II. ÚS 1651/09
II.ÚS 1651/09 ze dne 18. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. L., právně zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 2, Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 56 Co 330/2008, rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 7. 2008 sp. zn. 14 P 444/2001 a 36 P a Nc 10/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 56 Co 508/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě byl upraven styk stěžovatelky s nezletilými dětmi T., N. a K. tak, že je oprávněna stýkat se s dětmi každoročně jeden den o letních prázdninách v době od 12.00 hodin do 18.00 hodin a dále telefonickou formou na domácím telefonu otce. Soud zároveň zamítl změnu úpravy práv a povinností k nezletilým a vyhověl návrhu otce ke zvýšení výživného na nezletilé se zpětnou platností. Proti rozsudku podal odvolání jak otec, tak stěžovatelka.

Krajský soud v Ostravě částečně změnil rozsudek okresního soudu co se týče výživného a úpravy styku matky s nezletilými dětmi tak, že stěžovatelka je oprávněna se stýkat s nezletilými dětmi každou poslední sobotu v měsíci srpnu každého roku od 10.00 do 18.00 hodin.

Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Byla porušena zásada rovnosti stran při procesu, kdy k argumentům stěžovatelky nebylo přihlédnuto a vycházelo se toliko z nepodloženého tvrzení otce nezletilých dětí. Rovněž byla porušena Úmluva o právech dítěte, a to zejména čl. 3, dle nějž zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí a čl. 16, dle nějž žádné dítě nesmí být vystaveno svévolnému zásahu do svého soukromého života rodiny, domova, nebo korespondence. Obecné soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatelky, aniž by toto nevyhovění jakýmkoliv způsobem odůvodnily.

Rozsudek, který upravuje styk na 8 hodin ročně v jeden den v přesně stanovenou sobotu u dětí ve věku 15 a 13 let bez jakéhokoliv dotazu na jejich názor, je podle přesvědčení stěžovatelky nejen nepochopitelný, ale i proti smyslu ustanovení týkajících se rodičovských práv vyplývajících ze zákona o rodině a de facto dovršuje odcizení dětí stěžovatelce.

Obecné soudy se náležitě nevypořádaly se skutečností, že stěžovatelka byla před cestou do USA nezaměstnaná a na základě domluvy s otcem dětí jela do USA zlepšit svoji angličtinu a zajistit otci dětí podmínky pro podnikání v USA. Obecné soudy nevzaly na vědomí skutečnost, že i když je vysokoškolačka, v USA české vzdělání neuznávají a zaměstnání by mohla získat jedině za minimální mzdu, což je ve státě Texas 6.55 USD na hodinu. Přestože výživné na nezletilé děti prostřednictvím svých rodičů stěžovatelka řádně platila a platí, posuzovaly obecné soudy její schopnost platit výživné jako by byla "český podnikatel s minusovým daňovým přiznáním". V České republice stěžovatelka nemá žádné trvalé bydliště, byt patří otci nezletilých, veškerý movitý majetek má otec ve svém držení. Soudy nezjišťovaly další majetkové poměry otce (rodinný dům, chata) a vycházely z nepravdivého tvrzení otce, že stěžovatelka bydlí v luxusním bytě.

Stěžovatelka tvrdí že v souzené věcí obecné soudy tím, že neprovedly navržené důkazy a vycházely pouze z tvrzení otce nezletilých, neměly dostatečné podklady pro rozhodnutí o návrhu na změnu rodičovských práv, když nepřipustily jako důkaz stěžovatelčinu e-mailovou korespondenci, z níž by vyplynulo, že otec děti zanedbává a věnuje se svým zálibám. Otec za podpory soudu (jeho nečinnost) dlouhodobě znemožňoval její styk s dětmi, a tím poškodil nezletilé děti na jejich právech v minulosti, v současnosti i do budoucna Stěžovatelka se rovněž domnívá, že v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Obecné soudy nezjišťovaly, co je ku prospěchu nezletilých dětí.

