II. ÚS 1651/12
II.ÚS 1651/12 ze dne 9. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele S. N. R., zastoupeného Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem, se sídlem Vašátkova 176, 250 88 Čelákovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2012, č. j. 29 Cdo 3788/2010-73, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 19 Co 90/2010-56, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. října 2009, č. j. 11 C 36/2009-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem Dušní 22, 110 00 Praha 1, insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem advokátem advokátní kanceláře Volf a partneři, se sídlem Jindřicha Plachty 28, 150 00 Praha 5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení základního práva na ochranu majetku podle čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Obvodní soud pro Prahu 5 shora uvedeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen vyklidit bytovou jednotku a nebytovou jednotku (garáž), blíže specifikované ve výroku rozsudku (dále jen "předmětné jednotky"), ve vlastnictví úpadce, za kterého jednal vedlejší účastník a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětné jednotky se nacházejí v objektech rovněž specifikovaných v napadeném rozhodnutí v katastrálním území Stodůlky. Vedlejší účastník se domáhal vyklizení stěžovatele s odůvodněním, že předmětné jednotky užívá bez právního důvodu. Stěžovatel naproti tomu tvrdil, že dne 31. července 1997 uzavřel se společností MIN spol. s r. o. dohodu o postoupení práv a povinností, na jejichž základě vstoupil do práv a povinností budoucího nabyvatele předmětných jednotek a uhradil jejich cenu, a tato smlouva spolu se smlouvou o smlouvě budoucí nahrazuje nájemní smlouvu. Soud prvního stupně vyhověl žalobě poté, co stěžovatel, ač byl soudem vyzván, nedoložil smlouvy o budoucím převodu předmětných jednotek, do jejichž práv měl smlouvou ze dne 31. července 1997 vstoupit, ani nedoložil existenci nájemních smluv k předmětným jednotkám.

3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. dubna 2010, č. j. 19 Co 90/2010-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přejal skutková zjištění soudu prvého stupně a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel užíval předmětné jednotky bez právního důvodu. Pokud stěžovatel argumentoval legitimním očekáváním převodu jednotek do vlastnictví, odvolací soud uvedl, že legitimní očekávání nebylo na místě, neboť podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), je převod jednotek vázán na nájemce - člena bytového družstva. Neakceptoval ani námitku rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel neměl titul k užívání předmětných jednotek a od počátku je užíval bez právního důvodu, a proto nebylo možno použít judikaturu, na kterou se stěžovatel odvolával, neboť ta vychází ze situace, kdy určitá osoba byt dlouhodobě užívá na základě titulu, o kterém teprve následně je zjištěno, že je neplatný.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2012, č. j. 29 Cdo 3788/2010-73, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel mu nepředložil žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí také reagoval na nová, až v dovolacím řízení uplatněná tvrzení, týkající se podmíněnosti vyklizení bytu poskytnutím náhrady. Uvedl, že k těmto novým tvrzení nemohl s ohledem na § 241a občanského soudního řádu přihlížet.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje průběh soudního řízení a rozhodnutí obecných soudů, přičemž v rámci těchto rozhodnutí zdůrazňuje jednotlivé, dle jeho názoru sporné, resp. nesprávné skutkové i právní závěry. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily předmět řízení a tvrdí, že právní věci se stejným či podobným skutkovým základem rozhodují rozdílně, a to na všech úrovních. K tomu uvádí řadu rozhodnutí Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 a Nejvyššího soudu. Na podporu svých kritických závěrů ve vztahu ke stanoviskům obecných soudů uvádí řadu nálezů Ústavního soudu. Poukázal na to, že od počátku užívání bytu a garáže bylo zjevnou vůlí úpadce převést předmětné jednotky do jeho vlastnictví. Stěžovatel zaplatil kupní cenu, i když na něho vlastnictví převedeno nebylo, což se nestalo pro překážky na jeho straně, nýbrž v důsledku jednání úpadce. Zdůraznil, že řádně platil všechny sjednané platby. Družstvo - úpadce nezpochybňovalo, že ho má za řádného nájemce a jeho legitimní očekávání, že na něho bude vlastnické právo převedeno, bylo podporováno i tím, že zaplatil kupní cenu a měl písemné potvrzení o předání bytu. Postup vedlejšího účastníka zpochybňuje též poukazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku s tím, že z jeho strany jde o jednání v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby Ústavní soud tuto věc projednal přednostně, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a v meritu věci, aby byla napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.

III.

6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od soudu prvního stupně příslušný spis.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Uvedl, že se zabýval pouze otázkou přípustnosti dovolání a protože ho neshledal důvodným, nezabýval se přezkumem správnosti napadených rozhodnutí ani jemu předcházejícímu řízení. Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí a nic dalšího nedodal. Obvodní soud pro Prahu 5, ač vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil a pouze Ústavnímu soudu předložil spis.

