II. ÚS 167/05
II.ÚS 167/05 ze dne 27. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti B. V., Čáslav, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ožanou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Chodská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2004, č.j. 24 Co 394/2004-244 a Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 1. 2004, č.j. 6 C 234/98-216,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 23 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, aby žalovanému bylo uloženo vyvěsit na úřední desku po dobu 90 dnů omluvu města Čáslav, jako právního nástupce Městského národního výboru v Čáslavi, panu Bohuslavu Veselému, za nedoporučení přijetí na střední školu v roce 1988, dále návrhu, jímž se domáhal zaplacení částky 200 000 Kč a náhrady škody a byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalovanému.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, dle kterých stanovisko MNV Čáslav nebylo zásahem do jeho práv, neboť právě toto stanovisko bylo jedním z důvodů, pro které nebyl přijat na školu a nemohl tak nabýt vzdělání, ke kterému měl předpoklady. Namítá, že soudní orgány se nezabývaly otázkou výše náhrady škody, nezjišťovaly příčinnost vztahu mezi jednáním MNV Čáslav a stěžovatelovou nemožností studovat, a tím mít i větší příjem. Důkazy jím navrhované nebyly provedeny vůbec nebo byly považovány za nepodstatné. Nečinností soudních institucí došlo i k situaci, že důkazy nemohly být provedeny, protože byly státními institucemi zničeny nebo ztraceny a svědci zemřeli. Soud nereagoval na požadavek řešení otázky podjatosti Krajského soudu v Praze resp. Okresního soudu v Nymburku, a to v souvislosti se zjištěním, že je na stěžovatele veden zvláštní spis, jehož existenci prověřuje inspekce MV ČR a který může prokázat spojení soudu a policie. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s výrokem odvolacího soudu o přiznání nákladů žalovanému.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování potřebné k zjištění skutkového stavu. Soud prvého stupně zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, proč nebyly provedeny některé důkazy a uvedl, z jakých důvodů by nepřinesly další objasnění věci.

Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 o.s.ř., tzn., že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést a případně, zda dokazování doplnit. Provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.V tomto smyslu se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelovými námitkami pokud nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování dospěl.

Jádrem sporu v projednávané věci bylo tvrzení stěžovatele, že důvodem jeho nepřijetí na Střední průmyslovou školu stavební v Praze ke studiu při zaměstnání bylo stanovisko MNV Čáslav ze dne 20. 12. 1998, které jej nedoporučilo ke studiu, přičemž jako důvod uvedlo, že stěžovatel podává stížnosti a návrhy. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel nebyl přijat ke studiu ve školním roce 1986/1987 z důvodu neúplnosti a pozdního doručení přihlášky a při rozhodování o nepřijetí ke studiu ve školním roce 1988/1989 bylo, jak vyplynulo z šetření bývalé Městské prokuratury v Praze, přihlédnuto i k nedoporučení ke studiu MNV Čáslav a k tomu, že žalobce nikdy nepracoval ve stavebním oboru. Soud prvého stupně dal stěžovateli za pravdu v tom, že podávání stížností a návrhů je právem stěžovatele a z hlediska posouzení způsobilosti ke studiu je irelevantní, nicméně se jednalo o konstatování údajů o stěžovateli, uvedených vedle dalších údajů, které pak ve svém souhrnu vedly k negativnímu stanovisku stran doporučení ke studiu.

Dle názoru soudu, přestože i pravdivý údaj je způsobilý způsobit újmu a může být považován za zásah do práv na ochranu osobnosti, v projednávané věci se o takový případ nejednalo, neboť samotné vyjádření MNV Čáslav takovou újmu přivodit nemohlo. Kritérií pro příjímání uchazečů ke studiu při zaměstnání, ke kterým musel orgán rozhodující o přijetí přihlížet, totiž byla celá řada, zejm. schopnosti, vědomosti, zájmy zdravotní způsobilost pro dané povolání, potřeby socialistické společnosti, klasifikace v základní devítileté škole, osobní charakteristika schválená ředitelem ZDŠ, event.vedoucím organizace a výsledek přijímací zkoušky (zák. č. 29/1984 Sb.,školský zákon, vyhl. č. 95/1984 Sb., týkající se uchazečů o studium při zaměstnání a zák. č. 77/1978 Sb. o státní správě ve školství). Stanovisko národního výboru tedy nebylo rozhodujícím kritériem pro rozhodování o přijetí ke studiu a s ohledem na ustanovení § 14 odst. 3 vyhl. č. 95/1984 Sb., dle nějž ke studiu při zaměstnání může být přijat i uchazeč, kterého organizace (okresní národní výbor) nedoporučila, ani nebylo pro daný typ studia kriteriem určujícím. V jednání právního předchůdce žalovaného proto nelze shledávat zásah do ústavně zaručeného práva na vzdělání. Soud prvého stupně rovněž dostatečně objasnil, z jakých důvodů nebyly dány předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody, zejména absence protiprávního jednání předchůdce žalovaného. Případné přijetí na střední školu přitom nezaručuje, že by stěžovatel vzdělání získal (event. dosáhl i vzdělání vysokoškolského), a není tak ani dodržena příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou.

Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně. Dodal, že stanovisko byť negativní, ale založené na pravdivých údajích, není samo o sobě způsobilé zasáhnout do práva na ochranu osobnosti. Opačný závěr by znamenal nepřijatelný výklad zákona, podle něhož by toto stanovisko muselo být pouze doporučující, aby k zásahu do práva na ochranu osobnosti nedošlo. Krajský soud se zabýval i námitkou podjatosti soudce, která však ve vztahu ke konkrétnímu soudci nebyla zdůvodněna a odvolací soud k ní nemohl přihlédnout (§ 15a odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud nově rozhodl jen o nákladech řízení, neboť neshledal důvody pro odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému žalovanému. Důvody zvláštního zřetele hodné, které soud I. stupně viděl v chabých majetkových poměrech stěžovatele, byly dle odvolacího soudu kompenzovány osvobozením od soudních poplatků.

Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že jednáním právního předchůdce žalovaného nedošlo k neoprávněnému zásahu do práva stěžovatele na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 obč.zák., není proto důvod k uveřejnění omluvy a poskytnutí finančního zadostiučinění, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti. Pokud jde o nesouhlas s rozhodnutím o nákladech řízení, Ústavní soud uvádí, že za situace, kdy mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, neboť jeho úkolem není zabývat se eventuelním porušením standardních práv fyzických nebo právnických osob chráněných právními předpisy, nepřísluší mu tím spíše posuzovat zákonnost rozhodnutí, týkající se výroku o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval (např. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98), spor týkající se přiznání nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Stejně tak posouzení podmínek aplikace § 150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., pak není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.