II. ÚS 1663/12
II.ÚS 1663/12 ze dne 24. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky G. J., zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Nerudova 22, 412 01 Litoměřice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2012, č. j. 28 Cdo 4284/2011-542, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2011, č. j. 12 Co 278/2007-503, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 13 C 147/1992-369, a doplňujícímu rozsudku ze dne 12. 7. 2010, č. j. 13 C 147/1992-449, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a Statutárního města Ústí nad Labem, L. K., I. K., Z. L., JUDr. Jiřího Císaře, správce konkursní podstaty společnosti JIMA, s. r. o., a E. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavních práv, konkrétně měly soudy porušit čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva").

V řízení před obecnými soudy byl veden restituční spor vyvolaný žalobcem L. K. (dále jen "žalobce") o vydání domu č. p. X v Ch. se stavební parcelou č. XX v katastrálním území Chabařovice (dále jen "předmětné nemovitosti"). Žaloba směřovala nejprve proti Podniku bytového hospodářství v Ústí nad Labem jako osobě povinné, posléze proti Statutárnímu městu Ústí nad Labem jako právnímu nástupci uvedeného podniku (dále jen "prvý žalovaný"). Žaloba byla podána 27. 3. 1992. Po podání žaloby byly předmětné nemovitosti podle zákona 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, dne 31. 5. 1992 vydraženy I. K. Ta je kupní smlouvou ze dne 1. 4. 1993 převedla na společnost JIMA, s. r. o. Tato společnost je kupní smlouvou ze dne 16. 1. 1995 prodala Z. L., a ten je kupní smlouvou ze dne 11. 11. 1996 prodal manželům Ing. F. J. a stěžovatelce G. J. do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Dne 14. 1. 2011 Ing. F. J. zemřel a jeho procesními nástupci se stala stěžovatelka a matka Ing. F. J., E. J. Účastníky na straně žalované tak byly všechny výše uvedené fyzické a právnické osoby.

Okresní soud v Ústí nad Labem nejprve rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, č. j. 13 C 147/1992-369, rozhodl tak, že prvý žalovaný je povinen předmětné nemovitosti vydat žalobci. Následně doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 7. 2010, č. j. 13 C 147/1992-449, rozhodl tak, že žaloba, pokud směřovala proti dalším žalovaným včetně stěžovatelky, se zamítá. Proti těmto rozhodnutím podal odvolání žalobce, který napadl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a výrok o náhradě nákladů řízení. Vyhovující výrok rozhodnutí soudu prvního stupně napadla odvoláním též stěžovatelka, tehdy ještě se svým manželem. Namítali, že povinnou osobou není jen prvý žalovaný ale také oni, s tím, že jim nebyla adresována v zákonné lhůtě výzva k vydání. Kromě toho výzva byla adresována osobě, která nemovitosti nevlastnila, ale pouze spravovala. Dále namítali, že nebylo prokázáno, že by předmětné nemovitosti byly darovány státu v tísni. Proto žaloba měla být zamítnuta.

Pokud jde o odvolání stěžovatelky, odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem její odvolání podle ustanovení § 218 písm. b) občanského soudního řádu odmítl, neboť žaloba proti ní byla zamítnuta. Ve vztahu k ní však změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně jí přiznal.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že řízení bylo nesprávně vedeno proti Statutárnímu městu Ústí nad Labem, neboť ve skutečnosti držitelem předmětných nemovitostí byl podnik Potraviny Ústí nad Labem a byl to také tento podnik, který byl při dražbě v roce 1991 uveden jako organizace s právem hospodaření s provozní jednotkou, která byla předmětem dražby. Výzva žalobce k vydání byla proto adresována chybně Podniku bytového hospodářství Ústí nad Labem. Dále namítala, že předmětné nemovitosti byly vydraženy I. K., která je nabyla v dobré víře a rovněž i stěžovatelka se svým manželem je nabyla v dobré víře, neboť v katastru nemovitostí nebyla žádná poznámka, že by nemovitosti byly předmětem nějakého sporu, z něhož by bylo možno dovozovat pochybnosti o řádném vlastnictví prodávajícího. Konečně také namítala, že se soudy řádně nevypořádaly s otázkou tísně při darování předmětných nemovitostí státu v roce 1962.

Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť v daném řízení neřešil odvolací soud žádnou otázku, která by nebyla řešena v judikatuře dovolacího soudu, ani otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy. Tento závěr odůvodnil odkazy na odpovídající judikaturu dovolacího soudu, která je v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí podrobně citována.

V ústavní stížnosti klade stěžovatelka důraz především na to, že předmětné nemovitosti kupovala v dobré víře, že je kupuje od pravého vlastníka. Před koupí se přesvědčila, kdo je jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí a jednala tak v důvěře v pravdivost tohoto zápisu. V tomto směru pak odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, ve kterém byl vyjádřen názor, že osoby, jimž svědčí dobrá víra, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci. Poukázala dále na to, že vydáním napadeného rozhodnutí 15 let po koupi je omezena ve svém vlastnickém právu, které nabyla v dobré víře. Stěžovatelka navrhla, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.

Ústavní soud si vyžádal k posouzení předmětu ústavní stížnosti spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 13 C 147/62, a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu, a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti klade hlavní důraz na otázku dobré víry, s níž předmětné nemovitosti kupovala, a zcela přehlíží, že v řízení o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, neměly obecné soudy prostor se zabývat otázkou její dobré víry v době, kdy předmětné nemovitosti kupovala. Předmětem žaloby bylo vydání nemovitostí povinnou osobou, přičemž pro posouzení otázek relevantních pro meritorní rozhodnutí soudu byl určující stav ke dni účinnosti restitučního zákona. Rozhodnutím soudů v této věci vznikl stav, kdy jsou zde dva subjekty - žalobce a stěžovatelka, kterým svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Které z těchto dvou vlastnických práv je silnější, bude teprve předmětem sporu, pokud některá ze stran tento spor vyvolá. Teprve v tomto řízení bude prostor pro posouzení otázky dobré víry stěžovatelky při koupi. V řízení, které je nyní předmětem přezkumu, byla stěžovatelka plně úspěšná. Žaloba proti ní byla zamítnuta, neboť soudy správně posoudily její právní situaci tak, že není povinnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, protože je neměla v držení ke dni účinnosti zákona 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Podle uvedeného zákona jsou totiž zásadně povinnými osobami jen stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží, a fyzické osoby, jen jestliže nabyly předmět restituce od státu, který získal oprávnění s ní nakládat, za okolností uvedených v § 6 zákona (v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena). Tyto okolnosti evidentně na straně stěžovatelky splněny nebyly.

Ústavní soud chápe, že se stěžovatelka v důsledku neúměrně dlouho trvajícího restitučního sporu dostala do obtížné situace, když po 16 letech od koupě předmětných nemovitostí je ve značné právní nejistotě stran jejich vlastnictví. V rámci tohoto řízení však tuto nejistotu odstranit nelze, jak na to bylo poukázáno již výše.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 24. července 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.