II. ÚS 164/05
II.ÚS 164/05 ze dne 18. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. H. a J. K., oba zastoupeni Prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, CSc, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Dlouhá 39, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2004, č.j. 56 Co 283/2003 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 1. 2003, č.j. 12 C 140/2002-984, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce (proti stěžovatelům) domáhal určení vlastnického práva k specifikovaným nemovitostem - pozemkům v k.ú. Bolevec.

V ústavní stížnosti uvádí, že dne 7. 6. 1993 JUDr. S. F. v zastoupení V. D. (vlastnice předmětných nemovitostí) uzavřel se stěžovateli kupní smlouvu ohledně těchto nemovitostí a na základě kupní smlouvy byl proveden k témuž datu vklad do katastru nemovitostí. Poté začala vlastnice zpochybňovat realizaci převodu vlastnického práva a dne 29. 6. 1993 podala žalobu o vydání nemovitosti. Po jejím úmrtí v roce 1994 pokračoval v řízení o určení vlastnictví právní nástupce. Stěžovatelé nesouhlasí s právními závěry obecných soudů vyslovenými v rozsudcích, jimiž bylo vyhověno žalobě a určeno, že V. D. byla ke dni úmrtí vlastnicí sporných nemovitostí. Obecné soudy posuzovaly otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1993 z hlediska oprávněnosti JUDr. F. k jejímu uzavření, přičemž dle názoru stěžovatelů obecné soudy na věc nesprávně aplikovaly ust. § 22 odst. 1 obč. zák. a nesprávně tak dospěly k závěru, že nebyl k jejímu uzavření z důvodů kolize zájmů oprávněn. Stěžovatelé zdůrazňují, že V. D. udělila plnou moc k prodeji nemovitostí právnímu zástupci za dohodnutou cenu s plným vědomím možných právních následků, a to v návaznosti na předchozí kroky, tj, smlouvu o smlouvě budoucí, předkupní právo a plnou moc. Ke zpochybňování kupní smlouvy došlo až na naléhání žalobce z důvodů nízké ceny pozemků. Dle jejich názoru došlo k nesprávnému hodnocení důkazů a nesprávně byl posouzen obsah a význam listiny ze dne 27. 5. 1993 označené jako "Žádost o uzavření kupní smlouvy, pokus o smír". Z této listiny dle stěžovatelů nelze usoudit, že JUDr. F. neměl v úmyslu V. D. při uzavírání kupní smlouvy zastupovat a listina proto představuje výpověď plné moci zástupcem. Během řízení nebyl prokázán rozpor mezi zájmy právního zástupce a zastoupené a nelze se ztotožnit s úvahou soudu, že uzavřením kupní smlouvy ve prospěch stěžovatelů, kteří měli i nadále zájem na uzavření smlouvy, jednal JUDr. F. v rozporu se zájmy zastoupené. Rozpor se zájmy není dán také proto, že JUDr. F. nebyl nijak zainteresován na tom, zda kupní smlouva bude uzavřena či nikoliv. Rozpor z hlediska § 22 odst. 2 obč. zák. přitom musí reálně existovat, přičemž pouhá možnost existence rozporu mezi zájmem zástupce a zastoupeného nestačí k závěru, že úkon je neplatný.

Postupem soudů došlo nejen k zásahu do obecných právních zásad, v jejichž souhrnu hraje roli významná maxima pacta sunt servanta, ale ve svém důsledku i k porušení práva na spravedlivý proces a nerespektováním soukromoprávního ujednání k zásahu do majetkové sféry stěžovatelů.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že nedošlo k tvrzenému porušení práv stěžovatelů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Plzeň-město, sp.zn. 12 C 140/2002, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů, na základě nichž byl zjištěn skutkový stav věci, a s vyvozenými právními závěry soudů. Stěžovatel přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy považovaly pro posouzení věci za podstatné, zda kupní smlouva ze dne 7. 6. 1993, která jinak byla po obsahové a formální strance bezvadným právním úkonem, byla JUDr. F. uzavřena na základě platné plné moci, tj. zda nedošlo k jejímu zániku ve smyslu ustanovení § 33b odst. 1 písm. b) obč. zák. a zda není na místě aplikace ustanovení § 22 obč. zák. V tomto smyslu dospěl nalézací soud k závěru, že k odvolání plné moci nedošlo přímo přípisem ze dne 1. 6. 1993, neboť nebylo zjištěno, že tento přípis, který sice byl prokazatelně odeslaný (ale jen jako obyčejná zásilka), byl právnímu zástupci skutečně doručen. Soud však dospěl k závěru, že k odvolání plné moci došlo písemností ze dne 27. 5. 1993 označenou jako "Žádost o uzavření kupní smlouvy, pokus o smír" (doručenou V. D. nejpozději dne 1. 6. 1993), ze které je zřejmé, že se JUDr. F. považuje za právního zástupce prvního žalovaného (stěžovatele), kterého pak označuje jako svého klienta a mandanta, vyzývá V. D. k uzavření kupní smlouvy se svými mandanty nejpozději ke dni 4. 6. 1993, neboť jak výslovně uvádí, kupní smlouvu odmítla se stěžovateli podepsat naposledy dne 26. 5. 1993 a upozorňuje ji, že s ohledem na uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí se bude domáhat uzavření kupní smlouvy soudní cestou, čímž jí vzniknou další náklady. Jednání JUDr. F. soud posoudil jako jednání v rozporu s ustanovením § 22 odst. 2 obč. zák., neboť mu bylo prokazatelně známo, že V. D. odmítla kupní smlouvu se stěžovateli podepsat a za této situace jednal ve prospěch stěžovatelů, kteří měli zájem kupní smlouvu uzavřít. (Soud při hodnocení důkazu uvedenou listinou neuvěřil výpovědi svědka JUDr. F., že mu nebyl znám její obsah, neboť není pravděpodobné, že by jako komerční právník opatřil listinu - minimálně ve dvou vyhotoveních svým podpisem a razítkem, aniž se seznámil s jejím obsahem. Za nepravděpodobné považovaly i jeho tvrzení, že s obsahem nebyl seznámen protože neměl brýle.)

