II. ÚS 1662/15
II.ÚS 1662/15 ze dne 6. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. G. a 2) obchodní společnosti S.T.A., s. r. o., sídlem Nádražní 208/18, Český Těšín, oba zastoupeni JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, sídlem 1. máje 398, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015 č. j. 6 Tdo 1480/2014-20, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2014 č. j. 7 To 144/2014-137 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. března 2014 č. j. 8 T 78/2013-115, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 3. 2014 č. j. 8 T 78/2013-115 byl stěžovatel 1) [dále též "obžalovaný"] uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea druhá trestního zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že dne 4. 1. 2013 v době mezi 12,45 a 13,45 hodin v Českém Těšíně, okres Karviná, ulice Nádražní č.p. 18, v prostoru parkoviště před hotelem Piast, se záměrem postihnout řidičku vozidla tovární značky Renault Scenic za zaparkování na místě označeném svislým dopravním značením - vyhrazené parkoviště pro stěžovatelku 2), kdy však k 31. 12. 2012 již uplynula lhůta povoleného zvláštního užívání pozemní komunikace pro stěžovatelku 2), užil neoprávněně donucovací prostředek spočívající v přiložení technického zařízení znemožňujícího odjezd vozidla na levé zadní kolo zaparkovaného automobilu, kdy za užití parkovacího místa a umožnění odjezdu po odstranění technického zařízení požadoval písemně a poté i opakovaně ústně po řidičce Sandře Miškovičové (dále též "poškozená") úhradu částky ve výši 500 Kč. Za toto jednání byl obžalovaný odsouzen podle § 175 odst. 1, § 43 odst. 1 za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře sto denních sazeb, přičemž podle § 68 odst. 1, 2, 3 a odst. 5 trestního zákoníku jedna denní sazba činí 150 Kč (celkem 15 000 Kč). Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal obžalovaný odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. 7 To 144/2014-137 odvolání obžalovaného podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl, když se zcela ztotožnil se závěry okresního soudu.

4. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal obžalovaný dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 6 Tdo 1480/2014-20 bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání obžalovaného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, když Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě není užití institutu subsidiarity trestní represe, resp. zásady trestního práva ultima ratio, není možné.

II. Argumentace stěžovatelů

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy, aniž by daly přednost prostředkům práva civilního, údajné jednání stěžovatele 1), spočívající v přiložení tzv. botičky na kolo vozidla Sandry Miškovičové, prostřednictvím prostředků práva trestního kriminalizují, když přijaly závěr, že stěžovatel 1) se dopustil přečinu přisvojení pravomoci úřadu a též přečinu vydírání. Postupem soudů byla stěžovatelce 2) odňata možnost domáhat se ochrany svého nároku na zaplacení nájemného, a to ať už z titulu smlouvy o nájmu nebo z titulu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, když o údajném jednání stěžovatele 1) vůči Sandře Miškovičové bylo rozhodnuto tak, že se dopustil provinění podle trestního zákoníku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v daném případě ochrana majetku způsobem uzavření nájemní smlouvy obsahující ujednání o zajištění nároku pronajímatelky, a to prostřednictvím přiložení tzv. botičky na kolo automobilu nájemce, není ojedinělým případem vyskytujícím se na území České republiky. Dovolací soud podle stěžovatele 1) nevěnoval žádnou pozornost jeho argumentaci, že se nemohl dopustit přečinu přisvojení pravomoci úřadu, když nebyly dosud objasněny a bez jakýchkoliv pochybností zjištěny faktické zákonem stanovené podmínky pro přiložení této "botičky" subjektem oprávněným (t.j. Policií České republiky či obecní policií) a dále argumentaci stěžovatele 1) týkající se absence důkazů získaných dle trestního řádu o tom, že to byl právě stěžovatel 1), který tzv. botičku na kolo automobilu Sandry Miškovičové přiložil.

