II. ÚS 169/05
II.ÚS 169/05 ze dne 2. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. K. a 2) F. K., obou zastoupených advokátem Mgr. Martinem Vovsíkem, Advokátní kancelář se sídlem v Plzni, Malá 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 50 To 241/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli rozhodnutí Krajského soudu v Plzni uvedené v záhlaví. Tvrdí, že obecný soud jím porušil jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 2 T 110/2003, z něhož zjistil následující:

Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 19. 7. 2004, sp.zn. 2 T 110/2003, uznal stěžovatele v pozici spolupachatelů vinnými trestnými činy vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona. Za to odsoudil stěžovatele 1) k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací v délce 200 hodin a stěžovatele 2) k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jeden a půl roku. Dále soud stěžovatelům uložil povinnost uhradit společně a nerozdílně částku 1.800,- Kč poškozenému M. L. a částku 1.067,- Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně. Trestného jednání se stěžovatelé dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustili dne 6. 5. 2003 kolem 18,30 hod. v k.ú. Chlumčany, okr. Plzeň-jih, po vzájemné domluvě na lesní cestě u silnice ve směru Chlumčany-Dnešice, kde srazili na zem poškozeného L. a mlácením pěstmi do hlavy a dalších částí těla na něm požadovali finanční částku ve výši 20.000,- Kč s tím, že pokud ji nezaplatí, bude opětovně fyzicky napaden. Tím mu způsobili mnohočetné krevní podlitiny čelní krajiny vpravo a v okolí pravého ucha, oděrky tváře, čelní krajiny vpravo a neurologické zranění krku, přičemž pro toto zranění byl poškozený ambulantně léčen od 6. 5. 2003 do 23. 5. 2003 a po tuto dobu byl také omezen v obvyklém způsobu života.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatelé i státní zástupce. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, sp.zn. 50 To 241/2004, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody znovu rozhodl tak, že oba stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil se zkušební dobou dvou let.

Stěžovatelé napadli rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Pochybení spatřují zejména v důkazním řízení. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že soud své úvahy o jejich vině dovozuje výhradně z výpovědi poškozeného L., kterou označují za jediný přímý důkaz. Obecné soudy za této situace měly zvažovat, zda po vyhodnocení všech provedených důkazů, je možné se jednoznačně přiklonit k jedné ze dvou rozporuplných variant, či zda nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. I odvolací soud, který se snažil napravit procesní pochybení soudu prvého stupně, hodnotil provedené dokazování jednostranně a důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelů pominul. Připomínají, že soud se nikterak nevypořádal s otázkou, proč neuvěřil výpovědi svědka K., otce stěžovatele 1). Stěžovatelé polemizují se závěrem odvolacího soudu, že výpověď svědka B. u hlavního líčení je namístě považovat za procesně nepoužitelnou. Dále upozorňují na konkrétní rozpory ve výpovědi poškozeného L., které již ve shodném rozsahu uplatnili v odůvodnění svého odvolání. Nesouhlasí se způsobem, jakým se s těmito jejich námitkami odvolací soud vypořádal. Obecné soudy měly podle názoru stěžovatelů s přihlédnutím k zásadě "in dubio pro reo" je obžaloby zprostit. Jejich rozhodování o vině bylo údajně ovlivněno i výpovědí svědka B. z přípravného řízení a před znalcem Mgr. Boříkem, byť je jinak odvolací soud prohlásil za procesně nevyužitelné.

Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Krajský soud v Plzni, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Podle jeho názoru k dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů v posuzované věci nedošlo.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zpochybňují hodnocení důkazů. Zdůrazňují, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jejich ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).

Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.

V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelů. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Odvolací soud dokazování zčásti opakoval a poté, co napravil procesní pochybení soudu prvého stupně, potvrdil správnost jeho skutkových zjištění o vině stěžovatelů.

Lze jistě přisvědčit stěžovatelům, že klíčovým důkazem usvědčujícím je ze spáchání stíhaných trestných činů byla výpověď poškozeného L. Závěry znaleckého posudku jeho věrohodnost jednoznačně potvrdily a vysvětlily i pochybnosti plynoucí z dílčích rozporů v jeho tvrzeních (introvert s aktuálně navýšenou hladinou neuroticismu a lability, kterému záleží na mínění okolí). Tato výpověď je nicméně podporována i dalším provedeným dokazováním. Z odborného vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, týkajícího se mechanismu zranění poškozeného, vyplynulo, že dle charakteru, rozsahu a uložení traumatických změn na hlavě poškozeného je nejvýše pravděpodobné, že byly způsobeny údery předmětem o menší ploše, elastického charakteru; mohlo se jednat o údery ruky sevřené v pěst. Kožní oděrky na přední ploše pravého bérce byly podle závěrů odborného vyjádření nejspíše způsobeny pohybem dolní končetiny po tvrdém drsném předmětu; mohlo se jednat o tvrdou travnatou podložku. Izolované poranění obličeje svědčí pro útok ze strany druhé osoby. Zranění neodpovídá poranění, které by mohlo vzniknout pádem nebo při dopravní nehodě. Skutková zjištění z uvedených důkazů učiněná, včetně ohledání místa činu, pak obecné soudy konfrontovaly s výpovědí poškozeného a dospěly k závěru, že se vzájemně doplňují. Správně odvolací soud vyloučil výpověď svědka B. při hlavním líčení jako procesně nepoužitelnou, neboť se jednalo o osobu, jejíž vyjádření u hlavního líčení bylo namístě kvalifikovat jako odepření výpovědi dle § 100 odst. 2 trestního řádu. Své právní závěry přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně vyložil. Otázkou věrohodnosti svědka K., otce stěžovatele 1), se obecné soudy nezabývaly, neboť, jak uvedl soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 4, svědek nesdělil o inkriminované události nic podstatného. Ve skutkové větě popsaný skutkový děj obecné soudy považovaly provedeným dokazováním za prokázaný.

Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž odvolací soud dospěl po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatelů má za to, že použitý přímý usvědčující důkaz v kombinaci s dalšími důkazy nepřímými vyvrací obhajobu stěžovatelů, popsané důkazy tvoří ucelený kruh, z něhož lze učinit závěr o jejich vině. Soudům nelze proto vytýkat, že nepoužily zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".

Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé dovolávají, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Odvolací soud svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektoval elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 2. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.