II. ÚS 1681/08
II.ÚS 1681/08 ze dne 24. 11. 2009

N 240/55 SbNU 325
Právo na osobní účast a slyšení pravomocně odsouzeného při rozhodování o vazbě před dovolacím soudem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 24. listopadu 2009 sp. zn. II. ÚS 1681/08 ve věci ústavní stížnosti R. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 č. j. 5 Tdo 547/2008-I, kterým bylo rozhodnuto, že je u stěžovatele dán důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu a že se stěžovatel bere do vazby.
Výrok

I. Nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 č. j. 5 Tdo 547/2008-I porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění

I.

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud při rozhodování o vazbě nenařizoval veřejné jednání, ale bylo rozhodováno v neveřejném zasedání, a tím tedy stěžovatel nemohl uplatnit své námitky ve vazebním řízení. Nejvyšší soud ve svém usnesení v podstatě posuzoval trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř.") a své rozhodování opíral o skutečnosti obsažené pouze ve spise, z nichž dovodil, že stěžovatelovo dosavadní chování zakládá existenci vazebního důvodu [§ 67 písm. a) tr. ř. (tzv. útěkové vazby)] i pro stadium po dovolacím řízení; přitom má obviněný právo, aby byl v tomto řízení osobně slyšen.

3. Vzhledem k výše uvedenému má stěžovatel za to, že dovolací soud tím, že jej vzal do vazby, hrubě zasáhl zejména do práva na osobní svobodu a tím porušil ustanovení čl. 8 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému se domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy , který zaručuje právo každého na to, aby jeho záležitost byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě nestranným a nezávislým soudem.

4. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.

5. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu JUDr. Blanky Roušalové plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dle vyjádření Nejvyššího soudu byl stěžovatel dva roky na útěku z výkonu trestu odnětí svobody, a to v době, kdy již proti němu bylo vedeno předmětné trestní řízení. Vyhýbal se tedy nejen výkonu již uloženého trestu, nýbrž i dalšímu trestnímu stíhání. Při svém zadržení se vydával za jinou osobu a měl u sebe několik nepravých osobních dokladů. Orgány činné v daném trestním řízení musely dokonce přistoupit k náročnému prověřování osobní identity stěžovatele antropologickým zkoumáním. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjevné, že stěžovatel neměl výrazné osobní vazby na určité místo tak, aby pravděpodobnost jeho dalšího útěku mohla být nízká. Nakonec ani on sám ve své ústavní stížnosti neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by podpořil své holé tvrzení o tom, že Nejvyšší soud nebral ohled na jeho osobní stav.

6. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v napadeném rozhodnutí shledal takové vady, jež nebylo možné odstranit na veřejném zasedání. Pro tento způsob rozhodnutí není podle citovaného ustanovení rozhodné tvrzení stěžovatele, jak by tomu bylo v případě vydání jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud v podstatě vyhověl části námitek stěžovatele, které uplatnil ve svém dovolání, a nařídil nové posouzení skutku, jehož se zjištěná vada týkala. Dle vyjádření Nejvyššího soudu tak stěžovateli Nejvyšší soud poskytl možnost uplatnit v dalším řízení svá procesní práva týkající se zrušené části rozhodnutí. Stěžovatel ve svém podání argumentoval tím, že v jeho zájmu je nevyhýbat se trestnímu řízení, neboť bude moci žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nejenže toto tvrzení nepovažuje Nejvyšší soud za věrohodné právě s ohledem na předcházející postoj stěžovatele k výkonu trestu a neskončenému trestnímu řízení v další věci, ale stojí mimo logické úvahy o posuzování důvodnosti vazebního řízení, neboť propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu by samozřejmě odpadl stěžovateli důvod žádat o jeho podmíněné propuštění. Tento argument proto nemůže zvrátit existenci důvodu útěkové vazby, kterou u stěžovatele shledal Nejvyšší soud.

