II. ÚS 162/05
II.ÚS 162/05 ze dne 11. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného Mgr. Denisou Valentovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 Co 501/2004-40, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. října 2002, č. j. 13 Nc 16287/2002-5, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. srpna 2000, č. j. 28 C 209/99-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 Co 501/2004-40, bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. října 2002, č. j. 13 Nc 16287/2002-5, jímž byla nařízena exekuce podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. srpna 2000, č. j. 28 C 209/99-25. Hlavní námitky povinného (stěžovatele) v rámci řízení o nařízení exekuce se týkaly skutečnosti, že v nalézacím řízení (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 209/99) mu byl nesprávně ustanoven opatrovník. Odvolací exekuční soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se touto skutečností v odvolacím řízení nemůže zabývat. Zkoumá pouze, zda bylo rozhodnutí nalézacího soudu řádně doručeno opatrovníkovi. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu nalézacího řízení mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, protože Obvodní soud pro Prahu 4 svým chybným postupem ustanovil stěžovateli opatrovníka, aniž by řádně zjišťoval pobyt stěžovatele. Soudem ustanovený opatrovník se jednání nezúčastňoval a ani nepodal proti rozsudku odvolání. Tímto způsobem byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, který zakotvuje právo na projednání věci v přítomnosti stěžovatele a právo na vyjádření se ke všem prováděným důkazům. Nalézací soud pochybil dle názoru stěžovatele tím, že si ke zjištění pobytu stěžovatele vyžádal pouze zprávu Policie ČR, ze které vyplynulo, že trvalý pobyt je hlášen na adrese, kam bylo doručováno. Soud již nevyužil další možnosti ke zjištění skutečného pobytu stěžovatele (např. dotazem u příslušného živnostenského úřadu nebo u Finančního úřadu pro Prahu 4) a rovnou ustanovil stěžovateli opatrovnici D. V., tajemnici Obvodního soudu pro Prahu 4. Stěžovatel má za to, že mu byl ustanoven opatrovník, ačkoli nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho ustanovení, neboť nebyl spolehlivě prokázán důvod pro jeho ustanovení. Soud nevyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu stěžovatele. Stěžovatel tedy nemohl podat odvolání proti uvedenému rozhodnutí, neboť mu nebylo nikdy doručeno. O řízení se dověděl až poté, co jeho právní zástupce z vlastní iniciativy kontaktoval soudního exekutora v souvislosti se zjištěním, že v katastru nemovitostí byla zapsána poznámka o blokaci nemovitosti stěžovatele v rámci exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 16287/2002. Ještě než se Ústavní soud začal zabývat důvodností ústavní stížnosti, musel se vypořádat s otázkou její přípustnosti v části, ve které ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. srpna 2000, č. j. 28 C 209/99-25. Ačkoliv ústavní stížnost směřovala mj. proti rozhodnutím obecných soudů v exekučním řízení, týkaly se námitky svým obsahem pouze řízení nalézacího, a to především otázky správného resp. nesprávného ustanovení opatrovníka a v této souvislosti otázky doručení rozsudku nalézacího soudu. Stěžovatel tak v podstatě využil exekučního řízení k tomu, aby napadal vady řízení nalézacího. Takový postup ovšem není možný. Řízení exekuční je řízením odlišným od řízení nalézacího. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by proti tomuto rozsudku podal opravný prostředek; pouze konstatuje, že ustanovená opatrovnice byla v řízení nečinná a odvolání nepodala a stěžovatel sám podat odvolání nemohl, neboť mu citovaný rozsudek nebyl nikdy doručen. Stěžovatel měl možnost v okamžiku, kdy se o rozsudku v nalézacím řízení dověděl, podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek a v něm uplatňovat námitky, které jsou součástí jak odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce, tak i ústavní stížnosti. Pokud by pak případně ústavní stížnost směřovala proti konečnému rozhodnutí soudu v nalézacím řízení, mohl by se jí Ústavní soud zabývat věcně. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, vyjma návrhu na obnovu řízení (§ 72 odst. 3 zákona) a takového mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práva zákon poskytuje, a vzhledem k tomu, že nelze v rámci exekučního řízení řešit otázky týkající se řízení nalézacího, odmítl Ústavní soud v této části ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona. Ve části, kde ústavní stížnost směřovala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, č. j. 28 Co 501/2004-40, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. října 2002, č. j. 13 Nc 16287/2002-5, tedy proti rozhodnutím v exekučním řízení, Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a je i přípustná, není však důvodná. Jak již ale Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Bylo již zmíněno výše, že námitky stěžovatele směřovaly především proti řízení nalézacímu. Právě takové námitky (že se soudy v rámci řízení exekučního nezabývaly otázkou ustanovení opatrovníka) není možno uplatňovat v řízení exekučním. V rámci exekučního řízení soud pouze zkoumá, zda byl takto ustanovenému opatrovníkovi rozsudek ve věci samé řádně doručen. Okolnostmi ustanovení opatrovníka a zákonnými předpoklady jeho ustanovení se exekuční soud nemůže zabývat. V tomto ohledu byl postup exekučního soudu ústavně konformní a nelze v něm spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. V části, kterou Ústavní soud shledal jako nepřípustnou, byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.