Z vyžádaného spisového materiálu jakož i z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutkový stav věci.

Dne 6. 9. 2001 byl podán u Okresního soudu v Opavě návrh otce na úpravu výživy a výchovy nezl. dětí - T., N. a K. J. Otec návrh odůvodnil tím, že doposud žili s manželkou ve společné domácnosti normálním životem. Dne 18. 7. 2001 odletěla manželka na dovolenou do USA a měla se vrátit dne 5. 8. 2001. Dne 2. 9. 2001 však poslala e-mailovou zprávu, že se chce rozejít a že si zařizuje nový život v USA. Dne 14. 12. 2001 podala stěžovatelka prostřednictvím právního zástupce návrh na rozvod manželství a návrh na úpravu poměrů nezl. dětí do i po rozvodu manželství. Dne 12. 12. 2002 byla soudem schválena dohoda rodičů nezletilých dětí, že se svěřují do výchovy otce a matka se zavazuje přispívat na jejich výživu částkami 600 Kč a dvakrát 450 Kč měsíčně. Dlužné výživné bylo stanoveno v částkách 10 470 Kč a dvakrát 7 853 Kč splatných do dvou měsíců od doručení rozsudku. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 3. 2003 bylo manželství stěžovatelky a V. J. rozvedeno. Návrhem doručeným okresnímu soudu dne 12. 3. 2004 navrhoval otec nezletilých dětí zvýšení výživného. Stěžovatelka dne 15. 1. 2008 podala návrh na změnu úpravy rodičovských práv tak, že se nezletilé děti odnímají z výchovy otce a svěřují se do výchovy matce.

Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že je nutno výživné pro nezletilé děti zvýšit. Vzhledem k tomu, že přes výzvu soudu stěžovatelka nijak neprokázala své majetkové poměry, vycházel soud z výdělku, kterého by mohla dosahovat u zaměstnavatelů nabízejících přes úřad práce volná místa odpovídající její kvalifikaci. Soud vzal za prokázáno, že styk dětí s matkou již delší dobu neprobíhá a nezletilí v pohovoru se sociální pracovnicí styk s matkou odmítají. Soud nicméně dospěl k tomu, že je i v zájmu nezl. dětí, aby zůstala zachována vazba mezi nimi a matkou a aby byla posilována ze strany obou rodičů. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními okresního soudu ztotožnil a rozsudkem pouze upravil zvýšení výživného a styk nezletilých s matkou.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že je přesvědčen, že rozhodnutí o úpravě styku stěžovatelky s dětmi odpovídá zjištěnému skutkovému stavu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat výsledky dokazování provedeného obecnými soudy. Ústavní soud v případech skutkových polemik zasahuje zpravidla jen tam, kde byla v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění s vykonanými důkazy v extrémním nesouladu.

Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti formálně namítá porušení svého základního práva, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva, resp. je založena z podstatné části toliko na odlišném subjektivním hodnocení jejích majetkových poměrů a výdělkových možností. Z hlediska ústavního však Ústavní soud nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na něž aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat projev svévole.

Obecné soudy se dle odůvodnění svých rozhodnutí kritérii obsaženými v § 96 odst. 1 zákona o rodině řádně zabývaly. Zcela v souladu se základními právy stěžovatelky na projednávanou věc aplikovaly princip potenciality příjmů dle § 85 odst. 2 zákona o rodině, neboť jak již Ústavní soud v minulosti konstatoval, při určování výše výživného nelze opomenout ani hledisko možné úrovně příjmů, které by povinný vzhledem ke svým schopnostem mohl dosahovat (nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 519/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 64, str. 689 a násl.). Obecné soudy úvahy, které je vedly ke stanovení výživného v uvedené výši, podrobně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud v této souvislosti nezjistil nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního hlediska vytknout. Za těchto okolností mu nepříslušelo rozhodnutí obecných soudů jakkoliv přehodnocovat.

