II. ÚS 161/05
II.ÚS 161/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


II. ÚS 161/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. Z. Š., právně zastoupeného JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem Novobranská 14, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 47 Co 265/2003, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 11. 2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 55 C 431/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel zavázán přispívat na výživu žalobce - zletilého syna F. Š. - od 24. 9. 2002 částkou 3 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 5. dne v měsíci předem, a dále zaplatit dlužné výživné za dobu do 24. 9. 2002 do 30. 6. 2003 v částce 27 7000 Kč. Na základě odvolání stěžovatele změnil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně tak, že je povinen přispívat na výživu zletilého syna počínaje dnem 18. 11. 2002 částkou 3 000 Kč, žalobu na stanovení výživného i za období od 24. 9. 2002 do 17. 11. 2002 zamítl. Dlužné výživné za dobu od 18. 11. 2002 do 31. 10. 2004 v částce 71 200 Kč musí dle odvolacího soudu stěžovatel zaplatit tak, že 20 000 Kč uhradí do 1 měsíce od právní moci rozsudku a 51 200 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Opravným usnesením Krajského soudu v Brně byl výrok o dlužném výživném opraven tak, že dlužná částka činí správně 70 300 Kč, druhá splátka tedy činí 50 300 Kč.

Oba soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že vyživovací povinnost vůči žalobci trvá, neboť ten prokázal, že pokračuje nadále v přípravě na své budoucí povolání, když začal studovat na VUT, fakultě strojní od září 2002, a to po absolvování Vyšší odborné školy technické, kterou studoval od září 1999 do ledna 2002. Žalovaný na jeho výživu od září 2002 žádným způsobem nepřispíval, životní náklady, jakož i náklady spojené se studiem a využitím volného času hradí pouze jeho matka. Co se týče výše výživného, dospěly soudy ke shodnému závěru, že majetkové poměry žalovaného odůvodňují placení výživného ve stanovené výši. Odvolací soud se zabýval rovněž námitkou stěžovatele, že určení vyživovací povinnosti je v jeho případě v rozporu s dobrými mravy a dospěl k závěru, že tomu tak není přesto, že se oba účastníci dlouhodobě nestýkají a neprojevují jeden o druhého zájem. Vztahy mezi nimi zhodnotil soud jako výsledek vývoje vztahu mezi otcem a matkou žalobce a podle názoru soudu se nejedná o takové zaviněné zavrženíhodné jednání žalobce vůči otci, pro které by mu mělo být právo na výživné odepřeno (§ 96 odst. 2 zákona o rodině).

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že uvedená rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná. V odvolání proti rozsudku soudu I. stupně upozornil na skutečnost, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2002, sp. zn. 20 C 35/2002, byla dnem 23. 1. 2002 zrušena jeho vyživovací povinnost ke zletilému synovi F. Stěžovatel se tedy domnívá, že následná soudní rozhodnutí, která obnovila jeho vyživovací povinnost, byla vydána v rozporu s negativní procesní podmínkou bránící tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána (res iudicatae). Bez ohledu na tuto zjevnou překážku věci pravomocně rozsouzené oba soudy jednaly, rozhodovaly a jeho vyživovací povinnost vůči synovi obnovily. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soud I. stupně pominul jím navrhované důkazy a v rámci dokazování mu neumožnil vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Podobně postupoval i odvolací soud.

Podle přesvědčení stěžovatele oba obecné soudy pochybily i při aplikaci tzv. jednoduchého práva, a to při výkladu a aplikaci předpokladů stanovených v § 85 odst. 1 zákona o rodině pro trvání vyživovací povinnosti rodičů k dětem.

Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Brně prostřednictvím předsedkyně senátu 13 Co uvedl, že s námitkou překážky věci pravomocně rozsouzené se vypořádal. Provedení důkazu znaleckým posudkem považoval odvolací soud za nadbytečné, ani prokazování dalších příjmů matky pak nemohlo být důvodem pro odepření výživného žalobci. Co se týče procesního postupu soudu, ten probíhal standardně a je zachycen v písemném protokolu o průběhu jednání soudu. Městský soud v Brně odkázal zcela na odůvodnění rozsudku a na příslušný spis.

Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, prostudování příslušného soudního spisu a po posouzení argumentace uvedené v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně opakuje již v předchozích řízeních uplatněné námitky, týkající se stanovení povinnosti platit výživné a soudem zjištěného skutkového stavu věci. Úkolem Ústavního soudu však není přezkoumávat kritéria výživného stanovená v ustanovení § 96 zákona o rodině, ale posoudit, zda soudní řízení jako celek a z něj vycházející soudní rozhodnutí lze považovat za spravedlivá a odpovídající tak ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci lze konstatovat, že i odůvodnění napadených rozhodnutí jsou v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jsou přezkoumatelná a lze je považovat ve vztahu k námitkám stěžovatele za vyčerpávající.

Vyživovací povinnost rodičů k dětem upravuje zákon o rodině v ustanovení § 85, dle něhož tato povinnost trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Oba rodiče pak přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má také právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Vyživovací povinnost rodičů k dětem tedy není podmíněna ani věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle každého konkrétního případu. V případě, že dítě pokračuje ve studiu, které zvyšuje úroveň jeho vzdělání a tím též jeho šance na pracovním trhu, jedná se o soustavnou přípravu na budoucí povolání. K námitce stěžovatele, že ve věci výživného pro zletilého syna F. se jedná o věc rozsouzenou je třeba uvést, že ani rozsudek, jímž byla vyživovací povinnost zrušena, neznamená, že vyživovací povinnost zanikla jednou provždy. Skutečnost, že dítě v určitém okamžiku nabývá schopnosti se samo živit, znamená pouze tzv. relativní zánik vyživovací povinnosti. Pokud dítě z jakýchkoli důvodů tuto schopnost opět ztratí, vyživovací povinnost rodičů se znovu obnovuje. O absolutní zánik vyživovací povinnosti rodičů k dětem se bude jednat pouze v případě úmrtí (příp. osvojení).

Soudy obou stupňů vycházely při posuzování dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu i z provedených důkazů. Ohledně hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že hodnotily každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí se s jednotlivými důkazy dostatečně vypořádaly. Ústavní soud tak v jejich postupu neshledal pochybení, které by znamenalo porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že není jeho úkolem zkoumat - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - do nejmenšího detailu každou jednotlivou námitku stěžovatele, jež ve svém důsledku opět směřuje jen do oblasti hodnocení, popř. přehodnocování důkazů, které provedly obecné soudy.

K námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly se všemi navrženými důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z příslušného spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, porušení shora uvedených zásad nevyplývá. Návrh stěžovatele na provedení znaleckého posudku ke zjištění, zda obor, který studuje syn stěžovatele, lze považovat za obor, který prohlubuje jeho kvalifikaci, odvolací soud zamítl. Podle jeho názoru není k takovému posouzení třeba zvláštních odborných znalostí, pro které by bylo odůvodněno provést v řízení důkaz znaleckým posudkem (str. 3 rozsudku Krajského soudu v Brně). Takový postup odvolacího soudu je zcela v souladu se shora uvedenými zásadami provádění a hodnocení důkazů.

Ústavní soud v daném případě neshledal, že by postupem obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručení právo stěžovatele na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.