II. ÚS 1697/13
II.ÚS 1697/13 ze dne 26. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti MUDr. Evy Klimovičové, zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS, advokátem, se sídlem Praha 10 - Vinohrady, Korunní 2569/108a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2010 č. j. 34 C 195/2007-157, Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2011 č. j. 1 Co 144/2011-305 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 č. j. 30 Cdo 1585/2012-334, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90, 95 a 96 Ústavy.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala ochrany osobnostních práv, konkrétně omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 150.000.000 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby 1.000.000 Kč) po společnosti Pfizer, spol. s r.o. Zásah do osobnostních práv měl dle tvrzení stěžovatelky spočívat v tom, že žalovaná společnost ve svém sídle umožnila, bez svolení stěžovatelky, pořídit nahrávku jejího obchodního jednání se zaměstnancem žalované společnosti MUDr. Prokopenkem o rozsahu inzerce v časopisech vydávaných obchodními společnostmi, jejichž jednatelkou a společnicí byla stěžovatelka. Stěžovatelka se o existenci nahrávky dozvěděla až z televizní reportáže v České televizi týkající se údajného korupčního jednání stěžovatelky, přičemž reportáž vyzněla tak, že stěžovatelka za sjednanou inzerci v ceně až 3.000.000 Kč nabídla sjednání schůzky s tehdejším prezidentem České lékařské komory MUDr. Rathem.

Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl s tím, že nebyl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv stěžovatelky, neboť obchodní jednání není soukromé a není projevem osobní povahy. Nahrání obchodního jednání tak není nezákonné. Dále nalézací soud uvedl, že v rámci rozsáhlého dokazování ve věci sp. zn. 2T 175/2006 u Obvodního soudu pro Prahu 5 v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce pro podezření ze spáchání trestného činu přijímání úplatku dle § 160 odst. 2 a 3 písm. a) trestního zákona, nebylo prokázáno, kdo záznam pořídil, kdo záznam předal České televizi, přičemž sám účastník schůzky MUDr. Prokopenko popřel, že by se podílel na nahrávání. Dále nalézací soud uvádí, že v předmětné trestní věci bylo vyneseno několik rozsudků, které byly následně Městským soudem v Praze zrušeny, poslední rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, kterým byla stěžovatelka zproštěna obžaloby. Zásadním důvodem zproštění byla skutečnost, že nelze vyloučit, že došlo k technické manipulaci se záznamem schůzky.

Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zastavil řízení ohledně částky 149,000.000 Kč po částečném zpětvzetí žaloby, jinak rozsudek potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu již nečiní jednoznačný obecný závěr, že pořízení obchodního jednání není nezákonné, neboť je vždy nutno posoudit konkrétní okolnosti případu. Uzavírá však, že v řízení nebyl prokázán žádný podíl žalované společnosti na předmětné nahrávce, ani nebylo prokázáno, že byla pořízena s vědomím žalované společnosti. Sama skutečnost, že nahrávka byla pořízena v tehdejších prostorách žalované společnosti, nezakládá její odpovědnost za pořízení nahrávky. Uvedený závěr dovozuje odvolací soud stejně jako soud nalézací zejména odkazem na výsledky rozsáhlého dokazování ve shora zmíněné trestní věci sp. zn. 2T 175/2006. Odvolací soud tak považoval provedení dalších stěžovatelkou navržených důkazů, tedy výpovědí stěžovatelky (v původním sporu žalobkyně) a výpovědí svědků MUDr. Prokopenka a jednatele žalované společnosti E. M. Bossana, za nadbytečné.

Nejvyšší soud (dále "dovolací soud") shledal, že v dovolání je předestřena otázka zásadního právního významu a dovolání tak shledal přípustným dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ve smyslu přechodných ustanovení čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.), meritorně je projednal a zamítl.

