II. ÚS 1625/13
II.ÚS 1625/13 ze dne 24. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Jaroslava Fenyka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti ACIER s.r.o., IČ: 646 50 863, se sídlem Textilní 1720/2, Ústí nad Labem - centrum, zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2012, č. j. 12 Co 12/2011-345 a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2010, č. j. 8 C 307/2006-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2013 se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o náhradu škody.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel byl žalovanou stranou ve sporu o zaplacení částky z titulu náhrady škody. Okresní soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem zastavil řízení co do částky 1.097.000,-Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 951.500,-Kč (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 951.500,-Kč (výrok III.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 2% z částky 1.903.000,-Kč (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 8 C 307/2006-315, pak okresní soud zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 1.097.000,-Kč. Žalovaný podal proti výroku ad II. odvolání. V něm zejména namítal, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Uvedl, že nebyly navrženy a tedy ani provedeny důkazy pojistnými smlouvami mezi žalobcem a poškozenou společností Tonaso, a.s., jejichž absence znamená, že žalobce postrádal aktivní legitimaci k podání příslušné žaloby. Žalovaný dále nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, který se dle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř. cítil být vázán rozhodnutím v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 198/2003. Dle jeho názoru je takové rozhodnutí závazné jen pro účastníky řízení a soud by jím vázán být neměl. Dále soudu vytýkal nesprávné právní posouzení a také to, že blíže neodůvodnil, jaká je míra zavinění žalovaného (stěžovatele) a poškozeného. Krajský soud v Ústí nad Labem, jakožto soud druhého stupně, rozsudek okresního soudu ve výroku ad II. potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že řízení před obecnými soudy je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a také, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle názoru stěžovatele žalobce řádně nedoložil aktivní legitimaci pojistnými smlouvami. Dále namítal, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly ustanovení § 420a občanského zákoníku, neboť dle jeho názoru je dán liberační důvod spočívající v tom, že škoda byla způsobená vlastním jednáním poškozeného a dále nesprávně aplikovaly ustanovení § 441 občanského zákoníku, část věty za středníkem, neboť škoda byla zaviněna výlučně zaviněním poškozeného.
II.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, vždy prověřuje, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3), včetně mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, případně jinými procesními prostředky.

Shora zmíněnou novelizací provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., došlo ke změně zákona o Ústavním soudu také v tom smyslu, že se ústavní stížnost jeví jako nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, včetně mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). S účinností od 1. 1. 2013 tak došlo ke změně, neboť do 31. 12. 2012 takový mimořádný opravný prostředek nebylo pro přípustnost ústavní stížnosti nutné vyčerpat.

V posuzovaném případě je procesním prostředkem k ochraně práva, vůči kterému ústavní stížnost směřuje, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, který byl stěžovateli doručen 20. 3. 2013, tedy již za účinnosti zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. Ode dne 20. 3. 2013 také stěžovateli započala běžet lhůta k podání mimořádného opravného prostředku ve smyslu čl. IV odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb. V tomto směru by tedy před podáním ústavní stížnosti měl stěžovatel nejprve vyčerpat tento mimořádný opravný prostředek. Navzdory této skutečnosti však Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Přechodná ustavení zákona č. 404/2012 Sb., přítomná v čl. II. odst. 7 a čl. IV. odst. 1, totiž vytvářejí rozpor, neboť první vztahuje aplikovatelnost nové právní úpravy na rozhodnutí vydaná od 1. 1. 2013, zatímco druhé na rozhodnutí doručená od 1. 1. 2013. Tento závěr také vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1082/13. Při striktně formální aplikaci těchto ustanovení by tak byl stěžovatel nucen pro přípustnost své ústavní stížnosti využít postup dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Toto ustanovení však Ústavní soud svým nálezem ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, označil jako protiústavní. Při formálně striktní aplikaci daných ustanovení by tak Ústavní soud nutil stěžovatele využít právní úpravu, kterou sám považuje za protiústavní. Proto se Ústavní soud rozhodl, veden snahou v maximální možné míře šetřit právo stěžovatele na přístup k soudu, v tomto výjimečném případu (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 1. 2013, avšak doručeno bylo až po tomto datu) považovat ústavní stížnost za přípustnou.

III.

Ústavní stížnost tedy byla, pokud šlo o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2012, č. j. 12 Co 12/2011-345 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2010, č. j. 8 C 307/2006-236 podána včas a je přípustná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentoval, že k zásahu do jeho shora namítaných ústavních práv a svobod došlo tím, že žalobce nedoložil svou aktivní legitimaci pojistnými smlouvami. Dále spatřoval neústavnost postupu nalézacího a odvolacího soudu v tom, že žádný z nich zcela neodůvodnil míru zavinění stěžovatele.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně setrvává na stanovisku, že není součástí soustavy obecných soudů a přezkum nad jejich činností mu v rovině jednoduchého práva nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje skutečnosti a argumenty, které použil ve svém odvolání. Krajský soud, jakožto soud odvolací, se však vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, a vady, které mohly představovat případný zásah do základních práv, odstranil. Odvolací soud provedl a doplnil příslušné dokazování ve směru žalobní legitimace žalobce, a také se vypořádal se stanovením míry zavinění stěžovatele. Přestože stěžovatel s výsledkem řízení nesouhlasí, z pohledu ústavního práva se nejedná o exces, který by byl způsobilý zasáhnout jeho základních práv takovým způsobem, který by odůvodňoval zrušení navrhovaných soudních rozhodnutí. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil způsobem, který je dostatečně srozumitelný a ústavně konformní.

Lze tedy uzavřít, že Krajský soud v Ústí nad Labem aplikoval jednoduché právo způsobem, který je ústavně konformní a nezasáhl tak do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Namísto soudkyně Dagmar Lastovecké uvedené v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. 9. 2013 ve II. senátu Ústavního soudu jako zastupující soudce Jaroslav Fenyk.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2013

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.