II. ÚS 1610/12
II.ÚS 1610/12 ze dne 10. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. JUDr. Petra Kšády, zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Štítného 30, 2. Mgr. Františka Vejvody a 3. Taťány Vejvodové, zastoupených JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012 č. j. 9 As 65/2011-104, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 3. 2011 č. j. 52 A 45/2010-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl žalobu stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 20. 4. 2010 č. j. KrÚ - 15306/34/2010/OMSŘ/Vod-2, jímž žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Chrudim, stavebního odboru ze dne 21. 12. 2009 č. j. CR 051179/2009 STO/Bk o vydání dodatečného stavební povolení na stavbu "zpevněná skladová plocha" na pozemcích parc. č. X/11, Y/2 a Z/5, vše katastrální území Chrudim, a vyjádřil souhlas s jejím užíváním.

Krajský soud odmítl jako nedůvodnou námitku stěžovatelů, že stavbu zpevněné skladové plochy je nutno posuzovat společně s jinou stavbou (provozem lakovny), jelikož tvoří jeden celek, a že tímto dodatečným stavebním povolením fakticky došlo také ke schválení lakovny, když s poukazem na předchozí průběh správního řízení uvedl, že řízení o odstranění nepovolené stavby a následné řízení o vydání dodatečného stavebního povolení se týkalo pouze zpevněné plochy a "o lakovně v něm není ani zmínka". S ohledem na předmět správního řízení nebylo podle soudu v řízení třeba zjišťovat ani dodržení zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a o změně souvisejících zákonů. K námitkám, že územní rozhodnutí obchází zákon a že realizovaná stavba zpevněné plochy zamezuje přístupu stěžovatelů k jejich pozemku, soud s odkazem na § 114 odst. 2 stavebního zákona uvedl, že stěžovatelé mohli tato tvrzení uplatnit již v územním řízení, nikoliv až v řízení vedeném o návrhu na dodatečné povolení stavby.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali, též ústavní stížností napadeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění podrobně rozvedené důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovatelům známy, pročež je netřeba znovu rekapitulovat.

V ústavní stížnosti stěžovatelé s poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod soudům vytýkají, že svými rozhodnutími nedostály skutečné a spravedlivé ochraně práv jednotlivce, jakož i ochraně základních práv ve smyslu čl. 90 a čl. 4 Ústavy České republiky, neboť jejich postupy, interpretace právních norem, jakož i důvody rozhodnutí byly (stejně jako předtím řízení před správním orgánem) "tendenční a účelové" ve snaze "vyhovět výstavbě průmyslové zóny na úkor práv ostatních vlastníků", a též i "přísně formální", a při střetu práv stavebníka (na vydání dodatečného stavebního povolení) a práv ostatních vlastníků (na nerušené užívání okolních pozemků) "absentovala v jejich rozhodování "ekvita, idea spravedlnosti". Tvrdí proto, že řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními principy, rozhodnutí jako celek nelze pokládat za spravedlivé a jedná se o "případ libovůle veřejné moci, který vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti směřují svoji kritiku především do soudního řízení správního, v němž bylo rozhodnutí správního orgánu přezkoumáno; proto jde nadále o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočil ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Je zjevné, že právo na spravedlivý proces stěžovatelům zjevně upřeno nebylo potud, že se jim dostalo adekvátního postavení účastníků řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu jim byly k dispozici prostředky k ochraně jejich práv, které využili, přičemž oba správní soudy se jejich námitkami též adekvátně věcně zabývaly. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovatelům nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

I přes obecné tvrzení stěžovatelů, že soudy interpretovaly rozhodné právní normy účelově ve prospěch "silnější strany" ve správním řízení (zde stavebníka), nelze v dané věci ze strany soudů výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění dovodit. Oba správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelé ve svých návrzích dovolávali; okolnost, že je podle jejich názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině sporu, jestliže ani zde není žádného důvodu k závěru, že by soudy při zjišťování skutkového stavu zjevně, resp. svévolně pochybily a nedostály zákonným požadavkům na provádění dokazování, mají-li učiněná dílčí skutková zjištění věcné i logické zakotvení v provedených důkazech; též skutkové závěry, jež na jejich základě soudy přijaly, byly stěžovatelům ústavně přijatelným způsobem odůvodněny.

Na tomto základě Ústavní soud uzavírá, že podmínky, za kterých správními soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. vytýkanou libovůli v jejich rozhodování. Stěžovatelům se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.