Dovolací soud shledal, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelky došlo, neboť byla bez svého souhlasu nahrávána při obchodním jednání a následně byla nahrávka dále šířena a byla vysílána v médiích. Dle dovolacího soudu byla nahrávka pořízena v rozporu s § 12 odst. 1 a 3 občanského zákoníku (dále převážně jen "OZ"), neboť se nejednalo o žádnou ze zákonných licencí dle § 12 odst. 2 OZ. Zároveň však nepřisvědčil stěžovatelce, že je možno činit žalovanou společnost odpovědnou za uvedený zásah. Tak jako nalézací a odvolací soud, odkázal též dovolací soud na výsledky trestního řízení vedeného proti stěžovatelce, z nichž vyplynulo, že se nepodařilo zjistit kým a za jakým účelem byl videozáznam pořízen, tudíž nebyl nalezen a označen původce záznamu. Stěžovatelka pak odpovědnost žalované společnosti dovozovala tvrzením, že žalovaná společnost porušila preventivní povinnost dle § 415 OZ, neboť umožnila nahrání daného záznamu ve svém sídle, a nepředešla tak ohrožení práv druhých. Dovolací soud tak jako otázku zásadního právního významu, tedy otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, posuzoval, zda porušení prevenční povinnosti podle § 415 OZ může být posuzováno jako neoprávněný zásah do ochrany osobnosti podle § 11 an. OZ. Tuto otázku pak posoudil tak, že porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 OZ způsobuje protiprávnost zásahu, ovšem odlišnou od zásahu do osobnostních práv podle § 11 OZ, a tudíž nemůže vést ani k odpovědnosti podle § 13 OZ. Porušení § 415 OZ vede dle dovolacího soudu k odpovědnosti podle ustanovení § 420 OZ, která se obsahově odlišuje od náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 už tím, že je založena na jiném typu odpovědnosti a má rozdílné sankční důsledky. Odpovědnost toho, kdo neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, je dle dovolacího soudu v případě vzniku škody založena - na rozdíl od sankcí podle § 13 - na principu předpokládaného zavinění (§ 420 odst. 1, 3 OZ). Jak dovolací soud dále konstatuje, v konkrétní posuzované situaci obecná preventivní povinnost, stejně jako princip neminem laedere stíhá obě jednající strany, zvláště pak za situace, kdy není zřejmé, kdo nahrávku pořídil a vynesl ji na veřejnost. Dovolací soud tedy uzavřel, že právo na náhradu škody a právo na ochranu osobnosti fyzické osoby představují dvě zcela samostatná práva podmíněná různou sférou ochrany zabezpečované občanským zákoníkem.

Stěžovatelka dovozuje porušení shora uvedených ústavně zaručených práv jednak z důvodu neprovedení jí navrhovaných důkazů (výslech samotné stěžovatelky a dvou svědků) ze strany nalézacího i odvolacího soudu, jednak z důvodu nesouhlasu s výkladem hmotného podústavního práva. Konkrétně stěžovatelka nesouhlasí s nepřipuštěním právního názoru, že porušení prevenční povinnosti podle § 415 OZ může být posuzováno jako neoprávněný zásah do ochrany osobnosti podle § 11 an. OZ, tedy že žalovaná společnost by měla odpovídat za zásah do osobnostních práv stěžovatelky proto, že k zásahu (pořízení nahrávky) došlo v jejích prostorách, přičemž žalovaná společnost nesplnila svou prevenční povinnost takovémuto pořízení nahrávky zabránit. Dále pak stěžovatelka tvrdí, že soudy měly v jejím případě aplikovat § 420a OZ a dovodit objektivní odpovědnost žalované společnosti, neboť újma stěžovatelce byla způsobena provozní činností.
Po posouzení argumentace stěžovatelky a všech napadených rozhodnutí shledává Ústavní soud stížnost zjevně neopodstatněnou.