8. Vedlejší účastník řízení se k podané ústavní stížnosti vyjádřil podrobně. Nejprve shrnul skutkové okolnosti případu. Po té na prvém místě vytkl stěžovateli, že v rozporu se zásadou koncentrace řízení, uvádí řadu skutečností, které v řízení nebyly vůbec tvrzeny, případně byly tvrzeny, ale nebyly prokazovány. Poukázal na to, že v řízení nebylo prokázáno, že by právní předchůdce stěžovatele skutečně někdy zaplatil úpadci nějakou částku, ani že by stěžovatel nepřetržitě užíval obě jednotky od 31. července 1997, jak bylo tvrzeno. Stěžovatel také nepravdivě uvádí, že řádně platil sjednané úplaty za užívání bytu. Vyvrací tvrzení stěžovatele o nejednotnosti rozhodování obecných soudů v dané věci a tento svůj závěr dokládá citací celé řady soudních rozhodnutí v obdobných věcech, ve kterých mu bylo vyhověno. Vypořádává se též s odkazy stěžovatele na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a podrobně rozebírá, v čem se liší případy řešené Ústavním soudem, na které stěžovatel odkazuje, od případu nyní řešeného. Vyjadřuje se také k otázce legitimního očekávání a zdůrazňuje, že jde o institut, který nepůsobí horizontálně, ale pouze vertikálně a dopadá pouze na stát, který tak může učinit libovolně. Pokud se stěžovatel dovolává smlouvy o budoucí kupní smlouvě, pak ochrana tomuto právu je zajištěna žalobou na nahrazení projevu vůle s uzavřením kupní smlouvy. Dále se vypořádává se stěžovatelem namítaným porušením dobrých mravů ze strany vedlejšího účastníka a poukazuje na jeho zvláštní postavení jako insolvenčního správce v civilním řízení. Podrobně rozebírá judikaturu Nejvyššího soudu k otázce dobrých mravů a z ní dovozuje, že v dané věci nemůže obstát a to zejména proto, že výklad dobrých mravů nesmí vést k oslabení ochrany práv a právem chráněných zájmů v dlouhodobě existujících právních vztazích, zejména vlastnických. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

9. Stěžovateli byla zaslána výše uvedená vyjádření k replice. Ve stanovené lhůtě pouze sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
IV.

10. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení základního práva na ochranu majetku podle čl. 1 a čl. 10 Ústavy. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že garanci práva na spravedlivý proces je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.

12. Podstatnou část obsahu ústavní stížnosti stěžovatele tvoří polemika se skutkovými i právními závěry obecných soudů, aniž by však tato polemika byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Stěžovatel tak v podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Pokud se týká zjišťování skutkového stavu věci a právních závěrů z něho vyvozených, Ústavní soud, jak již ostatně bylo naznačeno výše, již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem jednoduchého práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu. Označil za ně jednak případy důkazů neprávem opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, jakož i případy svévolného hodnocení důkazů provedených bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického hlediska. Stěžovatel však svými námitkami obsaženými v ústavní stížnosti staví Ústavní soud pouze do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud pochybení, které by zakládalo důvod pro kasační zásah, u obecných soudů neshledal. Naopak obecné soudy pečlivě zjistily skutkový stav a z něj vyvodily odpovídající závěry k otázce oprávněnosti či neoprávněnosti užívání předmětných jednotek.

13. Ústavní soud nemá potřebu vyslovovat se k polemice s posouzením otázky legitimního očekávání či dobrých mravů. Obecné soudy tuto otázku vyřešily a k jejich závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. V této souvislosti Ústavní soud pouze na okraj podotýká, že obecné soudy poskytly stěžovateli dostatek prostoru k tomu, aby prokázal, že na něho skutečně přešlo právo na uzavření kupní smlouvy na předmětné jednotky. Stěžovatel ovšem byl schopen předložit k důkazu toliko listinu o postoupení práv ze smluv o budoucích kupních smlouvách, avšak nikoliv tyto smlouvy o budoucích kupních smlouvách, takže vlastně ani neprokázal, jaká práva na něj přešla a zdali vůbec nějaká. Již sama tato okolnost brání tomu, aby bylo možno uvažovat o dalších možnostech, které by se otevíraly v případě, že by tato okolnost byla prokázána.

14. Ústavní soud neshledal důvody pro přednostní vyřízení věci, neboť v ní nespatřuje žádné prvky naléhavosti ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Naléhavost nelze posuzovat pouze podle samotného případu, ale jde o výjimečné opatření v případech, které mají vazbu na jiné případy, které právě Ústavní soud řeší. Tak tomu ovšem v případě této věci není. Výjimkou jsou případy, kdy se Ústavní soud zabývá rozhodováním ve věcech omezení osobní svobody vazbou. Tyto případy Ústavní soud zásadně projednává přednostně a to zejména k přihlédnutí k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.

15. Ústavní soud také nevyhověl návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle § 79 odst. 2 (v podání chybně uveden § 78 odst. 2) zákona o Ústavním soudu. To proto, že se při svém rozhodování řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a bere zřetel na subsidiární povahu ústavních stížností. Proto odklad vykonatelnosti přichází do úvahy jako velmi výjimečné opatření tam, kde hrozí zásah do závažného veřejného zájmu. Tak tomu ovšem není v tomto projednávaném případě.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. října 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.