II. ÚS 1670/14
II.ÚS 1670/14 ze dne 28. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti JUDr. Petra Michala, insolvenčního správce, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, zastoupeného JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. dubna 2014 sp. zn. 12 Co 168/2014, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a 1) obchodní společnosti MONETA Money Bank, a. s., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, 2) Ilony Šollarové a 3) JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, sídlem Evropská 663/132, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel - insolvenční správce dlužníka, jímž je druhá vedlejší účastnice - žádá o zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, kterým měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením k odvolání stěžovatele změnil usnesení třetího vedlejšího účastníka ze dne 17. 2. 2014 č. j. 067 EX 6295/08-49 tak, že exekuční výtěžek ve výši 1 801,84 Kč se vydává stěžovateli ve prospěch majetkové podstaty druhé vedlejší účastnice. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud současně uvedl, že jelikož exekuční řízení je v době rozhodování soudu ze zákona přerušeno, nikoliv ukončeno, nejsou dány podmínky pro rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel namítá, že odvolací soud zcela přehlédl, že řízení ve vztahu k jeho osobě napadeným rozhodnutím končí; krajský soud proto měl podle názoru stěžovatele postupovat dle ustanovení § 142 občanského soudního řádu a stěžovateli (úspěšnému odvolateli) přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení. Jestliže tak neučinil, postupoval dle stěžovatele svévolně, a tím porušil výše uvedená ustanovení Listiny a Úmluvy. Stěžovatel se přitom domnívá, že krajský soud - aniž by to z odůvodnění napadeného usnesení přímo vyplývalo - ve věci aplikoval ustanovení § 150 občanského soudního řádu, aniž by pro takový postup byly naplněny zákonné podmínky, přičemž připomíná, že třetí vedlejší účastník nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, dle které musí být celý výtěžek exekuce vydán ve prospěch majetkové podstaty úpadce. V závěru ústavní stížnosti potom stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud zcela ignoroval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 4104/12 (N 156/70 SbNU 443), ve kterém byla řešena totožná právní otázka.

III. Vyjádření účastníka řízení

4. Krajský soud k žádosti Ústavního soudu ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti uvedl, že i kdyby skutečně pochybil tím, že výrokem napadeného usnesení nerozhodl o nákladech řízení, nebyl by namístě závěr, že tím porušil stěžovatelova základní práva. Stěžovatel totiž dle názoru odvolacího soudu podal předmětné odvolání z titulu honorované funkce insolvenčního správce, jenž má právnické vzdělání magisterského stupně, pročež jeho zastoupení advokátem není možno považovat za účelné. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta nebo zamítnuta.

5. Práva repliky k vyjádření krajského soudu stěžovatel v poskytnuté lhůtě nevyužil.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním - s níže naznačenou výhradou (viz níže bod 17.) - vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

8. Za stěžejní námitku projednávané ústavní stížnosti lze označit stěžovatelův argument, že o jeho nákladech, jež musel vynaložit v souvislosti s předmětným odvolacím řízením, již nebude nikdy rozhodováno, pročež došlo k porušení jím dovolávaných ustanovení ústavního pořádku České republiky.

9. Stěžovatel se tedy v prvé řadě dovolává závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 4104/12, vycházejícího z obdobné právní věci, přičemž je možno dodat, že k těmto závěrům se Ústavní soud přihlásil posléze i v nálezu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1014/15. Je přitom namístě zdůraznit, že závěry uvedených nálezů jsou stěžovateli příznivé, a samy o sobě by měly vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

10. Ústavní soud však musel vzít do úvahy ve vyjádření krajského soudu akcentované tvrzení, že stěžovatelovo zastoupení advokátem nebylo účelné. Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, z jakého důvodu byl stěžovatel - sám advokát - zastoupen advokátem. Ústavní soud v obecné rovině nezpochybňuje právo každého, a tedy i osoby s právním vzděláním, resp. advokáta nechat se v soudním řízení zastupovat (jiným) advokátem, neboť toto právo je zaručeno v čl. 37 odst. 2 Listiny. Takové zastoupení však bez dalšího nemusí být nutně zastoupením účelným (tak jako v posuzované věci), pročež nemůže být porušením základních práv stěžovatele, pokud mu za takové zastoupení není poskytnuta náhrada [srov. mutatis mutandis nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) a ze dne 2. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 736/12 (N 171/71 SbNU 35)].

11. Nepřiznal-li proto krajský soud napadeným usnesením stěžovateli náhradu nákladů řízení, a tento svůj postup řádně odůvodnil, nemohl tím zasáhnout jeho základní práva, navíc za situace, kdy jde o částku bagatelní.

12. Pro úplnost je možno dodat, že po podání ústavní stížnosti (i po vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 1014/15) dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 k závěrům odlišným od judikátů, dle kterých má být - po zahájení insolvenčního řízení - celý výtěžek paralelního exekučního řízení vydán ve prospěch majetkové podstaty úpadce.

13. Ústavní soud ze všech shora zaznamenaných důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.

14. Pro úplnost je možno dodat, že by ústavní stížnost mohla být odmítnuta i jako nepřípustná, neboť stěžovatel mohl případně postupovat dle ustanovení § 166 občanského soudního řádu a dožadovat se doplnění (chybějícího) nákladového výroku (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2414/15). Ústavní soud však v projednávané věci vyšel ze skutečnosti, že odvolací soud zjevně nerozhodl o nákladech řízení záměrně (a nikoliv snad pouze opomenutím), pročež by taková žádost byla patrně bezúspěšná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.