II. ÚS 16/05
II.ÚS 16/05 ze dne 31. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti T. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem v Brně, Veveří 46, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 10. 12. 2004, č.j. Zt 536/2004-10, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 1. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje stěžovatel zrušit v záhlaví uvedené usnesení Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jímž byla jako opožděná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel tvrdí, že státní zastupitelství svým postupem porušilo jeho ústavně zaručené základní právo na obhajobu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Odkazuje na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 308/97 a I. ÚS 369/2000, a v nich učiněné závěry, "že obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění obhájcům, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty - z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným". Z těchto závěrů a z ustanovení § 64 odst. 1 písm. b), § 143 odst. 1 a § 160 odst. 2 trestního řádu dovozuje, že i obhájci, jehož si zvolil až po sdělení obvinění a jemuž bylo dodatečně zasláno usnesení o zahájení trestního stíhání, běží lhůta k podání stížnosti.

Ze spisu Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, sp. zn. Zt 536/2004, bylo zjištěno následující:

Policejní komisař Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Jihlavě vydal dne 1. 11. 2004, pod sp. zn. ORJI-569/KPV-OHK-2004, dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele pro trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 16. 11. 2004. Stěžovatel udělil dne 22. 11. 2004 plnou moc k právnímu zastupování v této věci advokátu JUDr. Vladimíru Hodboďovi, CSc., jemuž byl po převzetí obhajoby zaslán opis usnesení o zahájení trestního stíhání. Obhájce proti němu podal dne 29. 11. 2004 za stěžovatele stížnost. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Jihlavě o stížnosti rozhodla usnesením ze dne 10. 12. 2004, čj. Zt 536/2004-10, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítla jako opožděně podanou. Vyšla ze skutečnosti, že stěžovatel, který nebyl v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání zastoupen obhájcem, toto usnesení převzal 16. 11. 2004. Zákonná lhůta k podání stížnosti mu tak uplynula dnem 19. 11. 2004. Pokud tedy podal stížnost prostřednictvím svého obhájce až dne 29. 11. 2004, učinil tak opožděně.

K ústavní stížnosti se za účastníka řízení vyjádřil státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě. Označil ji za nedůvodnou. Uvedl, že v předmětné věci nešlo o nutnou obhajobu, a stěžovatel nemusel mít od zahájení trestního stíhání obhájce, kterému by policejní komisař měl ve smyslu § 143 odst. 1 trestního řádu povinnost oznámit usnesení o zahájení trestního stíhání. Upozornil na to, že toto usnesení obsahovalo řádné poučení o opravném prostředku a bylo stěžovateli doručeno dne 16. 11. 2004. Zákonná lhůta k podání stížnosti mu tak marně uplynula dne 19. 11. 2004 a předmětné usnesení nabylo právní moci dne 20. 11. 2004. Stěžovatel si až poté zvolil obhájce, jemuž bylo doručeno již pravomocné usnesení. Stížnost ze dne 29. 11. 2004 byla tudíž zamítnuta důvodně.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem státního zastupitelství, které zamítlo jako opožděnou jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel v podstatě polemizuje s výkladem jednoduchého práva, který provedl příslušný orgán veřejné moci. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle níž se jako orgán ochrany ústavnosti nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavními zákony (čl. 83 Ústavy).

Otázku, zda státní zastupitelství svým postupem porušilo tvrzené právo na obhajobu, je třeba zkoumat v závislosti na zjištění, zda ve věci stěžovatele šlo o nutnou obhajobu či nikoli.

V případě, že by v okamžiku zahájení trestního stíhání stěžovatele byl u něho dán některý z důvodů nutné obhajoby dle § 36 a § 36a) trestního řádu, by neoznámení (nedoručení) usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci a následné zamítnutí stížnosti obhájce, podané jménem obviněného, jako opožděně podané, vedlo k porušení ústavního práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V nálezech ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 308/97, a ze dne 15. 6. 2002, sp. zn. I. ÚS 369/2000, o něž stěžovatel svou ústavní stížnost opírá, Ústavní soud zaujal mimo jiné stanovisko, že obhajoba je v tomto případě dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost k jejímu uplatnění obhájcům, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty jsou z procesní pozice obviněného naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným, včetně obviněného.

Závěry vyslovené v citovaných nálezech se ovšem na projednávanou věc nevztahují. V obou případech šlo o nutnou obhajobu obviněných, kdy napadené usnesení bylo současně doručováno jak obviněnému, tak jeho obhájci (obhájcům), a každému z těchto osob oprávněných k podání stížnosti běžela samostatná třídenní lhůta (srov. § 143 odst. 1 trestního řádu). V prvním případě stížnostní soud pochybil, neboť opomenul, že obviněného zastupují dva obhájci a o opravném prostředku rozhodl předčasně, když jednomu z obhájců v době jeho rozhodnutí ještě neuplynula zákonem stanovená lhůta k podání stížnosti. Ve druhém případě rozhodoval o blanketní stížnosti, aniž by přihlédl k jejímu písemnému odůvodnění vyhotovenému obhájcem obviněného, které měl včas k dispozici .

V případě stěžovatele však evidentně o nutnou obhajobu nešlo a stěžovatel nebyl v době zahájení trestního stíhání nikým zastoupen. Nic takového v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí. Policejní orgán proto nepochybil, když usnesení o zahájení trestního stíhání doručil vedle státního zástupce toliko stěžovateli. Usnesení obsahovalo řádné poučení o opravném prostředku. Stěžovatel ovšem v zákonné lhůtě svého oprávnění podat stížnost nevyužil a usnesení tak nabylo právní moci. Pokud si následně zvolil obhájce, jemuž policejní orgán doručil v souladu s ustanovením § 160 odst. 2 trestního řádu opis usnesení o zahájení trestního stíhání, rozhodně mu tím nezačala běžet nová lhůta k podání stížnosti proti již pravomocnému usnesení. Ústavní soud se ztotožňuje s výkladem příslušných ustanovení trestního řádu, provedeným státním zastupitelstvím, který považuje za ústavně konformní. V této souvislosti odkazuje i na sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 1. 2005 (č.l. 17 spisu), které v rámci výkonu dohledu shledalo napadené usnesení důvodným a zákonným. Plně se přitom ztotožnilo s vyjádřením okresního státního zastupitelství (č.l. 14 - 15 spisu), které bylo stěžovateli posláno na vědomí.

Ústavní soud má za to, že pokud by státní zastupitelství přistoupilo na argumentaci stěžovatele, která je opakována i v ústavní stížnosti, případ stěžovatele by byl oproti případům nutné obhajoby, kdy obviněný nemůže svou obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náležitě obstarat, nepřípustně zvýhodněn. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost. Tohoto práva ovšem v zákonné lhůtě nevyužil. Nemůže tedy v souvislosti se zamítnutím opožděně podané stížnosti důvodně poukazovat na porušení svého práva na spravedlivý proces a v něm obsaženého práva na obhajobu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.