7. Pokud jde o vyjádření souhlasu Nejvyššího soudu s dovolací námitkou stěžovatele týkající se nedodržení zákonné lhůty pro vazební řízení odvolacím soudem, nebylo možné v řízení o dovolání zjištěnou vadu napravit. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zdůrazňuje, že rozhodoval v řízení o mimořádném opravném prostředku stěžovatele, který v době vydání napadeného rozhodnutí již vykonával trest odnětí svobody. Původní vazební řízení bylo v této době již skončeno a zrušením části výroku o vině a celého o trestu nedošlo k obnovení či pokračování vazebního řízení vedeného před nabytím právní moci napadeného rozsudku. Nejvyšší soud znovu posuzoval důvody vazby, jak mu ukládá § 265l odst. 4 tr. ř., přičemž dospěl k závěru o existenci jednoho z těchto vazebních důvodů.

8. Nesprávný postup Vrchního soudu v Praze při rozhodování o vazbě stěžovatele v odvolacím řízení nemohl v rámci řízení o dovolání Nejvyšší soud nijak napravit či zvrátit. Tato skutečnost však umožňuje stěžovateli domáhat se odškodnění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Práva, která tento zákon poškozeným v takových případech přiznává, nebyla rozhodnutím dovolacího soudu nijak dotčena. Nejvyšší soud zdůraznil, že svým rozhodnutím o vazbě stěžovatele nenavázal na původní vazební řízení v předmětné trestní věci, neboť to bylo skončeno nařízením výkonu uloženého trestu odnětí svobody, neboť s ohledem na novou úpravu § 71 tr. ř. soudy v současné době již nerozhodují o prodlužování vazby, nýbrž posuzují v zákonem vymezených lhůtách důvody dalšího trvání vazby. Při vyčerpání maximální lhůty stanovené v § 71 odst. 8 tr. ř. přichází v posuzované věci v úvahu použití § 71a tr. ř. za situace, kdy nové projednání a rozhodnutí ve věci provádí odvolací soud a stěžovateli bude ukládán trest za zvlášť nebezpečný čin, ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen.

9. Závěrem pak Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout.

10. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

II.

11. Vzhledem ke skutečnosti, že i přes výzvu nebyl spis sp. zn. 49 T 45/2002 Krajským soudem v Ústí nad Labem Ústavnímu soudu zaslán, byl Ústavní soud nucen přistoupit k meritornímu přezkumu ústavní stížnosti bez spisového materiálu. Ústavní soud je však toho názoru, že k projednání věci plně postačí vyjádření účastníků (zejm. Nejvyššího soudu) a plná znění klíčových rozhodnutí ve věci sp. zn. 49 T 45/2002. Z rozhodnutí ve věci samé, obsahu ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.

12. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 49 T 45/2002 shledám vinným trestnými činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou ve smyslu § 124 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 148 odst. 1 a 4 tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny ve smyslu § 176 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák., zpronevěry ve smyslu § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zák. a podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. Za to mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 roků.

13. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. 3 To 20/2007 byl zrušen výrok nalézacího soudu o souhrnném trestu a způsobu jeho výkonu a bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s ostrahou.

14. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání usnesením ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 5 Tdo 547/2008 tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007 sp. zn. 49 T 45/2002 v části výroku o vině pod bodem 1, ve kterém byl skutek kvalifikován jako trestný čin porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a 4 tr. zák., a v celém výroku o trestu. Dovolací soud dále zrušil v navazující části i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007 sp. zn. 3 To 20/2007 a další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dále rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 6. 2008 č. j. 5 Tdo 547/2008-I v neveřejném zasedání tak, že je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. a stěžovatel se v souladu s § 265l odst. 4 tr. ř. bere do vazby. Dopisem ze dne 17. 9. 2007 sdělil stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce, že nesouhlasí s projednáním podaného dovolání v neveřejném zasedání.

15. Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2008 stížnost stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008 sp. zn. 3 To 47/2008, ve kterém stěžovatel žádal o propuštění z vazby a nabízel písemný slib podle § 73 odst. 1 tr. ř. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel stížnost s tím, že nesouhlasí s rozhodnutím o jeho žádosti o propuštění z vazby a nabídce peněžité záruky v neveřejném zasedání, když tak neměl možnost se ke všem skutečnostem týkajícím se jeho vazby vyjádřit a navrhnout adekvátní záruky za vazbu. Proto stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil a nařídil nové projednání nebo aby sám vydal nové rozhodnutí, kde by poskytované záruky přijal jako dostačující nebo navrhl nové záruky za vazbu, jež by vedly k jeho propuštění na svobodu. Nejvyšší soud stěžovatelovu stížnost přezkoumal a dospěl k názoru, že o důvodnosti vazby stěžovatele bylo v průběhu dosavadního řízení opakovaně rozhodováno, naposledy stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat písemný slib. Na důvodnosti útěkové vazby se dle Nejvyššího soudu v průběhu celého řízení nic nezměnilo, a tak Nejvyšší soud odkazuje na zdůvodnění všech předchozích rozhodnutí o setrvání stěžovatele ve vazbě, jelikož se domnívá, že nadále trvá obava z vyhýbání se trestnímu řízení (uprchnutí či skrývání). V usnesení ve věci propuštění stěžovatele z vazby namítal stěžovatel, že bylo rozhodnuto bez jeho osobního slyšení i bez účasti jeho právního zástupce, k tomu Nejvyšší soud uvedl, že trestní řád nevylučuje, aby rozhodnutí o žádosti o propuštění z vazby podle § 72 odst. 3 tr. ř. bylo učiněno v neveřejném zasedání, přičemž stěžovatel byl v souvislosti s jeho vazební věcí opakovaně slyšen, naposledy dne 11. 6. 2008, kdy Nejvyšší soud rozhodl o jeho vzetí do vazby (sic!, viz níže). Nejvyšší soud dále uvedl, že postup vrchního soudu (pozn. rozhodnutí v neveřejném zasedání) nemůže dle jeho názoru, oproti názoru Ústavního soudu (sic!) uvedenému v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397), vést jen pro tento nedostatek ke zrušení napadeného usnesení. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že "[p]okud se tedy k věci vyjádřil (pozn. stěžovatel) a soudy příslušných stupňů přes toto vyjádření uznaly vazbu za důvodnou, nemůže na důvodech vazby nic změnit ani případné další vyjádření obviněného" (str. 2 usnesení).
III.

16. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení i jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazoval.

17. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vyšetřovací vazby, případně zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak; pro aplikaci zákonného ustanovení o vazbě nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené, judikatury se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby či proces rozhodování o ní jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky, příp. s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") [nález sp. zn. II. ÚS 897/08 ze dne 12. 8. 2008 (N 139/50 SbNU 235); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

18. Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích dospěl k závěru, že povinnost obecného soudu osobně slyšet obviněného ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) a dalších nálezů zde citovaných má dvě roviny: Jde jednak o právo obviněného, aby o omezení jeho osobní svobody bylo rozhodováno v řízení před soudem, které má kontradiktorní rysy (z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyplývá, že kontradiktorní řízení je ovládáno procesními zárukami pro obviněného, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost vznést argumenty proti ponechání ve vazbě a možnost nahlédnout do spisu natolik, aby mohl vyvracet důvody pro trvání vazby). Zároveň jde o požadavek účinné ochrany základních práv obecnými soudy (srov. článek 4 Ústavy, článek 8 odst. 2 a 5 Listiny). Osobní slyšení vazebně stíhaných osob před nezávislými a nestrannými soudy ztělesňuje soudní kontrolu zásahů do základních práv ze strany exekutivy v demokratickém právním státě (srov. článek 1, článek 2 odst. 1 větu za středníkem, odst. 3 Ústavy).

19. Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody (srov. např. rozhodnutí z 28. 10. 1998 Assenov a ost. versus Bulharsko, 24760/94, § 162): "Soud připomíná, že čl. 5 odst. 4 zajišťuje každému, kdo byl zatčen nebo zadržen, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud provedl kontrolu dodržování procesních a hmotněprávních podmínek nezbytných pro zákonnost zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 (viz Brogan). Ačkoli řízení uvedené v čl. 5 odst. 4 nemusí být vždy doprovázeno zárukami podobnými těm, jež předepisuje čl. 6 odst. 1 pro občanskoprávní a trestní řízení (viz Megyeri proti Německu, 1992), je nutné, aby mělo soudní charakter a nabízelo záruky adekvátní druhu příslušného zbavení svobody. Jedná-li se o osobu, jejíž zbavení svobody spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. c), je nezbytné konání slyšení (viz Schiesser a dále Sancher-Reisse proti Švýcarsku, 1986, Kampanis proti Řecku, 1995).". Tento právní názor Evropský soud pro lidská práva potvrdil v mnoha dalších rozhodnutích (srov. na http://hudoc.echr.coe.int/hudoc/ rozhodnutí ze dne 25. 3. 1999 Nikolovová versus Bulharsko, 31195/96, § 58, řádek 20; 4. 7. 2000 Niedbała versus Polsko, 27915/95, § 66, ř. 12; 11. 7. 2000 Trzaska versus Polsko, 25792/94, § 74, ř. 12; 10. 10. 2000 Graužinis versus Litva, 37975/97, § 31, ř. 4; 9. 1. 2001 Kawka versus Polsko, 25874/94, § 57, ř. 12; 13. 2. 2001 Garcia Alva versus Německo, 23541/94, § 39, ř. 13; 13. 2. 2001 Lietzow versus Německo, 24479/94, § 44, ř. 14; 13. 2. 2001 Schöps versus Německo, 25116/94, § 44, ř. 14; 9. 1. 2003 Šiškov versus Bulharsko, 38822/97, § 77, ř. 5). Evropský soud pro lidská práva tak zřetelně artikuloval principy obsažené v dřívějších rozhodnutích (rozhodnutí ze dne 21. 10. 1986 Sanchez-Reisse versus Švýcarsko, 9862/82, § 51, ř. 18, nebo ze dne 13. 7. 1995 Kampanis versus Řecko, 17977/91, § 47 ř. 1). Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je také třeba na řízení, kterými je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody, nutno vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, což jednoznačně vyplývá jak z výše citovaných rozhodnutí, tak z rozhodnutí ze dne 29. 11. 1988 Brogan a ostatní versus Velká Británie (11209/84, § 65). Přitom je nerozhodné, zda se tato řízení konají z podnětu státního zástupce nebo z úřední povinnosti (viz rozhodnutí ze dne 19. 10. 2000 Włoch versus Polsko, 27785/95, § 128; Graužinis versus Litva, § 28, ř. 7). Takového přezkumu nelze bez osobního slyšení docílit a absenci tohoto slyšení nelze překlenout ani velmi precizním odůvodněním rozhodnutí soudu, a to ani za situace, kdy se nutnost dalšího trvání či vzetí do vazby obviněného zdá být na základě spisového materiálu nade vši pochybnost [nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397)].

20. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629) uvedl Ústavní soud, že: "... účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A. Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London : Sweet & Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A. Pojem práva, Praha : Prostor, 2004, str. 162). V oblasti anglosaského práva je pak zásada "audi alteram partem" řazena mezi základní procedurální pravidla přirozené spravedlnosti (srov. Phillips, O. H., Jackson, P. Constitutional and Administrative Law, 7th ed., London, Sweet & Maxwell, 1987, str. 671-674, shodně např. i Knapp, V. Teorie práva, Praha : C. H. Beck, 1995, str. 137). Jinými slovy, nelze činit zjištění soudem bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost.".

21. Právem osoby zbavené svobody osobně se vyjádřit, jako jedné ze základních procesních záruk poskytovaných v případě zbavení svobody, se Ústavní soud již mnohokrát zabýval, proto lze pro bližší odůvodnění odkázat na rozhodnutí Ústavní soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v nich uvedenou [např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999 (N 51/13 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397), nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), nález sp. zn. II. ÚS 481/04 ze dne 14. 9. 2005 (N 174/38 SbNU 393), nález sp. zn. II. ÚS 83/06 ze dne 13. 6. 2006 (N 123/41 SbNU 533), nález sp. zn. III. ÚS 2198/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 227/55 SbNU 135)], v neposlední řadě pak i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 3. 2009: Krejčíř vs. Česká republika.

IV.

22. Ústavní soud především konstatuje, že pro právní posouzení věci je zcela bezpředmětná polemika Nejvyššího soudu o tom, zda ústavní stížností napadeným usnesením bylo rozhodováno o obnovení/pokračování vazby stěžovatele či o novém posouzení existence vazebních důvodů (bod 7). V dané souvislosti však lze vyjádřit souhlas s názorem Nejvyššího soudu, že se jednalo o rozhodování o vzetí do vazby podle § 265l odst. 4 ve spojení s § 67 a 68 tr. ř., nikoli o rozhodování o trvání vazby ve smyslu § 71 a násl. tr. ř. Jak je uvedeno výše (zejm. body 18 a 19), je třeba na požadavku osobního slyšení stíhaného soudem ve vazebních případech trvat jak při rozhodování o vzetí do vazby, tak i v případě rozhodování o jejím trvání či prodloužení.

