpávajícímu odůvodnění nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

K tvrzení stěžovatelky ohledně ujištění prodávajícího, že na převáděné nemovitosti neváznou dluhy, věcná břemena, zástavní právo, předkupní právo, nájemní vztah ani jiná právní omezení, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy je nesporné, že předmětem kupní smlouvy byla pouze chata, nikoliv pozemek, nelze uvedené ujištění vztahovat i na pozemek a dovozovat z něj dobrou víru stěžovatelky. Stejně tak nelze považovat za opodstatněnou argumentaci stěžovatelky, dle níž by nikdy neuzavřela kupní smlouvu na chatu, pokud by nebyla v dobré víře, že jí jako právnímu nástupci svědčí právo trvalého užívání k předmětném pozemku, neboť již z povahy věci je zřejmé, že stěžovatelce právo "trvalého užívání" k pozemku vzniknout nemohlo. Ústavní soud dodává, že při posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, není možné vycházet jen ze subjektivních představ držitele, ale je třeba přihlédnout i k tomu, zda se při posuzování věci z objektivního hlediska a s přihlédnutím k běžné opatrnosti, kterou je třeba s ohledem na povahu věci po každém požadovat, mohl domnívat, že je oprávněným držitelem (za předpokladu, že vydržení nemovitosti je ovšem vůbec možné).

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala porušení práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Právní závěr, dle něhož stěžovatelce vzniklo z důvodu bezesmluvního užívání pozemku ve vlastnictví státu bezdůvodné obohacení, nelze ani považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu nebyl dán důvod k vyhovění návrhu stěžovatelky na uložení povinnosti státu k úhradě nákladů a k odložení vykonatelnosti rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.