6. Stěžovatelé uvádějí, že šlo o dva svéprávné subjekty, které projevem své vůle převzaly na sebe povinnost, a dokonce tato jejich vůle se realizovala. Stěžovatelka 2) nabídla místo k parkování a Sandra Miškovičová se zavázala jí uznanou povinnost splnit tím, že po využití místa k parkování svým vozidlem zaplatí stěžovatelce 2) částku 500 Kč. Stěžovatelé proto namítají intervenci státní moci do vztahu, který zcela evidentně má charakter civilně právní, je-li v zajištění pohledávky stěžovatelky 2) přiložením tzv. "botičky" spatřováno provinění ve smyslu trestního zákoníku. Dohoda uzavřená mezi stěžovatelkou 2) a Sandrou Miškovičovou je podle stěžovatelů dohodou platnou podle práva civilního a je třeba zachovat průchodnost vzájemných nároků podle práva občanského. Pokud se uvádí, že přisvojení si pravomoci úřadu bylo stěžovatelem 1) zneužito k donucení Sandry Miškovičové k neoprávněné úhradě určité finanční částky, pak jde podle stěžovatelů o zásadní zneužití prostředků práva trestního a evidentní zásah do práv a svobod účastníků příslušné dohody zaručených jim Listinou.

7. Administrativní nedostatek, že v době realizace zajištěné pohledávky stěžovatelka 2) neměla zaplaceno nájemné městu Český Těšín, nemůže být podle stěžovatelů důvodem ke změně právního posouzení spočívajícím v tom, že budou na daný vztah použity prostředky práva trestního. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na to, že obdobná právní úprava vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem pozemků za účelem parkování osobního automobilu je přijata a v praxi aplikována Letištěm Václava Havla Praha.

8. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že soudy prvního i druhého stupně se účelově nezabývaly zjištěním, zda v daném případě, t.j. na pozemku před Hotelem Piast v Českém Těšíně na místě, kde zaparkovala své vozidlo Sandra Miškovičová, byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby subjekt oprávněný, t. j Policie České republiky nebo obecní policie, byl oprávněn tzv. botičku na kolo vozidla přiložit. Nebyly-li v daném konkrétním případě tyto zákonem stanovené podmínky splněny, nemohl tedy oprávněný subjekt, t.j. Policie České republiky nebo obecní policie, tzv. botičku na kolo vozidla Sandry Miškovičové přiložit. Stěžovatel 1) se tak nemohl dopustit přečinu přisvojení pravomoci úřadu.

9. Stěžovatelé dále namítají hrubé pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení, jakož i soudů, mající vliv na porušení čl. 39 Listiny, pokud neprovedly důkaz o tom, že to byl právě stěžovatel 1), který jako jednatel stěžovatelky 2) měl osobně přiložit tzv. botičku na kolo automobilu Sandry Miškovičové, čímž se měl dopustit obou výše citovaných přečinů. Podle stěžovatelů takový důkaz nebyl ani navržen a ani proveden. Rozhodnutí o vině stěžovatele 1) není podloženo žádným důkazem.

10. Ve svém doplňujícím podání stěžovatelé poukazují na to, že soudy nezjistily žádné důkazy o tom, že to byl právě stěžovatel 1), kdo přiložil tzv. botičku na kolo automobilu Sandry Miškovičové. Soudy nezjistily rovněž žádné důkazy o tom, že to byl stěžovatel 1), kdo měl ať už ústně či písemně výzvou adresovanou Sandře Miškovičové nutit ji k zaplacení úhrady za parkování ve výši 500 Kč, když tento závazek Sandry Miškovičové vyplynul ze smlouvy uzavřené mezi ní a stěžovatelkou 2). Z výše uvedeného stěžovatel 1) dovozuje porušení práva být stíhán je z důvodů a způsobem stanoveným zákonem dle čl. 8 odst. 2 Listiny. Neexistují totiž důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit subjektivní stránku přečinů, z nichž byl stěžovatel 1) obviněn a posléze uznán vinným. Stěžovatelé v této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11).
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

12. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

13. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka 2) nebyla účastnicí řízení, v jehož rámci byla napadená rozhodnutí vydána a její práva nemohla být napadenými rozhodnutími dotčena. Stěžovatelka 2) proto není osobou k podání ústavní stížnosti oprávněnou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 602/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu ke stěžovateli 1) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel 1) je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem 1) v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

17. Ústavní soud dále připomíná, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Dále je třeba upozornit, že pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

18. S ohledem na výše nastíněné postavení Ústavního soudu v ústavním systému se proto Ústavní soud nemohl ve stejném rozsahu jako trestní soudy zabývat otázkami, které mají ryze skutkový charakter.

19. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však jejich ústavní konformitu nemůže zpochybnit.

20. V souzené věci se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, který kvalifikoval jednání stěžovatele 1) jako přečin přisvojení pravomoci úřadu dle § 328 alinea druhá trestního zákoníku, když bylo prokázáno, že stěžovatel 1) úmyslně vykonal úkon, který může být vykonán jen z moci úřední orgánem státní správy, územní samosprávy a jiným orgánem veřejné moci, kterým je i policejní orgán. Stěžovatel 1) svým jednáním naplnil i skutkovou podstatu přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal tím, že přiložil technické zařízení na vozidlo poškozené a tímto ji nutil na místě setrvat a neoprávněně po ní požadoval pod hrozbou dalšího trvání zajištění vozidla pokutu ve výši 500 Kč, v důsledku čehož poškozená nemohla odjet a nadále používat své osobní motorové vozidlo, ve kterém se navíc nacházela její nezletilá dcera, což je možno považovat za pohrůžku jiné těžké újmy.

21. K námitce stěžovatele 1), že v jeho věci měl být aplikován § 12 odst. 2 trestního zákoníku, se vyjádřil Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení a dospěl k závěru, že tato není případná; stěžovatel se domáhá aplikace tohoto zákonného ustanovení s tvrzením, že krajský soud sice citovanému vztahu přisuzuje civilněprávní charakter, avšak dovozuje jeho trestní odpovědnost, ačkoli v posuzovaném případě by postačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Krajský soud ovšem správně dovodil, že v daném případě nevznikl a ani nemohl vzniknout civilněprávní - smluvní - vztah mezi stěžovatelem a poškozenou, a zcela jasně je nutno dovodit trestněprávní charakter výše popsaného skutku stěžovatele; tento skutek naplnil v jednočinném souběhu znaky skutkové podstaty přečinu přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 alinea druhá trestního zákoníku a přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud dále doplnil, že sice šlo o méně závažný případ, nicméně nevykazuje znaky, pro které by nedosahoval z hlediska své škodlivosti ani spodní hranice trestnosti deliktů daných skutkových podstat. Nejvyšší soud dále výstižně upozornil na skutečnost, že přisvojení si pravomoci úřadu bylo stěžovatelem zneužito k nucení poškozené k neoprávněné úhradě určité finanční částky. To navíc za situace, kdy měla ve vozidle, jehož užití jí neoprávněnou aplikací technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla znemožnil, dítě poměrně velmi nízkého věku. Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že stěžovatel původně nehodlal respektovat výzvy na místo přivolaných strážníků městské policie, aby svého protiprávního jednání zanechal. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovodil, že tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že v daném případě není užití institutu subsidiarity trestní represe, resp. zásady trestního práva jako ultima ratio, možné. Uvedené závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními.

22. Ústavní soud uzavírá, že pokud stěžovatel 1) za situace, kdy poškozená parkovala na parkovišti veřejnosti běžně přístupném, přiložil k jejímu vozidlu technický prostředek k zabránění odjezdu, vykonal tak úkon, který mu nepřísluší a ke kterému ho žádný zákon nezmocňuje, s čímž musel být přinejmenším srozuměn, neboť takto činí pouze příslušníci ozbrojených bezpečnostních sborů a strážníci obecní policie.

23. Odkaz stěžovatele na nález Ústavní soudu sp. zn. III. ÚS 722/09 neshledal Ústavní soud případným, neboť se týká jiných skutkových okolností případu. V uvedeném nálezu Ústavní soud dovodil, že ze samotného opomenutí povinného jednání nelze automaticky dovozovat též existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem; sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. V souzené věci obecné soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily svůj závěr, že se stěžovatel 1) v rozsudku popsaného jednání dopustil úmyslně podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.

24. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele 1).

25. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatele 1) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní stížnost stěžovatelky 2) Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.