23. Za nepřípadnou je třeba považovat argumentaci Nejvyššího soudu stran možnosti rozhodovat o vazbě stěžovatele podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání (bod 6). V tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že Nejvyšší soud může v neveřejném zasedání učinit rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání. V případě stěžovatele však bylo rozhodováno podle § 265l odst. 4 tr. ř., tedy jazykovým výkladem je třeba dospět k závěru, že nebyl-li dán souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., je nutno konat veřejné zasedání a umožnit dovolateli vznést konkrétní námitky vůči jeho vzetí do vazby. Obzvláště pak v situaci, kdy v těchto dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení podle § 265l odst. 4 tr. ř., tedy řízení o vazbě) je rozhodováno v jeden den, a stěžovatel tak fakticky nemá, vzhledem k nevědomosti o kasačním zásahu Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby.

24. Jak je uvedeno výše (body 6 a 7), Nejvyšší soud této své povinnosti nedostál, když o vazbě stěžovatele rozhodl na neveřejném zasedání, aniž by tak dal stěžovateli či jeho obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby vyjádřit. To vede Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny svým rozhodnutím, na základě kterého rozhodl o vazbě stěžovatele, zasáhl do základních práv stěžovatele garantovaných v čl. 8 odst. 1 Listiny a v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody. Nereflektováním uvedeného ústavněprávního výkladu procesních podmínek při rozhodování ve věcech vazebně stíhaných osob (viz bod 21) porušil v projednávané věci obecný soud i maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2603/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 96/49 SbNU 433)]. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nedostatek osobního slyšení stěžovatele stíhá i další rozhodnutí v téže vazební věci, která na tuto vazební věc navazují (bod 15), neboť bylo rozhodováno na základě Ústavním soudem zrušeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla omezena osobní svoboda stěžovatele. Je na obecných soudech, aby se s touto skutečností vypořádaly.

25. Jako obiter dictum dodává Ústavní soud, že další závažné pochybení ze strany obecných soudů shledává v nedodržení zákonné lhůty pro rozhodování o dalším trvání vazby. To se stalo neoprávněným zadržováním stěžovatele ve vazbě po dobu 10 dnů, jak je také konstatováno v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 547/2008 na straně 10: "[p]okud se obviněný v závěru mimořádného opravného prostředku podaného Mgr. M. Ch. zmínil o nedodržení lhůty při rozhodování o vazbě v období od 17. 4. 2007 do 27. 4. 2007, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému závěru. Ode dne 16. 1. 2007, kdy v hlavním líčení bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby a o tom, že se obviněný R. P. ponechává ve vazbě (viz. č. 1. 3105), do vynesení napadeného rozsudku soudu druhého stupně dne 27. 4. 2007 uběhla doba delší než tři měsíce. Ve vazbě tak odvolatel strávil neoprávněně celkem 10 dní". Ústavní soud ve věci nedodržení zákonné lhůty pro vazební řízení dospěl ke stejnému závěru jako Nejvyšší soud, tedy že stěžovatel strávil ve vazbě neoprávněně a bez zákonného podkladu 10 dní. Z hlediska maxim právního státu je však nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)].

26. Ústavní soud dále dodává, že výklad § 71a tr. ř. přijatý Nejvyšším soudem a obsažený ve vyjádření k ústavní stížnosti (bod 8) je zcela mylný, a byl-li by Nejvyšším soudem v budoucnu takto aplikován, zakládalo by to nepochybně protiústavnost daného rozhodnutí. Podle § 71a tr. ř., pokud byl soudem vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za zvlášť závažný zločin, neplatí lhůty pro trvání vazby podle § 71 odst. 8 a 9 tr. ř. až do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy maximální délka trvání vazby uplyne v mezidobí od právní moci odsuzujícího rozsudku do doby nástupu výkonu uloženého nepodmíněného trestu za zvlášť závažný trestný čin. V dané věci však byl výrok o trestu Nejvyšším soudem v celém rozsahu zrušen, tedy pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou splněny zákonem předvídané podmínky, jak dovozuje ve svém vyjádření Nejvyšší soud. Na danou věc nelze aplikovat ani § 71 odst. 11 tr. ř., neboť ten se nevztahuje na rozhodování o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř.

27. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 č. j. 5 Tdo 547/2008-I podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.