Odvolací soud nepřehlížel, že neposuzuje (jen) výživné jako takové (§ 96 odst. 1 zákona o rodině), nýbrž, a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit (§ 99 odst. 1 zákona o rodině). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vycházel ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaného institutu a pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že obě rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecný soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.

Jak vyplývá z předloženého soudního spisu, soud v rámci probíhajícího řízení měl snahu zjistit osobní a majetkové poměry stěžovatelky, i když s ohledem na místo jejího pobytu měl pozici značně ztíženou. Stěžovatelka však do doby rozhodnutí soudu své majetkové poměry nikterak nedoložila, a tak zůstalo pouze u jejího tvrzení, že je nezaměstnaná (v domácnosti) a nemá tudíž žádné vlastní příjmy. Jestliže soud neměl žádný podklad pro objektivní rozhodnutí o výši výživného, nezbylo mu, než postupovat způsobem, který stěžovatelka napadá. To, že na nezletilé děti bude stěžovatelka povinna platit výživné, jí muselo být zřejmé již v momentu, kdy je ponechala v péči otce, a s tím, že s věkem dětí se mění (rostou) jejich potřeby, je nutno vždy rovněž počítat.

Námitky stěžovatelky týkající se úpravy jejího styku s nezletilými dětmi nelze než odmítnout. Z obsahu spisu lze dovodit vcelku jasný skutkový stav, z něhož je zřejmé, že stěžovatelka dobrovolně opustila rodinu včetně tří nezletilých dětí a usadila se v USA. Souhlasila se svěřením dětí do výchovy otci, aniž by byl upraven rozsah styku s ní. O úpravu styku požádala soud poprvé až v roce 2004, v roce 2008 pak navrhovala svěřit děti do její výchovy. Nalézací soud vycházel při svém rozhodování ze správně zjištěného skutkového stavu a zcela v souladu s Úmluvou o právech dítěte přihlédl k názoru nezletilých dětí (roč. 1994 a 1996). Podle čl. 12 odst. 1 této Úmluvy státy, které jsou smluvní stranou, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle odst. 2 cit. článku se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.

I když v daném případě nezletilí nebyli vyslechnuti přímo soudem v rámci probíhajícího řízení, ve spisu je založena zpráva o pohovoru s dětmi provedeném pracovnicí sociálního odboru Magistrátu města Opavy, z nějž vyplynul kladný vztah všech tří dětí k otci a jeho družce, která o ně spolu s otcem několik let pečovala. Ke kontaktům s matkou se děti vyjadřovaly rezervovaně, spíše o ně zájem neměly s tím, že ji dlouho neviděly a jsou zvyklé na otce, s nímž chtějí žít i nadále. S matkou by se mohly krátce vidět, nikoli s ní někam odjet.

Z uvedeného je zřejmé, že soudy zcela respektovaly jak názor nezletilých dětí, tak i jejich zájem na udržení kontaktu s matkou (který oni samy nevnímají) a upravil styk takovým způsobem, aby byly vazby mezi dětmi a matkou zachovány a byl dále vytvořen prostor pro event. rozšíření rozsahu styku v budoucnosti. Jak soud uvedl v odůvodnění rozsudku, ani neshledal, že by otec opakovaně bezdůvodně bránil stěžovatelce ve styku s nezl. dětmi (§ 27 odst. 2 zákona o rodině).

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nevyhověl jejím důkazním návrhům - psychologický posudek nezl. dětí, otce a stěžovatelky, výslech nejstaršího syna, družky otce, rodičů stěžovatelky. Aby se však jednalo o případy tvz. opomenutých důkazů, muselo by jít jednak o procesní situaci, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 a další). V dané věci se odvolací soud navrženými důkazy zabýval přiměřeně jejich relevanci ovlivnit skutkový stav věci a dospěl k závěru, že navrhované důkazy nejsou sto změnit skutková zjištění, která provedl soud I. stupně (str. 6 rozsudku).

Ústavní soud uzavírá, že postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnul podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. 56 Co 508/2004 Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podanou po lhůtě (srov. § 72 odst. 3 cit. zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.