II. ÚS 1636/09
II.ÚS 1636/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. Š. /rozený E./, právně zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem Kovářská 17/1169, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 6 Tdo 214/2009, rozsudku Vrchního soudu v Praxe ze dne 9. 9. 2008 sp.zn. l0 To 77/2008 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2008 sp.zn. 63 T 9/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížnost směřuje proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů v trestní věci stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem uznal stěžovatele ve výroku I. vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (celkem 7 skutků) jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 12 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, zároveň jej ve výrocích II. a III. obžaloby částečně zprostil. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v odsuzujícím výroku I. a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele ve výroku I. vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (celkem 5 skutků) jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 trestního zákona a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 6 Tdo 214/2009 odmítl dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že výrok o vině soudy, především Vrchní soud v Praze, opřely toliko o výpovědi svědků, prodavačů, kteří byli účastni přepadení své prodejny, a o porovnání pachových stop. Stěžovatel byl původně v předmětné době obviněn ze 12 útoků trestného činu loupeže na území Prahy a poslední odsuzující rozsudek jej viní toliko z 5 skutků trestného činu loupeže, a to za situace, kdy i u těchto skutků mohou existovat důvodné pochybnosti o jeho vině.

Dle názoru stěžovatele orgány činné v přípravném řízení postupovaly především při provádění úkonů rekognice dle fotografií účelově, do poznávacích alb zařazené fotografie dalších od stěžovatele rozdílných osob byly diametrálně odlišné.

Samostatnou důkazní skupinou je nález pachových stop u skutku č.4 odsuzující části rozsudku. S odkazem na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve věci důkazního použití důkazu shodného porovnání pachové stopy se stěžovatel domnívá, že takový osamocený důkaz nemůže vést k uznání jeho viny. Stěžovatel navrhl při hlavním líčení u soudu prvního stupně, slyšení znalce z oboru odorologie k možnosti přenosu pachových stop, a to především s ohledem na jím tvrzené odcizení jeho osobních věcí nedlouho před žalovanou trestnou činností. Soudy obou stupňů však i tento důkazní návrh zamítly. Pozitivní vyhodnocení pachových stop ve srovnání s pachovou stopou odebranou stěžovateli je v rámci skutku č. 4 odsuzující části rozsudku osamoceným důkazem, který není žádným jiným důkazem potvrzen.

Stěžovatel má rovněž za to, že pro jeho posouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 trestního zákona nebyly splněny zákonné materiální podmínky, tj. vzhledem k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení, nedošlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Od jeho odsouzení pro trestný čin dle § 234 odst. 1 trestního zákona v roce 1999 uplynulo než 8 let. Pokud odvolací soud poukázal ve svém rozhodnutí na další odsouzení stěžovatele, nejsou tato předcházející odsouzení z hlediska trestně právní kvalifikace sama o sobě způsobilá podpořit kvalifikaci jeho osoby jako osoby zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 trestního zákona. Stejně tak bez právního významu jsou dle stěžovatele vývody soudu o následných proměnách a dokončení výkonu trestů, z nichž snad byl stěžovatel v minulosti podmíněně propuštěn.

Odvolací soud též dle názoru stěžovatele nesprávně vyměřil samotnou délku trestu, když v porovnání se soudem prvního stupně jej odsuzoval za menší počet skutků, odsuzoval jej při jiné právní kvalifikaci, přesto zvolil výměru trestu totožnou se soudem prvního stupně, tj. při polovině avšak v horní části zákonné trestní sazby dle §234 odst. 1 za použití § 42 odst. 1 trestního zákona. Při absenci odvolání státního zástupce tak byl stěžovatel potrestán trestem přísnějším, než který by volil soud prvního stupně, pokud by jej odsuzoval ve stejném rozsahu jako soud odvolací.

Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně v hlavním líčení neprovedl další pro obhajobu podstatné důkazy, ačkoli byly navrženy i v obžalobě Městského státního zastupitelství a má za to, že neprovedením jeho důkazních návrhů a nevypořádáním se s námitkami k zajištění důkazů porušily orgány činné v trestním řízení jeho právo na obhajobu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele v napadeném usnesení. Podle Městského soudu v Praze jsou námitky stěžovatele pouze opakováním námitek vznášených obhajobou již v průběhu hlavního líčení i v opravných prostředcích, s nimiž se obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly. Vrchní soud v Praze odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).

V projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele, ostatně vesměs totožné s těmi, jež uplatnil v rámci své obhajoby před obecnými soudy, zejména proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na němž obecné soudy založily svá skutková zjištění, vedoucí k odsouzení stěžovatele za výše uvedený trestný čin. Ústavní soud připomíná, že v souladu s výše citovaným vymezením jeho pravomoci není jeho úkolem skutkově a právně objasňovat věci a nemůže si osobovat postavení další instance všeobecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. Pokud jde o prováděné dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy, Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy dostály své povinnosti a hodnotily důkazy jednotlivě i ve všech souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané a které nikoli. Provedené důkazy a na základě nich zjištěný skutkový stav věci podle přesvědčení obecných soudů nezakládaly jakékoli pochybnosti o vině stěžovatele. Konkrétně k důkazu pachovou stopou u skutku č. 4, kde stěžovatel namítá, že tento důkaz zůstal osamocen a nemohl být proto na jeho základě uznán vinným, je třeba uvést, že odvolací soud se již v napadeném rozsudku s touto námitkou řádně vypořádal, když konstatoval, že u tohoto skutku svědčí o vině stěžovatele rovněž označení jeho osoby poškozenou na 90 % a nepřímo také shodný způsob spáchání tohoto skutku s jinými stěžovateli prokázanými skutky. Pachová stopa byla sejmuta z bot, které si stěžovatel na místě před spáchání trestného činu zkoušel, přičemž velikost bot je totožná s velikostí nohy stěžovatele.

K hodnocení důkazů je také třeba poznamenat, že oba soudy, a to jak soud. I. stupně tak i soud odvolací, v případě pochybností o vině stěžovatele postupovaly správně ve prospěch stěžovatele a obžaloby jej zprostily (soud I. stupně u dvou skutků uvedených v obžalobě a odvolací soud navíc u skutků 2. a 4. v odsuzujícím rozsudku soudu I. stupně).

S námitkou stěžovatele, týkající se jeho posuzování jako zvlášť nebezpečného recidivisty se vyčerpávajícím způsobem vypořádal již soud dovolací, a to na str. 6 - 10 napadeného usnesení. Vzhledem k tomu, že odůvodnění Nejvyššího soudu k této námitce je velmi podrobné, postačí odkázat na jeho obsah, aniž by bylo nutno uvedenou argumentaci ze strany Ústavního soudu s ohledem na meze jeho přezkumné činnosti doplňovat. Pokud jde o námitku stěžovatele, že trest jemu uložený odvolacím soudem je nesprávně vyměřený, protože byl uznán vinným menším počtem skutků, než u soudu I. stupně, nelze ji považovat za důvodnou. Soudem I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze 7 skutků ( § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona) a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 let. Soud odvolací jej uznal vinným z 5 skutků (§ 234 odst. 1 tr. zákona) a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců. Úvahy stěžovatele o tom, že byl potrestán trestem přísnějším, než který by volil soud I. stupně, pokud by jej odsuzoval ve stejném rozsahu jako soud odvolací, zůstávají pouze v teoretické rovině. Rozhodující pro posouzení věci je pouze fakt, že odvolací soud se při úvaze o výši trestu pohyboval v mezích, které stanoví § 234 odst. 1 tr. zákona ve spojení s § 41 odst. 1 tr. zákona.

K námitce stěžovatele ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu na str. 15 a rozsudku vrchního soudu na str. 8. Krajský soud považoval další navrhované důkazy za nadbytečné, neboť podle jeho názoru byl z dosud provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci a vina stěžovatele byla bezpečně prokázána. Soud specifikoval důkazy, které považoval za nadbytečné a uvedl, že se vesměs jednalo o návrhy na výslechy svědků vztahující se k útokům, jež byly vyloučeny k samostatnému řízení. Vrchní soud se rovněž v napadeném rozsudku zabýval návrhy na doplnění dokazování, které stěžovatel uvedl v odvolání, a řádně odůvodnil, proč tyto návrhy zamítl

V této souvislosti je třeba uvést, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

V návaznosti na tyto zásady a na svou judikaturu ohledně opomenutých důkazů Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci se o opomenuté důkazy nejednalo, neboť jejich zamítnutí bylo výše uvedeným způsobem dostatečně odůvodněno.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat, neboť nevykazuje svévoli. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Rozhodnutí nalézacího soudu je pečlivě vyargumentováno, rozhodnutí odvolacího a zejména Nejvyššího soudu přesvědčivě odpovídá na všechny námitky stěžovatele. Obecné soudy ústavně přijatelně, na základě provedeného dokazování, zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu.

Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.