II. ÚS 17/05
II.ÚS 17/05 ze dne 11. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Martinská 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2004, sp.zn. 32 C 64/2004-24, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004, sp.zn. 1 Co 192/2004-23 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2004, č.j. 32 C 64/2004- 16,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2,3,5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl.90 Ústavy ČR, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 41 odst. 2 Charty základních práv Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (jehož zrušení rovněž požaduje), a to z důvodu, že jde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Dále stěžovatel požaduje, aby bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze, jímž mu následně byla stanovena povinnost uhradit soudní poplatky.

Z ústavní stížnosti a především připojených napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 5. 5. 2004 domáhal ochrany osobnosti, neboť v souvislosti s rozhodováním o vazbě (stěžovatel tvrdí, že byl bez soudního rozhodnutí od 1. 1. 2002 držen ve vazbě), mělo postupem Městského státního zastupitelství v Praze, případně rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 dojít k zásahu do jeho osobnostní sféry. Stěžovatel uplatnil nárok na přiznání morálního zadostiučinění formou uveřejnění omluvy ve čtyřech celostátních denících a nárok na přiznání náhrady nemajetkové újmy ve výši 60 000 000 Kč. Soud prvého stupně nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem uložené právní povinnosti vyplývající z trestněprávních předpisů a tato okolnost vylučuje neoprávněnost zásahu. Soud v občanskoprávním řízení není oprávněn přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, a proto se v daném případě jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Vrchní soud se s uvedenými závěry ztotožnil, neboť jestliže stěžovatel z předložených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení dovozuje, že neodůvodňují jeho pobyt ve vazbě po 1. 1. 2002, domáhá se ve skutečnosti, aby rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení byla přezkoumána v řízení občanskoprávním, což je s ohledem na pravomoc soudů danou ust. § 7 o.s.ř. vyloučeno.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že neexistuje žádné rozhodnutí soudu o omezení jeho svobody, které by jej umožňovalo věznit od 1. 1. 2002. K zásahu do všeobecného osobnostního práva došlo přímo absolutní nečinností soudních orgánů státu, které ho omezovaly na osobní svobodě bez zákonné legitimace. Stěžovatel se tedy nedomáhal přezkoumání správnosti postupu orgánů činných v trestním řízení a přezkoumání rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jak tvrdí soudy. Soudy postupovaly v rozporu s ústavním zákazem libovůle, když k zamítavému rozhodnutí použily ust. § 7 o.s.ř., které je mimo podstatu žaloby. Žalobní návrh řeší následek selhání soudní kontroly státu, který jej přímo poškodil na právu na osobní svobodu a bezpečnost, čímž založil oprávněný právní nárok požadovat náhradu újmy způsobené nezákonným zásahem do všeobecného osobnostního práva. Dle stěžovatele je absurdní, aby mu jako osobě nemajetné a ve výkonu trestu odnětí svobody, byla stanovena povinnost zaplatit soudní oplatek ve výši 1 000 000 Kč.

Stěžovatel také poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kreuz proti Polsku z roku 2001, ve kterém soud dospěl k závěru, že uložení soudních poplatků bylo disproporcionálním omezením práva na přístup k soudu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými usneseními z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Ústavní soud nejdříve připomíná svoji konstantní judikaturu (např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275), podle níž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 odst. 1 obč. soudního řádu, není otázkou v rovině ústavnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275 , též, sp. zn. IV. ÚS 597/03).

V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že se jedná o zřejmě bezúspěšné bránění práva a není splněna jedna z podmínek pro vyhovění návrhu na osvobození od soudních poplatků. O zřejmě bezúspěšné bránění práva ve smyslu ust. § 138 odst. 1 o.s.ř. se přitom jedná zejména tehdy, kdy již ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět důkazy, je nepochybné, že mu nemůže být vyhověno. O takový případ se v projednávané věci nepochybně jednalo, neboť stěžovatel dovozoval zásah do svých osobnostních práv pouze ze svého přesvědčení o neoprávněnosti vazby, přičemž toto jeho tvrzení nebylo podloženo rozhodnutím příslušných orgánů činných v trestním řízení, pouze které jsou v rámci svých kompetencí a způsobem stanoveným zákonem oprávněny posuzovat, zda se v případě stěžovatele jednalo o neoprávněnou vazbu. Jakkoliv stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně a v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nepožaduje přezkum postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, z logiky věci je zcela zřejmé, že bez takovéhoto přezkumu není možné posuzovat, zda stěžovatel byl od 1. 1. 2002 nezákonně zbaven osobní svobody.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 Listiny. Jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se požadavky stěžovatele odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry náležitým způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. odůvodnily, jejich rozhodnutí proto nelze považovat za rozhodnutí svévolné, jak tvrdí stěžovatel. Závěrům obecných soudů, které dospěly k názoru, že v dané věci se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť v rámci občanskoprávního řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost postupu příslušných orgánů činných v trestním řízení, proto nelze z pozice Ústavního soudu nic vytknout.

Ústavní soud dodává, že z povahy projednávané věci je zřejmé, že napadenými rozhodnutími ani nemohlo dojít k porušení práv chráněných čl. 8 odst. 2,3,5 Listiny.

Odkaz na citované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je nutné, s ohledem na výše uvedené a zcela jiné okolnosti věci, hodnotit jako nepřípadný.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat důvodnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.