II. ÚS 1632/12
II.ÚS 1632/12 ze dne 31. 5. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Pavla Holländera a Dagmar Lastovecké ve věci navrhovatele A. Y., zastoupeného JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2012 sp. zn. 67 To 114/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. února 2012 sp. zn. 25 T 8/2012, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu o jeho ponechání ve vazbě. Stěžovatel soudům obou stupňů v obecné rovině vytkl, že se nezabývaly okolnostmi svědčícími proti omezení jeho osobní svobody, které uvedl ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu. S poukazem nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 dále především namítal, což učinil jádrem své stížnostní argumentace, že Městský soud v Praze rozhodoval v neveřejném zasedání, bez jeho přítomnosti a bez přítomnosti jeho obhájce, aniž by mu umožnil osobní slyšení ve vztahu k rozhodování o vazbě.

Pro uvedené se stěžovatel cítí být dotčen napadenými rozhodnutími ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V důsledku toho se domáhal, aby Ústavní soud předmětná usnesení obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

K toliko obecně formulované námitce stěžovatele ve smyslu absence reakce na jeho stížnostní výhrady Ústavní soud konstatuje, že z pohledu rozhodovacích důvodů připínajících se k vazebnímu důvodu uvedenému v § 67 písm. a) trestního řádu shledává usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 dostatečně odůvodněnými, a to i ve vztahu k okolnostem uváděným v žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Ze zorného úhlu konkrétně popsaných okolností jsou důvody vedoucí k obavám předvídaným v citovaném ustanovení řádně popsány a z odůvodnění se podávají i důvody, proč je považují soudy za natolik silné, že nemohou být úspěšně rozptýleny jinými zákonnými opatřeními, jež přicházejí alternativně v úvahu. Tyto úvahy obecných soudů lze podřadit pod výraz (ústavně souladného) nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.

Pokud se osobního slyšení týče, judikatura Ústavního soudu, adekvátně tomu přinucena podobou zákonné úpravy, vygenerovala stran práva obviněného (obžalovaného) na osobní slyšení při rozhodování o vazbě následující relevantní závěry: Právo na osobní slyšení v rámci rozhodování o vazbě je zcela zásadním komponentem práva obviněného (obžalovaného) na spravedlivý proces (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, I. ÚS 161/04, IV. ÚS 2603/07, I. ÚS 1812/08, všechny včetně dále uvedených dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž konstatoval, že "Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému omezení svobody." (nález sp. zn. II. ÚS 1681/08). V širší abstraktní rovině potom vyjádřil tezi, dle níž "v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje" (nález sp. zn. II. ÚS 1945/08). Z další judikatury se současně podává, že uvedené maximy lze v případě relevantní specifikace (a takto i relevantního odlišení) prolomit; to ovšem pouze za splnění přesných (z povahy věci plynoucích) podmínek: Takto byl akceptován přístup, dle něhož nutnost osobního výslechu obviněného (obžalovaného) obecným soudem v případě vazebních rozhodnutí není dána bez dalšího automaticky (kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 1812/08, III. ÚS 2198/09), tedy odhlédnuto ode všech konkrétních okolností posuzovaného případu ve všech myslitelných procesních situacích (srov. v tomto ohledu kupř. i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice).

Ústavní soud rovněž konstatoval, že osobní slyšení nemusí být konáno jako samostatný úkon trestního řízení. Při tomto závěru vyšel z toho, že "Účelem slyšení je především zajištění toho, aby soud byl bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jeho slyšení má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě." (usnesení sp. zn. I. ÚS 1196/09, obdobně předtím kupř. i usnesení sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1104/10 (shodně pak kupř. i v nálezu sp. zn. I. ÚS 2288/11) se Ústavní soud k těmto závěrům opětovně přihlásil, přičemž připojil, že "v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ... není nezbytné konat slyšení, jestliže byl obviněný k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Proto je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interval, který uplynul od doby, kdy byl obviněný naposledy osobně slyšen. Mezi jednotlivými výslechy obviněného je třeba dodržovat časové odstupy v řádu maximálně několika týdnů. ... Uvedený časový interval ,několik týdnů' nelze brát dogmaticky, neboť vždy je třeba přihlédnout ke konkrétní povaze okolností uváděných obviněným."

Poměřováno těmito kautelami, nutno říci, že osobní slyšení stěžovatele bylo (před vydáním kritizovaných rozhodnutí obecných soudů) jejich obsahu odpovídajícím způsobem realizováno. Z protokolu o hlavním líčení konaném před Obvodním soudem pro Prahu 3 dne 29. února 2012 (kdy bylo vydáno i ústavní stížností napadené prvostupňové rozhodnutí o vazbě) se podává, že stěžovatel za přítomnosti obhájce poté, co byl předsedou senátu výslovně dotázán k důvodům vazby, této možnosti (osobního slyšení) využil, když v podstatě uvedl, že se u něj od doby, kdy byl vzat do vazby, žádné okolnosti nezměnily (s. 3 protokolu, resp. č. l. 104 spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 25 T 8/2012). Procesní situace stěžovatele tudíž, jak z uvedeného patrno, kontradikci vůči uvedeným kautelám (garantujícím právo na řádné osobní slyšení před rozhodováním o vazbě) nezakládá; naopak postulátům v nich obsaženým bylo učiněno zadost.

Porušení svých ústavně zaručených základních práv stěžovatel neprokázal; ústavní stížnost byla takto pod aspektem uvedených okolností posouzena jako zjevně neopodstatněná a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ní posléze rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2012

Jiří Nykodým předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.