Tvrzení týkající se neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů Ústavní soud posoudil z hlediska své dosavadní judikatury týkající se tzv. opomenutých důkazů a uvádí, že odvolací soud poté, co připustil, že i záznamem obchodního jednání může k zásahu do osobnostních práv dojít, zhodnotil dosavadní dokazování, zejména dokazování obsahem fotokopie části trestního spisu ve shora uvedené trestní věci a uzavřel, že provedení dalších důkazů navržených stěžovatelkou, které soud v rozhodnutí výslovně zmiňuje, je nadbytečné. Pro posouzení skutečnosti, zda dokazování provedené v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce je dostačující pro závěr o neprovedení dalších navržených důkazů civilním soudem je nutno zohlednit, že okolnosti vzniku audiovizuálního záznamu, resp. jeho následného předání České televizi a s tím související otázka možné technické manipulace se záznamem, nebyla v rámci trestního řízení otázkou okrajovou, nýbrž z hlediska závěru o vině stěžovatelky otázkou klíčovou. Nemožnost vyloučit možné manipulace s nahrávkou byla důvodem pro zprošťující výrok trestního soudu. Závěr odvolacího soudu, že dokazování provedené v trestním řízení, týkající se původu sporné nahrávky, je dostačující, tak nelze považovat za svévolný závěr v procesu dokazování, který by umožnil Ústavnímu soudu do procesu dokazování svou ingerencí zasahovat.

Obecným soudům tedy nelze vytýkat, že neprovedly všechny navrhované důkazy ve vztahu k původu nahrávky, pokud vyšly ze závěrů dokazování původu nahrávky plynoucích z obsahu trestního spisu. Zde Ústavní soud připomíná, že nepřehodnocuje hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nehodnotí proces dokazování z pozice další řádné přezkumné instance. V procesu dokazování, resp. jeho odrazu ve zdůvodnění všech napadených rozhodnutí tak Ústavní soud neshledává pochybení, které by mu umožňovalo ingerenci do rozhodování soudů obecných.

Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky, založenou na nesouhlasu se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 OZ nemůže vést k odpovědnosti podle § 13 OZ, je v této části ústavní stížnost založena na polemice s rozhodnutím odvolacího, resp. dovolacího soudu v rovině podústavního práva. Totéž platí o námitce týkající se neaplikování principu objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností žalované společnosti dle § 420a OZ.

Stěžovatelka namítá "nesprávnost" uvedených závěrů a uzavírá, že pokud soud aplikoval nesprávnou právní normu na uvedený skutkový stav, porušil právo na spravedlivý proces.

Zde opět Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému obecné justice, jeho úkolem není kontrola věcné správnosti či zákonnosti rozhodnutí obecných soudů, nýbrž ochrana ústavnosti. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Jak shrnul Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 126/04 ze dne 5. 10. 2004 (N 141/35 SbNU 9) "se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva [§ 14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů]. Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy." Dále Ústavní soud konstantně judikuje, že pouhé neztotožnění se stěžovatele s výkladem podústavního práva samo o sobě dotčení v jeho základních právech nezakládá, tedy možnost meritorního přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem neumožňuje. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí obecného soudu tehdy, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, tudíž ji objektivně není možno akceptovat. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377 či sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004, N 66/33 SbNU 155).

Odvolacím i dovolacím soudem přijatý výklad podústavního práva, pokud jde o vztah prevenční povinnosti a ochrany osobnosti, resp. neaplikování principu objektivní odpovědnosti za škodu plynoucí z provozní činnosti, nelze považovat za interpretační svévoli postrádající akceptovatelný racionální logický základ či jiný extrémní výkladový exces, který by zakládal porušení práva na spravedlivý proces a otevřel tak Ústavnímu soudu prostor pro případný meritorní přezkum a korekci interpretačních závěrů obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené nezbylo nyní Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Namísto soudkyně Dagmar Lastovecké uvedené v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. 9. 2013 ve II. senátu jako zastupující soudce Jaroslav Fenyk.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2013

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.