II. ÚS 1613/12
II.ÚS 1613/12 ze dne 12. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o návrhu stěžovatele B. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 898/2011-37 ze dne 27. 10. 2011, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 456/2010 ze dne 13. 1. 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 102/2009 ze dne 15. 9. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítá porušení čl. 8 odst. 2 , čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva), čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel byl před obecnými soudy obžalován pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Toho se měl dopustit ve spolupachatelství se spoluobžalovaným V. K. Podle obžaloby se měl obohatit na úkor leasingové společnosti s ručením omezeným SG Equipment Finance Czech Republik, s. r. o., a způsobit jí škodu ve výši 1.719.550 Kč tím, že s touto společností uzavřel za spoluúčasti dalšího obžalovaného K. a dříve odsouzeného M. Š. leasingové smlouvy na dva stavební stroje s úmyslem nesplácet ve stanovených termínech leasingové splátky, a oba stroje za úplatu převedli na další osoby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnil v řízení před obecnými soudy a předkládá tak svoji verzi skutkového děje. Především namítá, že žádnou leasingovou smlouvu nepodepsal. Tu podepsal samostatně stíhaný M. Š. Dále uvedl, že závěr soudu prvního stupně je chybný, pokud dovodil z provedených důkazů, že při vyjednávání podmínek leasingové smlouvy vystupoval pod smyšleným jménem. Odvolacímu soudu vytýká, že se zcela ztotožnil s nesprávným posouzením skutku soudem prvního stupně a nevypořádal se s faktem, že on sám žádné smlouvy nepodepisoval, a proto se nemohl dopustit podvodného jednání, které je mu kladeno za vinu. Tvrdí, že mu bylo postupem odvolacího soudu fakticky upřeno právo na projednání věci v jeho přítomnosti tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na odročení veřejného zasedání, ačkoliv doložil, že byl v pracovní neschopnosti. Z lékařské zprávy, kterou si soud vyžádal, vyplývalo, že sice je schopen se jednání u soudu zúčastnit, avšak trpí kolísavými bolestmi. Byl tak donucen se k jednání dostavit, ale musel být pod vlivem utišujících léků, takže se ho nemohl plnohodnotně zúčastnit, na což hned na začátku jeho advokátka upozornila, ale soud na to nebral zřetel a ve věci jednal. Polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který se k této otázce podrobně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí a vyložil, proč nepovažuje námitku stěžovatele za relevantní.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy ČR tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy ČR.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s přílohami, které jsou součástí spisu, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. K zásahu do základního práva stěžovatele by došlo za předpokladu, že by výklad obecných soudů byl v rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo by byl extrémně formalistický, v důsledku čehož by výsledné rozhodnutí bylo celospolečensky vnímáno jako nespravedlivé.

V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatele se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Jediná ústavněprávní námitka uplatněná stěžovatelem se týká jeho účasti v odvolacím řízení za situace, kdy byl nemocen a podle lékařské zprávy trpěl kolísavými bolestmi. Z tohoto hlediska se Ústavní soud podrobně seznámil se stanoviskem Nejvyššího soudu, který se této okolnosti podrobně věnoval na str. 6 a 7 odůvodnění usnesení č. j. 6 Tdo 898/2011-37 ze dne 27. 10. 2011, a to z pohledu dodržení základního práva na projednání věci v přítomnosti obžalovaného, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Se závěry Nejvyššího soudu se Ústavní soud plně ztotožňuje, a proto na ně odkazuje. Navíc Ústavní soud dodává, že se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) vyslovil v tom smyslu, že účelem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti. V tomto kontextu dále uvedl, že k omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. Odvolací soud musel zvážit v kolizi stojící právo stěžovatele na osobní přítomnost při jednání a současně právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Pokud si soud zprávou ošetřujícího lékaře ověřil, že stěžovatel je způsobilý se zúčastnit soudního řízení, tak to, že trval na konání již nařízeného veřejného zasedání, bylo zcela v souladu s ústavně garantovaným právem podle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2012

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.