II. ÚS 1673/12
II.ÚS 1673/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. S., právně zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 3903/2009 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2009 sp. zn. 11 Co 536/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Právní předchůdce stěžovatele, společnost R.K.M. PRAHA, spol. s r.o., byl vlastníkem motorového vozidla, které bylo účastníkem dopravní nehody způsobené provozovatel jiného motorového vozidla. Společnost R.K.M. PRAHA, spol. s r.o. začala bezprostředně po dopravní nehodě řešit náhradu škody vzniklé na jeho vozidle s pojišťovnou společnosti BAWAG Leasing & Fleet s.r.o. (vlastník vozidla) jako smluvním odpovědnostním pojistitelem motorového vozidla, jehož provozem byla dopravní nehoda způsobena. Pojistná událost byla šetřena a likvidována Kooperativa pojišťovnou, a.s., která poškozenému vyplatila pouze částku 322.562,- Kč z likvidace totální škody. Společnosti R.K.M. PRAHA, spol. s r.o., tak vznikla škoda ve výši rozdílu zaplacené opravy a vyplaceného pojistného plnění ve výši 151.325,75 Kč.

V řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 postavila společnost BAWAG Leasing & Fleet s.r.o. svoji obranu na tvrzení, že provozovatelem vozidla ve smyslu § 427 obč. zák. je společnost ONLINE SECURITY, s.r.o. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 46.430,- Kč. Důvodem zamítnutí žaloby byl nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného, neboť podle pojistné smlouvy a technického průkazu byl žalovaný pouze vlastníkem vozidla, přičemž provozovatelem byla společnost ONLINE SECURITY, s.r.o.

V rámci odvolacího řízení vstoupil na základě převodu práv z Dohody o postoupení pohledávky a převzetí dluhu ze dne 25. 11. 2008 do řízení namísto žalobce stěžovatel.

Odvolací soud nepřihlédl k tvrzením stěžovatele a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým se podaná žaloba zamítá s tím, že změnil rozhodnutí co do výroku o nákladech řízení na částku 40.376,70 Kč. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vyhodnotil, že Obvodní soud pro Prahu 2 provedl dokazování v rozsahu potřebném pro spolehlivé rozhodnutí o věci samé, tedy že správně a úplně zjistil skutkový stav věci, a proto odvolací soud mohl ze zjištění obvodního soudu bez dalšího vycházet. Odvolací soud rovněž převzal právní argumentaci i závěry soudu 1. stupně. Pouze doplnil, že za provozovatele vozidla je podle rozhodovací praxe třeba považovat toho, kdo má právní a současně faktickou možnost vozidlo užívat, tedy sám organizovat jeho provoz k plnění jeho funkcí a účelu. I když je takovou osobou zpravidla vlastník motorového vozidla, stává se, v případě trvalého přenechání vozidla třetí osobě, provozovatelem vozidla tato třetí osoba. Tak je tomu podle závěrů odvolacího soudu i v případě finančního leasingu.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost z důvodu, že neshledal žádnou z námitek stěžovatele námitkou, která činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu.

Stěžovatel vytýká rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a rozhodnutí Městského soudu, že nejsou řádně odůvodněna a nejsou tedy řádným a přezkoumateIným titulem. Oba soudy vycházely ve svých rozhodnutích v podstatě výlučně z tvrzení žalované společnosti BAWAG Leasing & Fleet s.r.o. že není provozovatelem vozidla a jí navržených důkazů - technického průkazu a pojistné smlouvy.

Městský soud v Praze posoudil otázku provozovatele vozidla v rozporu s nejaktuálnější judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2563/2005 a přiklonil se k závěru dříve prezentovanému v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové. Jelikož se právě rozdílností řešení právní otázky odvolacím a dovolacím soudem projevuje, že řešená otázka je otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, byl Nejvyšší soud povinen připustit dovolání stěžovatele k projednání. Pokud tak neučinil, zasáhl do práva stěžovatele na přístup k soudům a na zákonného soudce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy se s argumentací stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, skutkový stav věci je dostatečně podrobně popsán. Všechny soudy dospěly k témuž závěru, a to že žalovaný není ve sporu pasivně legitimován, neboť v době škodní události nebyl provozovatelem vozidla, které se podílelo na dopravní nehodě. Tento závěr není ani v rozporu se stěžovatelem uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2563/2005.

Je třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatel využil možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Fakt, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho ústavně zaručených práv postupem obecných soudů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak založena výhradně na nesouhlasu s jejich právními závěry.

Shrnutím shora uvedeného lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.