Z uvedeného dle soudu vyplývá jednoznačně závěr, že JUDr. F. nebyl dne 7. 6. 1993 oprávněn za V. D. uzavřít se stěžovateli kupní smlouvu, a pokud tak učinil, nebyla smlouva z její strany uzavřena, neboť jeho prostřednictvím nedošlo k projevu vůle V. D. a ve věci nedošlo ani k uzavření kupní smlouvy dle ust. § 33 odst. 2 obč. zák., neboť dne 23. 6. 1993 projevila jasnou vůli, že s jeho jednáním nesouhlasí. Z uzavřené kupní smlouvy není proto žádným způsobem zavázána a na jejím základě nemohlo dojít k převodu vlastnického práva.

Soud dále uvedl, že pokud jde o kupní smlouvu ze dne 17. 5. 1993 uzavřenou V. D. s žalobcem, shledal ji jako platnou a Katastrální úřad Plzeň - město, který neprovedl vklad vlastnického práva podle této smlouvy, ačkoliv mu návrh byl doručen již dne 3. 6. 1993 a naopak provedl návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 7. 6. 1993 na základě návrhu doručenému až tohoto dne, postupoval v rozporu s ustanovením zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Pokud tedy jde o pozemky specifikované ve smlouvě ze dne 17. 5. 1993, soud žalobu zamítl, neboť účinky převodu vlastnictví měly nastat již ke dni návrhu na vklad, tj. 3. 6. 1993, a pokud jde o ostatní pozemky žalobě vyhověl a určil, že V. D. byla ke dni úmrtí jejích podílovou spoluvlastnicí.

Krajský soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že JUDr. F. nebyl ke dni 7. 6. 1993 oprávněn uzavřít za V. D. kupní smlouvu, neboť ta ji odmítla uzavřít, a jeho jednání je proto jednáním v rozporu s ust. § 22 odst. 2 obč. zák. a právní úkon takto učiněný je neplatný. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem.

V projednávané věci bylo nalézacím soudem provedeno velmi podrobné dokazování (listinnými důkazy, výslechy řady svědků a účastnice řízení), na základě něhož byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, opravňující soudy k rozhodnutí. Nalézací soud provedené důkazy podrobně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, zabýval se námitkami stěžovatelů a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Odvolací soud se pak zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal s odvoláním stěžovatelů. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní a opravňující zásah Ústavního soudu do pravomoci obecných soudů, pouze pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však dle Ústavního soudu v projednávané věci nejedná. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelé, jakmile zjistili, že V. D. se stane dědičkou předmětných pozemků, projevovali zájem o jejich koupi a za tímto účelem jí zajistili právního zástupce JUDr. F., který činil příslušné kroky směřující k uzavření kupní smlouvy. Poté, co vlastnice zjistila, že pozemky mají několikanásobně vyšší cenu než jí byla stěžovateli nabízena, ustoupila od záměru jim tyto pozemky prodat a část pozemků ( p. č. 1729 a pč. 1748/01 v k.ú. Bolevec), ještě před tím než JUDr. F. uzavřel kupní smlouvu se stěžovateli, prodala žalobci. Skutečnost, že pozemky odmítá stěžovatelům prodat, byla stěžovatelům i JUDr. F. nesporně známa. Pokud tedy přes její námitky uzavřel jejím jménem kupní smlouvu se stěžovateli, kteří byli, jak je jednoznačně zřejmé z jeho přípisu ze dne 27. 5. 1993, také jeho mandanty, jednal v rozporu se zájmy zastoupené, především jejímiž pokyny se měl v souvislosti s jednáním o případném uzavření kupní smlouvy měl řídit.

Z obsahu spisu je zřejmé, že JUDr. F. jednak disponoval plnou mocí vystavenou V. D. a jednak vystupoval jako právní zástupce stěžovatelů, jejichž jménem ji vyzýval v přípise z 27. 5. 1993 označeném jako "Pokus o smír" k uzavření kupní smlouvy s tím, že pokud tak do 4. 6. 1993 neučiní, bude se domáhat plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí soudní cestou. Žalobu na plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí však nepodal a namísto toho tři dny po uplynutí jím stanoveného termínu sám uzavřel kupní smlouvu. (Stěžovatelé žalobu, kterou by se domáhali plnění z titulu smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 24. 2. 1993 soudu pak ani nepodali, ačkoli jim bylo známo, že V. D. popírá platnost kupní smlouvy uzavřené JUDr. F. dne 7. 6. 1993 a domáhá se vydání nemovitostí). Pokud tedy JUDr. F. zastupoval obě strany, které byly ve sporu ohledně uzavření kupní smlouvy a přes výhrady zastoupené vlastnice uzavřel se stěžovateli kupní smlouvu, nelze dle názoru Ústavního soudu považovat závěry obecných soudů o tom, že byl prokázán rozpor mezi zájmy JUDr. F. a zastoupené V. D., za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a že by z tohoto důvodu bylo možno považovat napadená rozhodnutí za protiústavní, opravňující zásah Ústavního soudu.

Právo na soudní ochranu, chráněné v čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, jehož se stěžovatelé dovolávají, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je jím zaručováno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelé měli a nepochybně využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy se jejich námitkami náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Pokud jde o námitku, že napadenými rozhodnutími byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že tímto článkem je chráněno vlastnické právo již konstituované a tedy existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Čl. 90 a 95 Ústavy ČR pak přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.